Jak jsem je stíhal

04. května 2015, 00:00 - Václav Drchal
04. května 2015, 00:00

Benešova administrativa vezla z Londýna přesný návod, jak trestat válečné zločince. Velkou zásluhu na tom měl Bohuslav Ečer

Karl Hermann Frank byl na dně. Štěnice, kterou Američané namontovali do jeho wiesbadenské cely, zachytila, jak krátce po prvním výslechu, který absolvoval 28. května 1945, říká: „Češi mě chytili. Teď mi nezbývá, než abych se oběsil.“ Na což jeho spoluvězeň generál Franz von Epp suše podotkl: „Nemohu poradit nic lepšího.“

Německý státní ministr pro Čechy a Moravu vlastní rukou nezemřel a čekaly ho další úmorné výslechy vedené členem komise Spojených národů pro potrestání válečných zločinců a budoucím československým zástupcem u norimberského tribunálu Bohuslavem Ečerem. V srpnu odletěl Frank pod Ečerovým dohledem do Prahy, v březnu příštího roku začal před Národním soudem jeho proces a 22. května 1946 ho kat před zhruba šestitisícovým publikem pověsil.

Pro Franka to byl konec, pro Ečera obrovský triumf. Zároveň to bylo završení příběhu, kdy se z brněnského místostarosty a málo známého advokáta Ečera stal během pouhých několika let přední odborník na válečné a mezinárodní právo, jeden z otců československé retribuce, lovec nacistů (dobová literatura ho poněkud pateticky označovala za „symbol československé stíhající spravedlnosti“) a muž, který výrazně přispěl k tomu, že spojenci soudili představitele Osy i za rozpoutání útočné války.

PAN PRESIDENT SOUHLASIL Ečer se narodil roku 1893 v Hranicích na Moravě. Otec pracoval u Severní Ferdinandovy dráhy a rodina se stěhovala od stanice ke stanici. „Pět dětí, malé nebo žádné příjmy, bída, nouze. Tehdy padlo do duše semínko socialismu. Není divu, když jsem viděl na jedné straně žít pány v bezpracně získaném nadbytku, na druhé straně živořit prostý lid v nuzotě nedostatku,“ řekl Ečer v roce 1946 novináři Edvardu Cenkovi, když spolu sepisovali jeho životopis - Jak jsem je stíhal.

V roce 1921 se dal ke komunistům, ale o osm let později ho nové Gottwaldovo vedení ze strany vyloučilo. Levičákem nicméně zůstal dál, ovšem nyní již pod křídly sociální demokracie. Zároveň studoval ve Vídni a v Praze práva. V roce 1922 se oženil, narodily se mu dvě dcery a stal se úspěšným, moderním a nápadně hyperaktivním mužem -zařídil si v Brně advokátní kancelář, vstoupil do lokální politiky (od roku 1935 byl náměstkem starosty Brna), cvičil v Dělnické tělovýchovné jednotě, učil se jazyky, vedl přednášky, dělal si pilotní kurz. Velmi ho prý zajímalo „moderní sovětské trestní právo“, což od právníka v době velkých moskevských procesů vyžadovalo neředěnou směs nadšení a slepoty. Před Mnichovem i po něm hýřil aktivitou - mluvil na různých shromážděních, varoval před Hitlerem, a dokonce uspořádal čtyři přednáškové cesty do Británie. Není divu, že po něm gestapo začalo jít okamžitě po okupaci zbytku Československa. Hned v dubnu 1939 proto utekl s celou rodinou přes Jugoslávii do Francie. V Paříži psal Ečer do emigrantských novin, poté pracoval na československém konzulátě v Marseille (součást vichystické Francie) a nakonec se v Nice stal studentem Ústavu pro studium mezinárodního práva.

Mezitím utekly tři roky: „Studium a psaní elaborátů na náměty o válečných zločincích mi daly zapomenout na běh času.“ Jenže válka dorazila na podzim 1942 i na Azurové pobřeží a Ečer odjel v předvečer italské anexe Nice vlakem do Lisabonu, kde už na něj čekalo britské letadlo. Brzy poté ho přijal prezident Beneš. K londýnské emigraci byl ale Ečer poměrně kritický a o vstup do politiky nestál.

„Pravil jsem, že studuji otázku válečných zločinů a potrestání válečných zločinců a že bych chtěl u této otázky setrvat. Pan president souhlasil,“ řekl k tomu.

ÚTOČNÁ VÁLKA V Londýně Ečer zakotvil na exilovém ministerstvu spravedlnosti vedeném Jaroslavem Stránským, majitelem prvorepublikových Lidových novin. Pouhé čtyři dny po přestěhování do Anglie předložil Ečer na půdě London International Assembly (LIA) memorandum o potrestání válečných zločinců. Jeho zásady, jak později vysvětloval ve svých knihách, byly prosté. Kromě zjevných zločinů navrhoval kriminalizovat už samotné rozpoutání války a tvrdil, že státy Osy si „zločin prostě uzákonily, organizovaly si zločinnost a daly jí punc práva“. NSDAP, SA, SS a gestapo označoval za zločinecké organizace, protože jejich příslušníci si „vyvolili zločin za své životní povolání, zločin stal se německým národním průmyslem“. Ečerovy hvězdné chvíle ale přišly až poté, co začala v říjnu 1943 fungovat komise Spojených národů pro potrestání válečných zločinců, ve které zasedal za Československo.

V dubnu příštího roku předložil právnímu výboru komise další memorandum, ve kterém požadoval, aby útočná válka byla prohlášena za zločin. Proti však byl profesor liverpoolské univerzity (ex Cambridge) Arnold MacNair, který retroaktivní přístup považoval za nepřípustný a doporučoval, aby tresty za takové jednání byly stanoveny až „pro příště“.

V prvním kole Ečer prohrál, když výbor jeho návrh smetl. Nevzdal se však a lobboval dál. V říjnu předložil svůj návrh valnému shromáždění komise a dokonale uspěl, když principy jím navrhované schválily všechny národní delegace.

Ve skutečnosti bylo samozřejmě důležité, jak se k trestání válečných zločinců postaví čtyři vítězné velmoci. Konečná dohoda padla až v srpnu 1945 v Londýně a v říjnu začali zástupci čtyř velmocí soudit v Norimberku čtyřiadvacet nejtěžších válečných zločinců. Kromě zločinů proti lidskosti a válečných zločinů byli obviněni rovněž z podílu na rozpoutání útočné války.

Ostatní méně prominentní válečné zločince měly soudit samy postižené státy. Už 8. května 1945 požádal velitel spojeneckých armád (a budoucí americký prezident) Dwight D. Eisenhower, aby tyto státy vyslaly k jeho štábu národní vyšetřující komise. Volba padla opět na Ečera, kvůli pětihvězdičkovému americkému generálovi ho však bylo nutné navléci do uniformy a udělat z něj plukovníka (později generála) justiční služby.

O pár dní později odletěl Ečer do hesenského Wiesbadenu, brzy poté zjistil, že v jedné z místních cel sedí Frank, začal ho vyslýchat a na začátku srpna získal svolení spojenců převézt ho k potrestání do Prahy.

ODPLATA BUDE STRAŠNÁ „Odplata, která jistě přijde, bude strašná,“ nechal se v říjnu 1941 - během heydrichiády -slyšet v londýnském rozhlase Beneš a dodával, že odpovědným činí „všechny exponenty nacistické strany a říšské vlády na našem území“ a také každého, „kdo jim v tom pomáhá“. Práce na dekretu, který by umožnil potrestání okupantů a kolaborantů, zahájilo exilové ministerstvo spravedlnosti již na konci roku 1942. Kvůli různým peripetiím byl ale text hotov až v létě 1944 a prezident jej podepsal v únoru příštího roku. „Byl mým hlavním a nepostradatelným spolupracovníkem při koncipování retribučního dekretu presidenta republiky,“ zhodnotil Ečerovu úlohu po válce ministr Stránský.

Právě tento - demokratickým londýnským exilem, a nikoli Gottwaldovými komunisty iniciovaný a vytvořený zákon - se po několika kosmetických úpravách stal základem známého velkého retribučního dekretu (Beneš ho podepsal v červnu 1945), dle kterého byli u nás souzeni a popravováni „nacističtí zločinci, zrádci a jejich pomahači“. Ve válkou ztýrané Evropě toužící po odplatě byl přijat bez velkých výhrad, ovšem ojedinělí kritici se našli již v Londýně (někteří Slováci, ministr financí Ladislav Feierabend), později se jich objevilo mnohem víc. Například prominentní emigrant Pavel Tigrid ho označil za ostudný „z hlediska etického i právního“.

Ve skutečnosti se od dalších podobných národních úprav v hlavních rysech - retroaktivita, drakonické a často veřejně vykonávané tresty, důraz na lidovost (soudce-profesionála doplňovali v českých retribučních tribunálech čtyři laikové) - nijak zásadně nelišil. Problematická ale byla některá procesní pravidla, která lidové soudy stavěla na roveň vojenských tribunálů, především přehnaný důkaz na rychlost a maximální možnou jednoduchost - na každý proces byly standardně určeny pouhé tři dny (což třeba v případě Franka neplatilo), odsouzený se nemohl odvolat a od vyhlášení rozsudku k popravě směly uplynout jen dvě hodiny, což podle knihy Benjamina Frommera - Národní očista. Retribuce v poválečném Československu - prakticky vylučovalo udělení milosti (viz tabulka) a vedlo k vysokému počtu popravených. Striktní ustanovení dekretu hájil ministr Stránský tvrzením, že „kategorii těchto obžalovaných“ považujeme za „za zvlášť ničemnou a zavržitelnou“.

Soudit a popravovat se podle velkého dekretu začalo už v červnu 1945 (pokud tedy nepočítáme různé improvizované tribunály či předčasně a svémocně vzniklé lidové soudy v Táboře a Havlíčkově Brodě), a to v Brně. Později se přidaly další mimořádné lidové soudy a pražský Národní soud. Celkem do roku 1948 padlo 723 rozsudků smrti a 686 jich bylo vykonáno.

PO NORIMBERKU V říjnu roku 1945 se Ečer přesunul do Norimberku, kde zastupoval Československo během již zmíněného procesu se čtyřiadvaceti nacistickými prominenty (polovina z nich dostala v říjnu příštího roku trest smrti). Žalobcům připravoval materiály týkající se Československa, především ohledně činnosti někdejšího ministra zahraničí a říšského protektora protektorátu Čechy a Morava Konstantina von Neuratha (15 let vězení).

Po skončení norimberského procesu se Ečer stal soudcem Mezinárodního soudu v Haagu v případě tzv. Corfu Channel Case, ve kterém Velká Británie požadovala (a nehledě na Ečerův menšinový názor také vysoudila) odškodné od Albánie za to, že dvě její lodě najely v korfském průlivu na podzim 1946 na minu a ztratily 44 námořníků.

Po návratu domů už Ečer nestál o obnovení advokátní praxe. Místo toho přednášel a v červnu 1948 se stal na brněnské Masarykově univerzitě šéfem nově zřízeného Ústavu pro mezinárodní právo trestní. Jenže brněnská právnická fakulta byla o dva roky později zrušena a Ečer poslán do invalidního důchodu. Na podzim roku 1953 Ečer intervenoval u Antonína Zápotockého ve prospěch svého dávného přítele Josefa Babáka, který dostal ve vykonstruovaném procesu trest smrti. Prezident rozsudek změnil na doživotí, ovšem Ečer se sám podle článku své pravnučky Nadi Trenčanské dostal do hledáčků bezpečnosti. StB si pro něj přišla 14. března 1954. O den se nicméně opozdila, protože Ečer 13. března podlehl infarktu. Dvanáctiletý trest tak dostala „aspoň“ jeho dcera Jarmila.

l *

Krátký proces

Stát Rozsudky smrti Vykonané popravy Procento

České země 723 686 94,9

Slovensko* 65 27 41,5

Belgie 2940 242 8,2

Bulharsko 2618 1576 60,2

Dánsko 78 46 59,0

Francie 7037 791 11,2

Maďarsko 476 189 39,7

Nizozemsko 138 36 26,1

Norsko 25 22 88,0

* Slováci měli vlastní ne zrovna povedený retribuční zákon, který podle historika Mečislava Boráka sepsal

pozdější československý prezident Gustáv Husák za jedinou noc.

Zdroj: kniha Benjamina Frommera, Národní očista. Retribuce v poválečném Československu

Česká ekonomika 1912-1948

1912 České země představovaly asi pětinu obyvatelstva Rakouska-Uherska, ale tři čtvrtiny průmyslové kapacity (velká část lehkého průmyslu byla v německojazyčném pohraničí). Pravděpodobně byly české země jedním z nejbohatších vnitrozemských regionů na této planetě. Zejména díky přijetí laťky soutěže s německým fenoménem.

1919 Úspěšná měnová odluka (jen polovina oběživa byla okolkována, zbytek byl vynucenou půjčkou novému státu). Nostrifikace - vynucená změna domicilu vlastníků kapitálu majetku v Česku - role Živnobanky jako konsolidátora průmyslového a finančního kapitálu v Česku.

20. léta Živnobanka ovládla jádro českého průmyslu - asi 60 klíčových podniků, navíc silná orientace na Francii v politice i ekonomice. Úspory německojazyčného obyvatelstva preferujícího vklady v přeshraničních německých a rakouských bankách v 20. letech vymazala hyperinflace, kdežto korunové vklady požívaly výhod silné měny.

1920-1929 Československo má průměrný růst 5,2 % -ale velké náklady na budování státu včetně infrastruktury směrem na východ až do Podkarpatské Rusi. Reálný český ekonomický výkon stoupl v letech 1918-1938 jen asi o 40 %. Ekonomicky nedokázala vazba na Francii českému průmyslu Rakousko-Uhersko nikdy nahradit. Zatímco vývoz do Rakous a do Maďarska klesal, obchod s Německem (nikoli s Francií) se stal klíčovým - tehdy i dnes je Německo hlavním ekonomickým partnerem.

V porovnávání Československa s ostatními státy je nutné přihlédnout k velkým rozdílům v ekonomické vyspělosti historických zemí na straně jedné a Slovenska a zejména Podkarpatské Rusi na straně druhé. Nejvyšší dosažená úroveň HDP na obyvatele za celé předválečné období: Československo 3042 dolarů, Německo 4051, Rakousko 3644 (propočty ekonomického historika Anguse Maddisona na mezinárodní dolary v cenové hladině roku 1990). 1930-1935 Hospodářská krize zasadila Československu zdrcující ránu - podíl exportu k HDP se snížil z 33 % v roce 1928 na 20 % v roce 1937, průmyslová výroba spadla v letech 1930-1935 o 41 %.

1933-1938 Militarizace české ekonomiky po vítězství Hitlera v Německu - vynoření se z deprese výstavbou pevností a mohutným vyzbrojováním armády a vojenského průmyslu včetně relokace kapacit na východ.

1937 HDP na obyvatele Československa dosáhl 2882 dolarů, v Německu 4680 dolarů.

1938 Podle ekonomického historika Paula Bairocha byl HDP Československa (celkový výkon, nikoli přepočet na obyvatele) o něco vyšší něž Nizozemska, srovnatelný s Belgií, ale asi pětinový proti Francii a desetinový proti Německu (v paritě kupní síly). Mnichov 1938 Česko přišlo o zhruba 40 % průmyslové kapacity a jakoukoli schopnost účinné obrany území.

15. března 1939 Všechny významné české firmy v protektorátu Čechy a Morava jsou podřízeny německé kontrole a válečnému hospodářství; vojenský arzenál a zbrojní kapacity posilují wehrmacht. Rafinovaným způsobem, jak odčerpávat kapitál z protektorátu, bylo nastavení podhodnoceného kurzu protektorátní koruny k říšské marce, asi o čtvrtinu na začátku války. Dalším způsobem byl nákup říšských pokladničních poukázek českými finančními institucemi.

21. června 1939 Arizační výnos říšského protektora - předpoklady pro zábor židovského majektu.

Před Mnichovem i po něm hýřil Ečer aktivitou - mluvil na různých shromážděních, varoval před Hitlerem, a dokonce uspořádal čtyři přednáškové cesty do Británie. Není divu, že po něm gestapo začalo jít okamžitě po okupaci zbytku Československa. 1939-1941 Průmyslová výroba v protektorátu Čechy a Morava do roku 1941 klesla ve srovnatelných cenách o 8,4 %, ovšem válečným statistikám neradno věřit (pokles je vysvětlitelný zavedením přídělového systému a omezením spotřeby obyvatelstva ve prospěch válečné produkce).

16. září 1940 Zrušení celní hranice mezi protektorátem a Říší -vytvoření jednotného celního prostoru se sto miliony obyvatel - nárůst cen v protektorátu (kvůli kurzu a cenové hladině).

1941-1944 Průmyslová výroba (bez hornictví) se zvýšila výrazně, snad o více než 26 %, později především relokací výrob na relativně málo bombardované území protektorátu. Než statistiky objemu výroby je lepší sledovat zaměstnanost: počet dělníků v kovodělném průmyslu se od března 1939 do roku 1944 včetně více než zdvojnásobil (index 2,23). Tahle „konjunktura“ neznamenala zlepšování životních či bytových podmínek obyvatel protektorátu; 650 tisíc Čechů prošlo totálním nasazením v Říši. Československo válečné oběti: 25 000 civilní oběti: 320 000 (oběti holocaustu: 277 000)

1945-1946 Vysídlení tří milionů Němců - tedy nadprůměrně kvalifikované a produktivní části populace předválečného Československa - způsobilo pokles HDP, ale přesto Česko zvládlo poválečnou obnovu velmi rychle (vzhledem k relativně malým škodám).

1947 Znárodňování zredukovalo podíl soukromého sektoru na tvorbě HDP na asi 30 %; německé válečné plánování už stačilo jenom „dopilovat“. Marshallův plán nejdříve jednomyslně vládou přijat, po intervenci Stalina šest dní poté touž vládou jednomyslně odmítnut.

1948 HDP Česka dosáhl předválečného maxima -v pořadí 13. nejvyšší ve světě, těsně za Belgií a Francií, vyšší než v Německu a Rakousku (silně zničených válkou). Od té doby se Česko jen zoufale snaží nepadat, přesto spadlo asi o dvacet příček. Zdroj: Angus Maddison Project, University of Groningen; Paul Bairoch; Vladimír Benáček; archiv autora StB si pro něj přišla 14. března 1954. O den se nicméně opozdila, protože Ečer 13. března podlehl infarktu. Dvanáctiletý trest tak dostala „aspoň“ jeho dcera Jarmila.

24 mimořádných lidových soudů a pražský Národní soud pro nejtěžší viníky bylo ustaveno v průběhu roku 1945 v českých zemích

33 463 válečných zločinců a kolaborantů, které odsoudily lidové soudy po válce; 50 procent odsouzených byli Němci, 35 procent Češi

723 rozsudků smrti, 686 jich bylo vykonáno

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče