Jak se ordinuje rozvoj

17. března 2014, 00:00 - Tomáš Nídr
17. března 2014, 00:00

Rwanda, po genocidě před 20 lety země na odpis, teď pod bičem autoritářského prezidenta udává Africe směr, jak se dostat z bídy

V supermarketu personál u kasy opatrně vkládá nákup do papírových tašek různých velikostí. Igelitky, s jejichž rozkladem se příroda trápí dlouhá desetiletí, jsou tu tabu. A nejen v řetězci specializovaném na movitou klientelu. Do papírového sáčku dostanete i trs banánů na trhu kdekoli ve Rwandě. Někdy celníci při kontrolách na hranici prohlíží kufry a igelitky nemilosrdně konfiskují. Stojí za tím rozhodnutí prezidenta Paula Kagameho, který správně usoudil, že užívání plastů hyzdí krajinu.

Čistota - půl rozvoje Pořádek na ulicích je nejviditelnějším rysem rychlého pokroku, kterého středoafrická Rwanda na příkaz svého diktátora dosáhla jen dvě desetiletí po genocidě, jejíž přinejmenším 800 tisíc obětí si země letos v dubnu připomene. O odpadkové koše na ulici není nouze a pravidelně je vyvážejí. Za bezmyšlenkovité odhození prázdné láhve, které je jinde na kontinentu normou, tady hrozí pokuta. Povinné pracovní soboty na konci měsíce jsou věnovány sbírání odpadků, které přesto na chodníku skončily. V nejluxusnější čtvrti Kigali, kde žijí především špičky režimu a běloši, dokonce jedna firma odpad třídí.

I další znaky napovídají, že 12milionová Rwanda je atypický africký stát, kde se nastavená pravidla dodržují, díky čemuž jde nahoru. Vesnice na hlavních tazích mají při vjezdu a výjezdu na tabuli napsaný svůj název.

Všichni lidé na motorkách nosí helmy. Mototaxikáři, kteří jsou ve městech hlavní silou veřejné dopravy, dokonce mají přilby opatřené telefonním číslem, na které si lze zavolat se stížností na řidičovu riskantní jízdu.

Ale to je jen začátek pro to, aby se z milionového Kigali, které je nyní rozlehlou vesnicí tvořenou především domky z pálených i vysušených cihel, stala futuristická metropole. Její vzhled v roce 2040 už mají narýsovaný.

Na YouTube lze zhlédnout, jak si vláda hlavní město představuje plné extravagantních mrakodrapů, do kterých budou za prací dojíždět tramvají spokojení obyvatelé činžáků se střechami ze solárních panelů.

Ale nadřazené úsměvy stranou. Budoucnost už nastala. Ještě před 20 lety při občanské válce, v níž Tutsiové kolem Kagameho zabránili početnějším Hutuům v pokračování vyvražďování, dobyvatelé při obléhání Kigali těžko hledali nějaké orientační body. Dnes by to měli snadné. Na čtyřech centrálních kopcích vyrostly prosklené věžáky ministerstev. A z té koule, která vypadá, že sem spadla z jiné galaxie, bude Kongresové centrum.

Noviny se předhánějí v odhadech, jak brzy už se Rwanda ze škatulky rozvojových zemí přesune mezi ty středněpříjmové. Obyvatelé se proto pod vlivem propagandy často (ale mylně) domnívají, že mají před zbytkem Afriky ohromný náskok. Okázale předváděný optimismus krásně vystihl ve městě Musanze veterinář Jean Felix Kinani, když prohlásil: „Jsme jako Ronald Reagan. Žijeme si svůj americký sen, ale po africku.“ Čaj bude, i kdyby nebyl Rwanda opravdu urazila obrovský kus cesty.

Před 20 lety byla úrodná „země tisíce kopců“ v rozvalinách. Nejméně 800 tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů přišlo o život, když je mačetami ubili podle instrukcí představitelů státu jejich sousedé. Další statisíce lidí po prohrané válce prchly v obavě z pomsty do sousedního Konga, kde se etnický konflikt rozhořel znovu a dodnes neuhasl.

Dnes je Rwanda považována za nejbezpečnější část světadílu. Na rozdíl od všech ostatních metropolí Afriky není riskantní vydat se po půlnoci na procházku ulicemi. Movití cizinci, kterým nevadí za hodinové setkání se vzácnými horskými gorilami v jejich přirozeném prostředí vytáhnout z peněženky 750 dolarů, sem jen proudí. Aby si republika udržela bohatou klientelu co nejdéle, vysazuje do vyprázdněného safari na východě znovu lvy a nosorožce. Vedle zvířat se poněkud morbidní turistickou atrakcí staly i památníky, které s brutální doslovností připomínají, čím si Rwanda prošla a co rozhodně není úplně zažehnáno.

Že se zdevastovaná země tak rychle postaví na nohy, nečekali ani ti největší afrooptimisté.

Nechme stranou proces smiřování mezi Tutsii a Hutuy a podívejme se na ekonomické změny. Podle statistik Mezinárodního měnového fondu měla Rwanda v roce 1994 HDP na osobu 416 dolarů. Loni to bylo 1592 dolarů. Světová banka vyčíslila, že od začátku tisíciletí roste hospodářství země v průměru o vynikajících 8,1 procenta za rok. Počet lidí žijících v chudobě klesl z 59 na 45 procent. A místní jsou si jistí, že to bude pokračovat. Zvláště až se naplno zapojí do Východoafrického společenství, které chce vzájemné obchodování zjednodušit zavedením společné měny.

Paul Kagame, který je na Západě považován za nejtvrdšího, ale zároveň i nejschopnějšího afrického autokrata, v loňském rozhovoru pro frankofonní týdeník Jeune Afrique neopomněl svou domovinu pochválit: „Jsme seriózní země, které se dá věřit a která jde vzhůru.“

V čem spočívá zdejší úspěch? „Je za tím dobré vládnutí. Prezident říká jasně, co chce, a od nižších složek požaduje, aby to splnily,“ říká bezvadnou angličtinou kořeněnou údernickým zápalem Vivian Kayitesiová, která na Rwandském úřadě pro rozvoj (RDB) zodpovídá za lákání zahraničních investorů. Starostové se opravdu snaží rozkazy vyplnit, protože jinak by si mohli naběhnout na obvinění z vlastizrady.

Úplně vše tak hladce samozřejmě neběží.

Jedna evropská poradkyně, která nechce být jmenována, vzpomíná, jak byla před pár lety společně s dalšími úředníky na kontrole nově založených čajovníkových plantáží.

Starosta je vodil křížem krážem po polích a stále sliboval, že už tam brzy budou. Místní byrokraté nezvyklí na pěší chůzi brzy odpadli, ale vysportovaná cizinka jako jediná odolávala. „Nakonec mě prosil, abych se smilovala, protože žádné pole neexistuje,“ usmívá se s tím, že ho z obavy o jeho bezpečnost neprozradila.

Vizionář i loupeživý rytíř Vytáhlý diktátor se totiž přes svou image gymnaziálního profesora s těmi, kdo se protiví jeho vůli, nepáře. Své soky neváhá pronásledovat i v exilu, kde se stávají oběťmi „přepadení“ nebo „nehod“. Prezident, který musí volební výsledky upravovat směrem dolů, aby jeho podpora nevypadala tak podezřele, se snaží být celému národu za vzor. Předvádí se jako dříč, který na rozdíl od svých předchůdců odmítá život v luxusu.

Kritika vůči Kagamemu zazní velice zřídka, a to až po opakovaném rozhlížení a ujištění o zachování anonymity. „Celý ten slavný rozvoj je podvod. Je to Kagameho marketing pro svět, stejně jako to, že v našem parlamentu zasedá procentuálně více žen než kdekoli jinde.

Dobré silnice už jsme měli dříve, když se Rwandě relativně dařilo díky příznivým cenám kávy. K čemu jsou všechny ty kigalské věžáky, když v nich z 12 pater zůstává deset prázdných. Na vesnicích se žije dál jako ve středověku,“ odkazuje kritický učitel na to, že čtyři pětiny obyvatel nemají elektřinu. O připojení k vodovodní síti nemluvě.

Rovněž cizinci, kteří tu dlouhodobě pracují, nadšení nad pokrokem mírní. Nikdo z nich se však neodváží mluvit pod svým jménem, protože jejich zaměstnavatelé z neziskového sektoru jim z opatrnosti zakazují, aby se do médií vyjadřovali. Často zmiňují podezření, že se země obohacuje na nelegální těžbě nerostů z východního Konga, ve kterém přes etnicky spřízněné povstalce stále rozdmýchává nové vlny násilí. Jasné důkazy chybějí, ale například koltanu, který je potřeba do mobilů, vyvezla Rwanda v roce 1999 jen 147 tun, ale o dva roky později už desetinásobek.

Kagame, který zakroutil krkem korupci, však není jen loupeživý rytíř, ale i stratég. Dokázal využít viny Západu za to, že navzdory všem slibům v Chartě OSN nehnul proti genocidě ani prstem. Černé svědomí USA i Evropy mu na dlouhou dobu zajistilo nekritizovatelnost a také masivní nasazení neziskových organizací. Mimo jiné tu působí i rozvojové společnosti zaštítěné jmény jako Bill Clinton nebo Tony Blair. Příjmovou stránku rozpočtu dnes ze 40 procent tvoří pomoc ze zahraničí, což je v Africe běžná věc. K diktátorovu dobru je však nutné dodat, že v jeho vlasti jsou opravdu vidět kladné výsledky, například v lepší školní docházce nebo snížení úmrtnosti novorozenců.

Podle jednoho z evropských diplomatů by stačilo pomoc zastavit a Rwandě by do pěti měsíců došly veškeré finanční rezervy a celý úspěch by se zhroutil. Takový scénář hrozil, když se Kagame v prosinci 2012 zase pustil do dalšího ze svých konžských dobrodružství.

Vážně míněné hrozby ze Západu si však vzal k srdci a v reakci založil státní rozvojový fond Agaciro, kam „dobrovolně“ přispívají firmy, které chtějí ve Rwandě podnikat.

Moderní křižovatka Dlouhodobě se však tyran na sponzory domácí ani zahraniční spoléhat nechce. Snaží se republiku, v níž se 90 procent obyvatel živí dřinou na poli, předělat v obchodní centrum. Jen v žebříčku Doing Business si Rwanda od loňska meziročně polepšila o 22 míst a globálně obsadila 32. pozici. V Africe si stojí lépe pouze turistický ráj na ostrově Mauricius; pro srovnání: Česko je v tomto žebříčku až na 75. příčce. Například na zřízení firmy jsou ve Rwandě potřeba jen dva kroky, které lze stihnout za dva dny. Pod Saharou je přitom v průměru nutno učinit osm úkonů, které trvají téměř měsíc. A v Česku je to dle této metodologie devět operací, jež si vyžádají 19,5 dne. Jenže Rwanda je prokleta polohou uprostřed kontinentu. Podle vládní studie kamion

naložený v Kigali musí cestou do keňského přístavu Mombasa zaplatit v průměru 864 dolarů na úplatcích jen za to, že jej 36 různých hlídek nechá projet. Takový náklad obchodování citelně prodražuje.

„Ale dlouhodobá nevýhoda se dá zvrátit v pravý opak,“ holedbá se mluvčí RDB Maurice Twahirwa mezi výškovými budovami vládní čtvrti. „Plánujeme vybudování letiště, které by bylo hlavní leteckou křižovatkou ve střední Africe.“ Do vzduchu vláda na erární náklady vyslala také letadla Air Rwanda, aby si bez ohledu na ztráty v prvních letech vybudovala v regionu co nejpevnější postavení.

Další cesta z geografické izolace vede přes internet. Do počítačů vláda vrhá velké peníze. Plánovala, že notebooky k loňskému roku vybaví všechny školáky, což se rozhodně nezdařilo. Po vesních zatím putují pojízdné počítačové učebny, v nichž se venkované učí, jak přístroj ovládat.

Výsledky internetizace rwandské společnosti jsou prozatím chabé. Můžete sice vidět chlapíka, jak se v rozhrkaném autobuse na cestě do Musanze přes mobilní web kouká na YouTube, ale zároveň můžete vyletět z kůže, když se v tomto provinčním městě v internetové kavárně pokoušíte připojit ke své e-mailové schránce. A když se to nakonec podaří, vypadne proud.

Digitální srdce Afriky „Počkejte, až budeme připojeni k síti novým optickým kabelem. To budeme moci konkurovat například v nabídce finančních služeb,“ slibuje výše citovaná Vivian Kayitesiová z RDB s tím, že se Rwanda stane inovativním centrem při vymýšlení aplikací do chytrých telefonů a laptopů. Nebude to mít snadné. Nedaleká Keňa je v tomto oboru (ač se to při pohledu z Prahy nezdá) špičkou.

„Jenže my máme ohromnou výhodu ve vzdělání. V roce 1994 tu byla jen jedna univerzita, teď jich máme 15. Navíc tu většina mladých mluví anglicky i francouzsky,“ tvrdí Kayitesiová. Nizozemec Auke Algera o něco později nad těmito slovy útrpně vrtí hlavou. Ve firmě K-Lab, která je startupovým centrem, pomáhá tento třicátník se zkušenostmi z vývoje mobilů místním kolegům vylepšovat jejich programátorské nápady. „Naopak! Vzdělání je ten největší problém. Zdejší školství neučí lidi kriticky uvažovat a hledat samostatně řešení,“ říká muž, který díky svému zaměstnání projel několik afrických zemí.

S vícejazyčností je to také sporné. Kagame, který podobně jako většina lidí na rozhodujících postech vyrostl v anglofonním exilu, v lednu 2009 nařídil, že angličtina střídá francouzštinu v roli úřední řeči. Zaprvé, aby dal za vyučenou Francii, která jako nejbližší spojenec Hutuů dala ke genocidě mlčky souhlas. Zadruhé, aby kvůli jazykové bariéře nepustil do vlivných funkcí nikoho z bývalých elit. Zatřetí (a oficiálně), aby stát začlenil do globální ekonomiky, které Shakespearův jazyk dominuje. Problémem je, že anglicky neumějí ani učitelé.

Je to komplikace, uvědomuje se prezident, ale to ho v plánech vlast rozvinout třeba i proti její vůli nemůže zastavit. Když mu scházejí vzdělaní spoluobčané, doveze si a zaplatí odborníky z ciziny.

Úspěch ve středu Afriky

Rozvojové a hospodářské ukazatele Rwandy

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013*

Meziroční růst HDP (v %) 7,0 9,0 8,6 7,6 11,0 6,2 7,2 8,2 8,0 7,0

HDP na hlavu (v USD) x x x x x 499 519 570 620 x

Přímé zahraniční investice (v mil. USD) 7,7 8,0 30,6 82,3 103,3 118,7 42,3 106,2 159,8 x

Internet (podíl uživatelů na 100 obyvatel) 0,43 0,56 2,12 3,09 4,5 7,7 x x x x

Průměrná délka života 53,5 55 57 59 60 61 62 63 x x

Úmrtnost novorozenců (na 1000 porodů) 75 67 61 55 50 47 44 41 39 x

x údaje nejsou k dispozici

* odhad

Zdroj: Světová banka, OSN

„Jsme jako Ronald Reagan. Žijeme si svůj americký sen, ale po africku,“ říká veterinář Jean Felix Kinani. Že se zdevastovaná země tak rychle vzpamatuje, nečekali ani ti největší afrooptimisté. Národ zemědělců Zaměstnanost podle jednotlivých hospodářských odvětví (v %, r. 2005)

78,8 Zemědělství

3,8 Průmysl

16,6 Služby

0,8 Ostatní

Zdroj: Světová banka „Celý ten slavný rozvoj je podvod. Je to Kagameho marketing pro svět… Na vesnicích se žije dál jako ve středověku,“ říká rwandský učitel, který radši zatajil své jméno.

40 % rozpočtu desetimilionové Rwandy závisí na finanční pomoci ze zahraničí.

O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče