Jedenáct milionů osudů

15. července 2013, 00:00 - Michal Kubal
15. července 2013, 00:00

Obama plní slib, chystá se imigrační reforma. Po prohraných prezidentských volbách teď ale otáčejí i republikáni

Zažloutlá fotka čtyř indiánů s puškami uprostřed prérie vévodila interiéru z dřevěného masivu. Koneckonců to bylo muzeum Buffala Billa, jedné z největších legend Divokého západu. Jenom ten nápis pod fotografií sem moc nezapadal: „První američtí pohraničníci. Zeptejte se původních Američanů, jak dopadá nelegální imigrace.“ Z časů slavného tažení bílého muže proti rudochům (dnes se tomu říká spíš genocida původních obyvatel) vracel do reality dneška, k největší bitvě současné Ameriky.

Tahle bitva je bojem o 11 milionů osudů, o stamiliardy dolarů a hlavně o samou budoucnost nejmocnější země světa. Muzeum Buffala Billa stojí na úpatí Skalistých hor a přehlíží nekonečnou prérii kolem coloradského Denveru. Colorado kdysi bývalo pravicovou baštou. Bylo jasné, že se po každých prezidentských volbách zabarví do republikánské červené. Teď se z něj ale stal stát, o který svádí levice i pravice tuhý boj, jeden z těch, které rozhodují výsledek voleb. Důvod – přistěhovalci.

Politika je hlavní příčina, proč se po skoro 30 letech v Americe zase schyluje k zásadní změně imigračních pravidel. V pozadí aktuální diskuse je ale mnohem zásadnější věc – spor o samotnou podstatu země založené na imigraci. Srážka dvou principů, které se prolínají americkou historií. Na jedné straně přistěhovalci, kteří vlévali mladému státu neustále čerstvou krev do žil, byli motorem jeho ekonomiky. Na druhé straně ochranářské tendence těch, kteří přišli před nimi, kteří si tuhle zemi nárokovali sami pro sebe a nechtěli se dívat, jak ji každá další imigrační vlna mění k nepoznání.

Těžký život ilegálů Potkal jsem dvě tváře toho boje během jediného odpoledne, v jednom městě. Jednu jsem znal z televizních obrazovek, druhou z obálky časopisu Time. On se mi chlubil, že nedávno v plném zdraví oslavil osmdesátku, ona nedávno dokončila střední školu, dostala se na univerzitu a snila o politické kariéře. On je mocným šerifem v nejlidnatějším arizonském okrese, ona – podle platných zákonů – zločincem, i když nikdy zákon nepřekročila.

Joe Arpaio je mužem, který rozdává vizitky se svou fotkou. Za Phoenixem zřídil uprostřed pouště na dvoře věznice proslulé stanové městečko. Když je poledne, bývá ve stanech přes 50 stupňů Celsia.

„Můžou to vydržet naši vojáci v Iráku a Afghánistánu, není důvod, aby to nevydrželi odsouzení zločinci,“ říká mi pevně v příjemném chládku klimatizované kanceláře v osmém patře radnice. Nad stolem mu svítí nápis „Vacancy“ (volno), stejný, jaký bliká i nad stovkami šerifových vězňů v pruhovaných mundúrech. Pod nimi jim prosvítají růžové trenýrky, další vynález šerifa Arpaia. Každý, kdo vejde do okresní věznice, dostane takové. Ty trenýrky, stanové městečko, ale hlavně nekompromisní postoj k nelegální imigraci mu vysloužily přezdívku Nejtvrdší šerif Ameriky.

„Nejsem zaujatý vůči nikomu. Zvolili mě ale jako šerifa, abych prosazoval zákony této země, tohoto státu. A nelegální překročení hranic zákony porušuje. Jako šerif jsem povinný podobné činy trestat a já to dělám. Nedělám nic víc a nic míň než svou práci, za kterou mě platí občané tohoto okresu,“ vysvětluje mi trpělivě.

On sám je přitom tak trochu psanec. Je veřejným tajemstvím, že federální vláda se snaží všemožně dokázat, že dělá spíš víc než míň. A hlavně vůči lidem, kteří vypadají jako ilegální přistěhovalci – prostě že měří podle rasistického metru. Zatím ale pokusy federálů něco mu dokázat nikam nevedly.

Sotva hodinu poté jedu necelé dva kilometry do přízemní budovy na okraji centra. Tady, uprostřed polorozpadlého nábytku a nevybalených krabic s kancelářskými potřebami na mě čeká Coletta. Kdyby ji zatkli muži šerifa Arpaia, asi by skončila ve stanovém městečku v pruhované uniformě a růžovém prádle.

„Chovám se jako Američanka, cítím se jako Američanka, tohle je má vlast,“ vykládá mi nad klávesnicí počítače. Ale oficiálně USA její vlastí nejsou. Přišla sem, když jí byl rok. Její rodiče sem utekli ze Salvadoru. I ona je tu tedy nelegálně, i když vystudovala střední školu, teď chodí na politologii na místní univerzitě, má řidičák i bankovní konto. „Jak je to možné, získat beze všech dokumentů třeba řidičák?“ ptám se, asi naivně. „Všechno jde. Když ne tady v Arizoně, tak v jiných státech. A když jdete do banky, je jim jasné, že jste tu nelegálně. Ale nezajímá je to, berou to jako jakýkoli jiný byznys.“

Večer se do té přízemní budovy vracím.

Bylo to ten den, kdy prezident Barack Obama oznámil změny, které měly ulehčit mladým lidem, jako je Coletta, život v USA. V těch třech místnostech se tísní stovky lidí a právníci a odborníci na imigrační právo jim radí, co se změnilo v jejich každodenní existenci.

Sebedeportace republikánů Bylo to v říjnu, pár týdnů před prezidentskými volbami. Nikdo z těch lidí, co se tehdy shromáždili uprostřed horkého arizonského večera, neřešil otázku, koho bude volit. Bylo to jasné. Nezvykle tvrdý tlak konzervativců při výběru vyzyvatele Baracka Obamy dostal většinu účastníků republikánských primárek v očích ilegálních imigrantů do nevolitelných pozic. Republikánští kandidáti mluvili o dostavění zdi podél mexické hranice a jejím doplnění o dráty s vysokým napětím a nápisy „Pozor, životu nebezpečno“. Mluvili o zvýšení výdajů na represi vůči lidem, kteří už v Americe byli. A Mitt Romney se později marně snažil aspoň trochu mírnit škody, které způsobil jeho výrok, že je nutné život ilegálních imigrantů zkomplikovat natolik, až sami raději zvolí „sebedeportaci“. Marně se republikáni snažili získat hlasy menšin tím, že na svém sjezdu ukazovali guvernérku s indickými kořeny, její hispánskou kolegyni, že jeden z klíčových projevů vyhradili pro vycházející hvězdu pravice, ale hlavně syna kubánských imigrantů, který pár vět projevu dokonce pronesl ve španělštině. Pohled do publika jasně ukázal, že republikáni se stali stranou bílého muže. A to je v čím dál diverzifikovanější Americe politický polibek smrti.

Pravice to jasně pocítila o volební noci. Za výpraskem Mitta Romneyho byla mimo jiné i hojná volební účast menšin, hlavně Hispánců. A jeho extrémně špatné výsledky u těchto voličských skupin. Zároveň tyto skupiny v USA rostou nejrychleji. Volební matematika je jasná – kdo chce v Americe vyhrávat volby, musí získávat jejich hlasy.

Došlo to i pravici. Pár měsíců po volbách tak v Senátu vznikla skupina osmi senátorů, po čtyřech z republikánské a demokratické strany. Začali pracovat na tom, co Obama sliboval od chvíle, kdy se začal ucházet o Bílý dům, a co mu republikáni až do té doby úspěšně blokovali.

Loňské volby pro ně byly jasným varováním, že pokračování v téhle politice je cestou do permanentní opozice. Nejlépe to vyjádřil John McCain, poražený prezidentský kandidát z roku 2008, republikánský senátor za stát Joea Arpaia i Coletty a především dlouholetý stoupenec imigrační reformy. Když se ho ptali, co se změnilo, proč najednou republikáni mají ochotu se o imigraci bavit, odvětil stručně: „Volby.“

Debata o imigraci a reformě přistěhovaleckého systému se do té doby nesla v jasných mezích. Zastánci změny tvrdili, že je nehumánní držet odhadovaných 11 milionů ilegálů beze všech dokumentů a v právním vakuu. Umožňovat i nadále vykořisťování lidí, kteří tvoří motor ekonomiky a zaplňují místa, o která Američané nemají zájem.

Nemají zájem, přiznávají odpůrci měkčího přístupu, ale kvůli tomu, že nelegální přistěhovalci srážejí cenu této práce. Tím, že jsou ochotní dělat za peníze a v podmínkách, které by Američan nikdy nepřijal, deformují pracovní trh. Navíc předběhli miliony lidí po celém světě, kteří se rozhodli hrát podle pravidel a čekat, až na ně dojde řada s povolením k pobytu – vysněnou zelenou kartou.

Obě strany své argumenty opakují dlouhá léta a shodují se na jediném – imigrační systém nefunguje, je nutné jej reformovat. A jako v jiných sporech shoda končí u otázky jak. V roce 2007 už to vypadalo, že by Kongres mohl reformu schválit. Měla velkého zastánce

– tehdejšího šéfa Bílého domu George W. Bushe. Potkal jsem jednoho z autorů tehdejší reformy, Rubena Barralese, v kanceláři obchodní komory kalifornského San Diega.

Nad stolem s fotografií exprezidenta Bushe vzpomínal na tehdejší smutek v Bílém domě: „Prezident byl velmi zklamaný. Věřil, že je to zákon, který posune naši zemi zase dál. Nakonec to ale zastavily hlasy z jeho vlastní strany.“ Reforma ze Senátu Od té doby ale republikáni prohráli už dvoje prezidentské volby a podle všeho se poučili. Počátkem července tak Senát hlasy demokratů a 14 republikánů schválil návrh, který přináší největší změnu v přistěhovalecké politice od roku 1986, kdy prezident Ronald Reagan prosadil amnestii pro ilegální imigranty žijící v USA. Tehdejší zákon je ale dodnes pro konzervativní kruhy noční můrou a nejzásadnější výhrada vůči nové reformě zní, že je to ve své podstatě opět odpuštění pro ty, kteří porušili zákon, odměna pro zločince.

Proto senátní návrh obsahuje poměrně složitý mechanismus, jak by těch odhadovaných 11 milionů nelegálních imigrantů mohlo dosáhnout na povolení k pobytu a v dlouhém výhledu i občanství. Stanoví 13letou čekací lhůtu spojenou s prověřováním žadatele a také povinnost zaplatit pokutu. Především ale ruší sporné kvóty na imigranty podle zemí. Místo toho zavádí bodový systém, známý třeba z Británie nebo Kanady, kdy jsou uchazeči hodnoceni podle kvalifikace a praxe. Tím by odpadl současný paradox, kdy kvalifikovaní odborníci, často se vzděláním z amerických univerzit, musejí čekat někdy i desítky let na udělení zelené karty.

Americké úřady odhadují, že rozšíření legální pracovní síly by zvýšilo výnosy na sociálním

pojištění o 276 miliard dolarů, výdaje by přitom vzrostly jenom o 33 miliard. A úspory v rozpočtu by za první dekádu od přijetí mohly dosáhnout 135 miliard, za tu další dokonce 685 miliard dolarů. Úspory by mohly být ještě vyšší, kdyby Senát nevyvažoval republikánské obavy z další vlny nelegální imigrace. Proto schválená norma počítá s navýšením výdajů na ostrahu jižní hranice USA.

V následujícím desetiletí to má být 36 miliard dolarů. Za to má k Mexiku zamířit dalších 40 tisíc mužů jako ostraha a vyrůst by mělo přes tisíc kilometrů plotu.

Na některých místech až pětimetrová bariéra už měří skoro 900 kilometrů. Pro někoho symbol, že Amerika jde do pekel, pro jiného jistota, že peklo zůstane vně USA. Třeba kalifornské San Diego bývalo ještě před 20 lety hlavním uzlem, kudy do Spojených států proudily statisíce nelegálních imigrantů.

Prostě jenom přebíhali hranici ze sousední Tijuany a ztratili se v ulicích města. Skupiny desítek lidí často probíhaly skrz kontrolní stanoviště, stovky dalších překračovaly zelenou hranici. Na dálnicích byly značky upozorňující řidiče na přebíhající skupinky.

Záplatovaná bariéra Dnes jsou obě města oddělená. Někde jenom vlnitým plechem, jinde důmyslnou soustavou hned několika za sebou stojících bariér vybavených nejmodernější technikou.

„Je to nástroj na zabíjení,“ ukazuje na bariéru

Enrique Morones. Doprovodil jsem ho do pouště, kde absolvoval svou pravidelnou pochůzku. Na vytipovaných místech nechal galonovou lahev vody. „Chodí sem lidi tak zoufalí, že riskují svůj život i životy svých rodin. Tahle zeď je nezadrží. Stejně to zkusí, jenom mnohem dál, v poušti,“ ukazuje mi fotografie mrtvých běženců, které našli uprostřed pouště v opuštěných oblastech, tam, kde už zeď nestojí.

„Umírají tam ženy i děti, umírají žízní. Obamovi bych vzkázal jediné – jestli má být Amerika majákem svobody a demokracie, tak, pane prezidente, strhněte tuhle zeď!“ I v pětimetrovém hliníkovém plotu u San Diega jsou ale desítky záplat – následek pokusů o překonání bariéry. Jinde se zkoušeli podhrabat, občas přijdou se žebříky, jednou tu postavili dokonce improvizovaný nadjezd pro auto. A nejčastějším prostředkem pro překonání hranice jsou tunely. Těmi proudí hlavně drogy – marihuana, ale i kokain.

Stál jsem u jednoho z míň propracovaných úseků plotu. Tvořil jej obyčejný vlnitý plech upevněný mezi betonovými sloupky. Dírou v plechu jsem se díval na druhou stranu, na bídu zjevnou i tím letmým pohledem. Na druhé straně stál muž, představil se jako Roberto. A vyprávěl, jak ho deportovali, že v USA musel nechat rodinu. Sehnal peníze na převaděče, ale pohraničníci ho chytili. „Sháním další peníze a za čas to zkusím znovu. Dokud to nevyjde. Tady v Mexiku není nic – práce ani budoucnost,“ říká poněkud rezignovaně.

I Roberto je důkazem, že ostraha hranice je snaha zastavit nekonečný příliv. Na místech, kde plot stojí, ale přece jenom funguje. Klesl i celkový počet zadržených lidí – jediná statistika, která napovídá, jaký je na hranici provoz. Za pět let tu zaznamenali pokles víc než 60 procent – ze skoro 1,2 milionu zadržených v roce 2005 na 463 tisíc v roce 2010. Sami pohraničníci ale přiznávají, že jejich úspěch je to jenom zčásti – Amerika uprostřed krize už netáhne jako kdysi.

I tak ale před nedalekým obchodem pro domácí kutily postávají skupinky Hispánců. Takový obrázek je k vidění po celé Americe. Dolní komora Kongresu, kde mají republikáni většinu, se nechala slyšet, že o senátním návrhu imigrační reformy ani nebude hlasovat a přijde s vlastním. Dá se očekávat, že bude k přistěhovalcům mnohem příkřejší a že narazí v Senátu i u prezidenta Obamy. Spojené státy jsou možná nejblíž imigrační reformě za posledních 20 let, to ale ani zdaleka neznamená, že se tato největší bitva současné Ameriky chýlí ke konci. l

Počátkem července Senát hlasy demokratů a 14 republikánů schválil návrh, který přináší největší změnu v přistěhovalecké politice od roku 1986.

276 mld. USD ročně navíc by vybraly americké úřady na sociálním pojištění díky legalizaci přistěhovalců, kteří přišli do USA za prací. Výdaje by vzrostly jen zhruba o 33 miliard.

O autorovi| Michal Kubal, vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství ČT

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče