Jak zabít město

Jan Skřivánek 29. dubna 2004, 17:38
29. dubna 2004, 17:38

Belgická metropole představuje spektákl neúcty a hamižnosti

Že s Bruselem není všechno tak docela v pořádku, se dá vytušit už z toho, že jako jedna z hlavních atrakcí je uváděn čůrající panáček. Co to asi tak může být za metropoli, jejímž největším turistickým lákadlem má být drobná soška s urinálním motivem?!

V Evropě nalezneme bezpochyby mnoho jiných ošklivých měst, výjimečnost Bruselu však tkví v tom, že za zničení historického centra nemohou bomby druhé světové války, ale nedostatek úcty k vlastní minulosti a obyčejná hamižnost.

Pro to, co Belgičané provedli se svým hlavním městem, se vžil speciální termín bruselizace. Znamená destrukci architektonického dědictví a exploataci živého městského organismu ve jménu krátkodobých komerčních zájmů. Termín je s Bruselem natolik spjat, že se dokonce objevuje ve vědomostním kvízu na oficiálních webových stránkách pro návštěvníky města. Jeho význam je zde eufemicky definován formulací „problémy s městským plánováním“.

Stín atomu

Zlomovým okamžikem v moderní historii města byl rok 1958, kdy se v Bruselu konala světová výstava. Expo ‘58 je dodnes vzpomínáno jako jedna z nejúspěšnějších světových výstav minulého století. Byla výrazem všeobecného optimismu a víry v nové technické možnosti. Motto výstavy znělo „Bilance světa pro lidský svět“ a jejím výmluvným symbolem se stala budova Atomia.

Na svou dobu bezpochyby nesmírně sofistikovaná stavba dnes působí jen jako pyšný výkřik do prázdna. Jako by skutečnost, že něco je technicky možné, byla sama o sobě dostatečným důvodem. Můžeme postavit obří atom, tak ho postavíme. Že stavba bude zcela nepraktická? Co na tom záleží.

Tentýž přístup lze rozeznat i v trendu nazývaném bruselizací. Ne náhodou se s radikálními asanacemi celých městských čtvrtí začalo právě na konci padesátých let. Město bylo tehdy vybráno za sídlo zřizovaných evropských institucí, a tak se horečně začalo s bouráním obytných domů a s výstavbou administrativních komplexů nové Euročtvrti. Bylo to technicky a ekonomicky možné, tak proč to neudělat?

Povadlé květy

Když se řekne secese či Art Nouveau, vzpomene si dnes na Brusel asi málokdo. Přitom to byl právě bruselský architekt Victor Horta, který patřil mezi hlavní iniciátory celého stylu. On se počátkem devadesátých let 19. století odvážil ve svých stavbách používat charakteristické vlnité linie a tvary čerpající z rostlinných forem a jako jeden z prvních si uvědomil nové estetické a konstrukční možnosti skla a oceli.

Za Hortovo mistrovské dílo byl považován bruselský Lidový dům s elegantně zakřiveným proskleným průčelím a moderně řešeným interiérem. Stavba je zmiňována v mnoha učebnicích architektury, ale již neexistuje. V roce 1964 byla navzdory protestům z domova i ze zahraničí nemilosrdně srovnána se zemí. Stála na špatném místě a bránila investorům v nové výstavbě.

Několik Hortových bruselských domů, které unikly demolici, je nyní zapsáno na seznam památek UNESCO. Destrukce dalších secesních staveb a městských domů z 19. století však čile pokračuje. Většina z nich není památkově chráněna a obecní úřady mají v rukou pouze omezené nástroje, jak investorům bránit, pokud se je rozhodnou strhnout. Mnohdy jim navíc ani bránit nechtějí. Památkově chráněné objekty, které není možné zbourat, jsou pak často záměrně ponechány prázdné tak dlouho, dokud úřady nevydají souhlas s jejich demolicí kvůli nebezpečí zřícení.

Investor má vždycky pravdu

Ačkoli již nedochází k tak masivním zásahům do urbanismu města jako v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy rozvoj byl plně v rukou developerů, z hlediska památkové péče je situace stále tristní. Jedním z hlavních problémů je, že v Bruselu neexistuje nic takového jako památková rezervace. Chráněny jsou pouze jednotlivé stavby, přičemž prohlášení některého domu za architektonickou památku je administrativně velice komplikované. Získat povolení k demolici je mnohem snazší. A takovými prkotinami, jako je například nahrazování dřevěných oken plastovými, se nezabývá téměř nikdo.

Situaci komplikuje i značná nezávislost jednotlivých městských částí. Jelikož neexistuje jednotná koncepce památkové péče, je pro investory snazší prosazovat své zájmy na místní úrovni po politické linii. Případů, kdy úřady nahonem povolily demolici objektů, které měly být prohlášeny za památkově chráněné, je za poslední léta řada.

Závažným problémem je také nedostatek financí. Město nemá prostředky, jak majitele motivovat k šetrnějšímu přístupu. Brusel je asi jediným hlavním městem na světě, jehož obyvatelé mají nižší příjmy, než je celonárodní průměr. Součástí správního regionu Brusel totiž nejsou předměstské čtvrti, kde bydlí většina majetnějších obyvatel, kteří v Bruselu pracují. Ve vnitřním městě zůstali jen ti, kdo si bydlení na předměstí nemohou dovolit. Do značné míry jde právě o důsledek nešťastných urbanistických zásahů předchozích desetiletí, které velkou část centra proměnily v nehostinnou administrativní zónu.

To, co zbylo

Dá se samozřejmě namítnout, že Brusel není jen obludná Euročtvrť, ale například také královský palác s rozsáhlým parkem anebo Velké náměstí s honosnou radnicí a bohatě zdobenými cechovními a patricijskými domy. Bruselské náměstí koneckonců bývá označováno za vůbec nejkrásnější v Evropě a patří rovněž mezi památky UNESCO.

To je však chabá útěcha. Současný Brusel vypadá zhruba tak, jako kdyby z pražské památkové rezervace zůstalo jen Staroměstské náměstí a půlku Nového a Starého Města by nahradily mnohapatrové administrativní budovy ze skla a betonu. To, jak dnes probíhá přestavba kasáren na Náměstí republiky nebo jak přistoupili poslanci k výstavbě své ubytovny v Nerudově ulici, nicméně dokazuje, že ani Praha není proti bruselizaci zdaleka imunní.

Pověst Bruselu je už tak špatná, že potřebu polidštit tvář Euročtvrti si uvědomili i vrcholní představitelé EU. Rozhlasová stanice BBC před časem informovala, že Romano Prodi belgickým úřadům přislíbil finanční pomoc na několikaletém projektu, který by měl mezi anonymní a nepřístupné kancelářské budovy, ve kterých sídlí unijní úředníci, vrátit běžný městský život se všemi obchody, bary a restauracemi.

Město s přívlastkem „Tak jako opojná nejkvalitnější vína bývají často označována jako vína s přívlastkem, tak se dá charakterizovat Brusel, pokud jde o jeho nabídku pro turisty. Je to přirozené, ve svém spojení s centrálou Evropské unie a NATO je na světě ojedinělý. Město, které zvládá úkoly s tím spojené, nemůže být městem nedokonalým, kde neklape organizace, kde se pokulhává za nejmodernějšími nástroji a vynálezy, kde není dostatek prostředků k rozvoji a bezchybnému provozu,“ básní o Bruselu text na stránkách oficiální Flanderské informační turistické kanceláře. Autor textu bohužel neuvedl, jak přesně má onen přívlastek, kterým se Brusel honosí, znít.

Musíte si přečíst

Komentář: Pohled venezuelským periskopem

Komentář: Andrejův marketingový náskok

Staveniště Krkonoše. Národní park zažívá stavební boom

Jan Žůrek z KPMG: Česko je někde uprostřed peletonu

Bankovní hackeři útočili v New Yorku. Odnesl to…

Itálii čeká v sobotu státní pohřeb. Počet obětí stoupl…

Michal Horáček: Jen já a lidi
Michal Horáček, známý textař a možný prezidentský kandidát, v pořadu Euro TV slibuje, že se v kampani obejde bez politických stran i sponzorů. Agituje za pragmatický vztah k Číně, ale zároveň zůstává zastáncem EU. Islám je podle něj s českým prostředím nekompatibilní.
Zhlédnout další videa