Jedna firma, jedno tělo

21. října 2013, 00:00 - Blahoslav Hruška
21. října 2013, 00:00

Právní teorii kolektivní viny definovaly v Evropě často malicherné a kuriózní spory

Když zboží v akci není na pokladně supermarketu za akční cenu, je to pro většinu lidí malicherný spor. Ve Velké Británii vedl k zásadnímu rozsudku, který je dodnes u soudů citován jako precedens určující, koho ze zaměstnanců je možné počítat mezi ty, za něž má firma trestní zodpovědnost. Kauzu Tesco versus Nattrass odstartoval britský důchodce Thomas Coane, když si šel v září 1969 do pobočky Teska v britském Northwichi koupit zlevněný prací prášek Radiant: ten předtím zahlédl v letáku. Místo avizovaných dvou šterlinků a 11 pencí (což odpovídá dnešním 1,5 libry) po něm na pokladně chtěli o šterlink více. Penzista zaplatil, ale obrátil se vzápětí na Inspekci pro míry a váhy, která podle zákona o značení zboží dala Tesku pokutu ve výši 25 liber. Supermarket případ dotáhl až do Sněmovny lordů a se stížností proti státnímu zástupci Williamu Nattrassovi vyhrál. Ctihodní zástupci horní sněmovny došli k závěru, že jistá slečna Rogersová, která zboží doplňovala, nepatří mezi „řídící mysl“ (directing mind) společnosti a firma jako taková nenese právní zodpovědnost za její jednání. Kdyby ovšem nadřízený slečny Rogersové věděl, že dává do regálů zboží s jinou cenovkou, situace by se otočila. Vedoucí obchodu, alespoň podle výkladu lordů, přestává být v práci reprezentantem firmy, nýbrž tvoří se společností jedno tělo. „Osoba, která jedná, nemluví nebo nejedná za společnost. Jedná jakožto společnost a její mysl, která řídí její jednání, je myslí společnosti. A jestliže je její mysl vinna, pak je tato vina vinou společnosti,“ prohlásil v roce 1972 lord Reid.

Takové pojetí typické pro zvykové právo, kdy se místo litery zákona formulují obecné výklady s důrazem na morálku a přirozené právo, bylo v kontinentální Evropě dlouho považováno za nemístné. Starý kontinent na rozdíl od Velké Británie a USA (ale třeba také Kanady, Indie nebo Jižní Afriky) dbal na hledání individuálního viníka a prokázání přesné skutkové podstaty a všech okolností. Definování kolektivní viny je relativní novinkou.

První zemí kontinentální Evropy, která trestní odpovědnost firem zavedla, bylo v roce 1976 Nizozemsko. Dodnes tamní zákon patří mezi nejpřísnější. Firma tam může spáchat jakýkoli trestný čin, snad jen s výjimkou těch, které vyžadují fyzickou účast jedince – jako je třeba ublížení na zdraví.

PŘÍLIŠ MNOHO KEJDY

Byl to právě nizozemský nejvyšší soud, který v roce 2003 jako první v EU zdůraznil, že má-li být prohlášena za viníka firma, musejí právníci zkoumat, jaké jsou její rozhodovací mechanismy a jaký prospěch jí spáchání trestného činu mohlo přinést. Za hojně přebíranými pravidly, která se oklikou dostala i do české legislativy, stál docela obyčejný spor o hnojení pole kejdou. Několik hektarů pronajatých pastvin u města Zijpe ošetřila najatá firma v rozporu se zákonem. Hnojiva použila příliš mnoho a pole předtím špatně zorala. Teprve nejvyšší soud jí dal za pravdu v tom, že šlo o individuální provinění, které není možné přenést na celou společnost.

Nizozemská praxe, kde neexistuje taxativní výčet kolektivních trestných činů, je v EU ojedinělá. V rámci Unie naopak katalogy existují. Ten první ostatně vznikl v roce 1995 k hájení finančních zájmů tehdejších Evropských společenství a vyvinula se z něj definice prvního „eurozločinu“ – poškozování finančních zájmů EU. Země EU se nakonec shodly na celkem jedenácti trestných činech, za něž lze stíhat firmy napříč Evropou. Patří sem falšování eura, terorismus, organizovaný zločin, ale i rasismus nebo úplatkářství. Všude jde však o takzvanou paralelní zodpovědnost. Jiank řečeno, kromě firmy je vždy zodpovědný také konkrétní jedinec.

NEJEDNOTNÁ EVROPA

I když má EU díky Lisabonské smlouvě mandát k harmonizaci trestního práva, jednotná ve stíhání společností jen tak nebude. Ani poté, co trestní zodpovědnost firem zavedou do svého práva i Bulharsko, Řecko a Lotyšsko.

Tedy jediné tři země EU, které podobný institut neuznávají.

Ojedinělou metodu postihu má sousední Německo. To vyjímá firmy z trestní zodpovědnosti, avšak používá institut právní záruky, kdy společnosti ručí byť za individuální selhání svých zaměstnanců. Není sice možné, aby kvůli vážnému provinění byla společnost vymazána z obchodního rejstříku, na druhou stranu ji může stihnout drastická pokuta, která zatne obchodní bilanci. Její výše není ohraničena, protože jde oficiálně o propadnutí majetku vzešlého z nelegální činnosti. V roce 2007 například zemský soud v Mnichově vyměřil firmě Siemens jako trest za úplatkářskou aféru v telekomunikačním byznyse pokutu ve výši 201 milionů eur.

Siemens, který tentýž rok obměnil představenstvo i dozorčí radu, se neodvolal a s výmluvou, že za věcí stojí bývalí manažeři, ani nevyrukoval. O dva roky později koncern MAN zaplatil za své korupční jednání 151 milionů eur. Podobně jako Siemens s verdiktem souhlasil. Mimo jiné i proto, že se princip „řídící mysli“ vzešlý z malicherného sporu o levnější prášek mezitím zabydlel i v kontinentálním soudnictví. l •

Bulharsko, Řecko a Lotyšsko jsou jediné tři země EU, které právní zodpovědnost firem neuznávají.

O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče