Investice od srdce

25. srpna 2014, 00:00 - Petr Holec
25. srpna 2014, 00:00

Do českých vinařství stále častěji vstupují investoři. Málokomu se zatím peníze vracejí

Poučený spotřebitel. Tak sám sebe dnes popisuje Jaroslav Javornický, když před více než deseti lety investoval vlastní miliony do zkrachovalého moravského JZD, do jehož majetku patřilo kromě kravína i vinařství. Právník, developer a majitel golfového hřiště v pražských Hodkovičkách vydělával především na realitách, měl ale i továrnu na müsli. K vlastnímu vinařství přišel rodák z moravských Nížkovic víceméně náhodou, jak už to bývá: místní ho tak dlouho přemlouvali, aby koupil zkrachovalé vinařství, až je i z nostalgie poslechl. Výsledkem je značka Spielberg, jedno z větších a kvalitnějších moravských vinařství.

„Neměl jsem hned od prvního roku zvláštní očekávání, velmi rychle mě ale zaskočila logika té investice: prvotní investice záhy žádala další investice, taková je neúprosná logika investování do vína. K vinicím musíte koupit technologie, bez nich slušné víno neuděláte. Jediné, co se mi záhy potvrdilo, je, že vlastnit vinařství je spousta dřiny,“ usmívá se Javornický, zatímco terénním autem projíždíme vinice Spielbergu rozkládající se nad moravskými Žarošicemi, vesnicí sousedící s Nížkovicemi. Svým způsobem ho víno přivedlo zpět domů. Jen ho návrat stál celkem asi 30 milionů korun.

Jako připomínka starých družstevních časů, kdy Morava hrdě produkovala hektolitry vinných patoků strašidelných názvů, dodnes slouží dvě staré cedulky na sloupku jedné z vinic: „Vavřinec + Cwaigl“, informují o odrůdách pěstovaných na stejné vinici. Sudová vína odsud se vozila dokonce i na vládu, což možná vysvětluje čtyřicetiletou komunistickou kocovinu. „Byla to masová výroba, nejvíc se ale víno kazilo ve sklepě,“ vysvětluje Javornický. Objemem masovější výroba tu zůstala, Spielberg dnes vlastní 62 hektarů vinic. Víno ale museli přestat kazit, a to nejen ve sklepě. I když se to podle vinných lístků mnohých tuzemských restaurací i vinoték moc nezdá, je současný český piják vína mnohem sofistikovanější, především kvůli zahraniční konkurenci.

Víc jsem pil, než věděl „O výrobě vína jsem nevěděl nic. Spíš jsem ho rád pil a mluvil o něm,“ vzpomíná Javornický na rok 2002, kdy do dvakrát zkrachovalého vinařství finančně vstoupil, tehdy částkou 12

milionů korun. Původně si myslel, že bude obdělávat méně hektarů vinic a ty že navíc hned použije k výrobě vína. Prostý plán vzal rychle zasvé: část družstevních vinic, které koupil, byla vyčerpaná, takže musel dobrou polovinu osázet novými keři. „Nová vinice plodí až po třetím roce, přeorientování celého vinařství zabere šest až sedm let. Dva roky taky trvá, než se s novým vínem dostanete na trh,“ vysvětluje Javornický složitý, dlouhý a finančně nákladný proces, než můžete začít myslet na jakékoli příjmy z vína. » »

A ani ty nepřijdou samy. Spielberg dnes prodává dvě třetiny produkce restauracím a privátní klientele, zbytek přes hypermarkety. Ty však často tlačí výkupní ceny vína tak hluboko dolů, že není snadné na jejich regály proniknout. Případně to ani nedává smysl, jak upozorňuje i Javornický: mít své víno mezi nabídkou některých hypermarketů je spíš hanba a ničení dobrého jména, jehož budování stojí nemalé peníze.

Javornický vlastně jen potvrzuje staré investorské moudro: chcete-li na vlastním vínu vydělat milion, investujte do něj deset milionů. Zhruba 70 procent prvotní investice zpravidla míří do vinic, zbytek pak do sklepa.

„Kupovali jsme i traktory, po družstevnících nezbylo vůbec nic,“ říká mi Javornický v kanceláři Spielbergu v Archlebově. A skrz okno mi ukazuje lis, tanky a sudy v přízemí; celkem stály kolem pěti milionů korun. Další peníze míří každoročně na vinice. Spielberg ročně restrukturalizuje asi pět hektarů vinic, při nákladech na hektar nové vinice kolem 600 tisíc korun tedy další tři miliony korun.

Část investic samozřejmě pokryjí dotace, na ty však nejde spoléhat, protože se neustále mění. Ty nejvelkorysejší platily do roku 2005, pak se však omezily. A taky změnily.

Podle Javornického vyřadilo ministerstvo zemědělství z dotací třeba náklady na barikové sudy využívané kvalitnějšími vinařstvími, zatímco největší část veřejných peněz nyní směřuje do městských vinařství, zpravidla produkujících patoky.

„Na začátku musíte všechno dotovat, abyste vinařství dostali na nějakou kvalitativní úroveň. Po dvanácti letech stále nemám svou investici zpátky. Dostal jsem se teď do stadia, kdy jsem na nule a vinařství může začít vydělávat peníze,“ shrnuje Javornický výsledek dvanácti let systematické práce.

Kladná nula „Prvotní myšlenkou byla podpora moravských vinařství,“ popisuje svou první investici do vína Libor Winkler, původně zemědělský inženýr, poté obchodník s akciemi a deriváty a nyní šéf investiční firmy RSJ Karla Janečka, zatímco sedíme v jeho kanceláři. To se psal rok 2009. Jeho kolega z práce předtím získal dům v malostranské Míšeňské ulici a společná investice dala vzniknout malé vinárně Vinograf. V roce 2013 následovalo otevření „velkého“ Vinografu na Senovážném náměstí.

„Podniky, kde nejsou finanční investoři, si nemůžou dovolit držet větší vinné zásoby. Ty stojí několik milionů korun,“ říká Winkler. Do Vinografu investoval 15 milionů korun, protože prý dnes slušnou vinotéku nevybudujete za méně než 12 milionů. Právě ve Vinografu, jehož další pobočku brzy otevře, se rodák z Ostravy a později programátor v Hustopečích seznámil s vinařem Petrem Nejedlíkem z moravského vinařství Dobrá vinice. A do jeho vinařství nyní investuje.

„Nemám žádné someliérské ani jiné vinné kurzy. Víno je moje záliba a podle mě i nejlepší nápoj na světě. Jenže dobrý vinař-nadšenec je zhoubná kombinace. Mnohým dobrým vinařům to finančně ani obchodně nefunguje, často bývají přepracovaní. Dělají na vinicích a pak si sami rozvážejí víno. Nejsou v trvale udržitelném stavu,“ vysvětluje Winkler. Dobrá vinice je nicméně pouhým investorským začátkem; v současnosti už se společníky vykupují pozemky dalších vinařství, v nichž chtějí vždy držet majoritu. Vždy také investují pouze do stávajících vinařství. Zatím utratili 20 milionů korun, celkem plánují investici za 50 milionů.

„Chceme postavit firmu, která bude mít podíl ve čtyřech vinařstvích na Moravě i v Čechách.

Nechci tomu říkat holding, protože nechceme potlačit osobnost vinaře. Výnos pro nás není klíčový, výnosy maximalizujeme jinde. Samozřejmě to ale musí být ekonomicČÍNSKÉ ky udržitelné, nejde o dotace. To spíš o nízkoúrokové půjčky. Plánujeme podnikat s kladnou nulou,“ popisuje svůj obchodní model Winkler. Podobně jako Javornický si to může dovolit, peníze vydělává jinde. Nejen jejich příklad však ukazuje, že investice do vinařství u nás – na rozdíl od Francie, Itálie nebo i Nového světa – stále zůstávají spíš srdeční záležitostí než ryzí investicí. Bez srdíčka to nejde, řekli by naši hokejisté. „Problém investování do vinařství je, že porušuje zákon kapitalismu, podle kterého je smyslem podnikání růst. Jenže smyslem podnikání s vínem je kvalita. Když jsme udělali špatné víno, tak jsme ho prostě vylili. I tak mě to ale baví,“ podotýká Javornický. Dávám tomu čas Jedním z nejznámějších investorů do vinařství u nás zůstává občasný televizní šéf a velký milovník vína Vladimír Železný, jenž před lety investoval do moravského vinařství Tanzberg, především do technologie výroby. Tanzberg je typickou ukázkou nevyspělosti tuzemského trhu s vínem, jenž za sebou stále táhne kouli komunistické minulosti: jeho víno najdete jak v luxusní restauraci Chateau Mcely, tak v hypermarketu, což se vám ve Francii nebo v Itálii nikdy nestane. Železný nejdřív přislíbil týdeníku Euro kratší rozhovor, pak se však omluvil kvůli pracovnímu vytížení. Podle informací redakce se nicméně ani jemu investice do vinařství nevrátila a v současnosti svou roli v Tanzbergu spíš tlumí.

Investiční extraligu svého druhu založil na vrcholu své slávy někdejší diktátor Sazky Aleš Hušák. Ten se za cizí peníze rád prezentoval jako muž vytříbeného stylu a neomezených možností, takže k osobnímu kuchaři, 100 tisícům korun měsíčně na oblečení a bentley se šoférem logicky patřilo i vlastní víno. Nazvat jeho koupi moravského vinařství Kolby investicí ovšem není úplně přesné, spíš šlo o nálet za peníze sportovců. Hušák ve vinařství utopil přes 80 milionů korun, po jeho pádu se však prodalo za 46 milionů korun. Zhodnocení peněz si většina investorů představuje jinak.

Byla v tom ironie: Vinařství Kolby dělalo a stále dělá i skvělá bílá vína, jenže Hušák je téměř nepouštěl na trh. Místo toho jim vtiskl do života slogan, že nejsou pro každého, luxusně je zabalil a převážně je rozdával obchodním partnerům. Když už se jeho vína náhodou prodávala, bylo to podle vinařů i obchodníků s vínem za zcela nesmyslné ceny nad 500 korun za láhev. Nedávno Kolby koupil podnikatel Josef Šmíd, majitel firmy Rosso Steel, výrobce plechů pro auta. Svá vína nyní prodává zhruba za třetinovou cenu a pomalu je vrací na trh. „Nechceme vyrábět víno do supermarketů. Naší klientelou by měly být firmy, vinotéky a restaurace,“ popisuje současný obchodní model vinařství Kolby jeho nový majitel.

Vlastní vinnou cestou se vydal i uhlobaron Jan Dienstl, další muž s téměř neomezenými finančními možnostmi. Ten vínu zcela propadl od momentu, kdy se v roce 1996 v restauraci napil Chablis Grand Cru 1991. Ve vínu mezitím utopil velké peníze, takže nyní přišel čas utopit ještě větší ve vlastním vinařství.

„Hodně,“ odpovídá Dienstl na otázku, kolik investoval do vinařství v Třebívlicích u Lovosic. „Víno je moje vášeň. Takže to nějak muselo přijít. Myslím, že když má člověk tu možnost, je lepší než jezdit za vínem do ciziny přivézt ty nejlepší zkušenosti sem.“

Dienstl chce své víno prodávat jak turistům na trase Praha–Drážďany, tak do restaurací.

„Moje vinařství je investice a musí provozně vydělávat. Na věc se dívám opravdu dlouhodobě, takže neočekávám návratnost v horizontu pěti let. Světová vinařství mají staletou tradici a já mám to štěstí, že můžu dát své investici čas, aby dozrála stejně jako dobré víno,“ dodává odvážně. Svá vína chce prodávat jako prémiová.

Lepší časy?

I navzdory milionům, které někteří ve vínu utopili, jiní věří, že se právě nyní časy mění k lepšímu. Na rozdíl od Itálie, Francie, Rakouska i Německa sice čeští vinaři nemají žádnou exkluzivní místní apelaci ani odrůdu, i tak se ale situace lepší přinejmenším ve dvou ohledech: zaprvé u nás stále stoupá spotřeba vína a zadruhé si i Češi začínají uvědomovat, že láhev pitelného vína nemůže stát stovku, a začínají za něj víc utrácet.

A hlavně za to tuzemské, podle mnohých i z vlasteneckého sentimentu. Ironie je v tom, že většina investorů do moravských vinařství nejvíc spoléhá na bohatší Pražáky, protože spousta Moravanů si doma dělá laciné vlastní víno. „Na Moravě se vypije mnohem víc vína než v Praze, utratí se za něj ale míň, protože většina je domácí provenience,“ potvrzuje situaci Javorský.

V potenciál investice do tuzemského vinařství věří i jeden z největších obchodníků s vínem, finančník a spolumajitel firmy Premier Wines Martin Nejedlý. „Už půl roku se rozhlížíme po nějaké vinici, zatím jsme ale na nic nenarazili. Nemá smysl kupovat něco průměrného, chceme jen to nejlepší,“ říká. Nejedlý věří, že i na Moravě mohou dělat kvalitní bílá vína, pokud ovšem opustí zavedený model pěstování mnoha odrůd na jedné vinici a místo něj se zaměří na jednu dvě odrůdy, jak je obvyklé ve světě. Pak by se podle něj mohlo i moravské víno prodávat mnohem dráž, jak se to před časem stalo třeba v Bordeaux nebo Burgundsku, takže by se i investice zhodnotily mnohem víc. „Vinná kultura u nás pořád ještě není, třeba exkluzivní vína se tady pořád prodávají hodně obtížně. Když se to ale jednou změní, může se s tím svézt i Morava,“ věří Nejedlý. l

Hektolitry vinných patoků v sudech se odsud vozily dokonce i na vládu, což možná vysvětluje čtyřicetiletou komunistickou kocovinu. BORDEAUX Slavná francouzská vinná oblast Bordeaux (má pětkrát větší rozlohu než všechny české vinice) vždy vítala investory z celého světa, především z Británie, USA, Nizozemska, Německa nebo Japonska. Národní sentiment tu nikoho netrápil. Do zdejších nejslavnějších vinařství investovali bankéři, investiční fondy i bohatí jednotlivci. Pak ale zbohatla Čína a historie patří historii. Rychle zbohatlí Číňané se nejdřív zbláznili do nejdražších bordeaux, jimiž se bryskně opíjejí do němoty, protože jejich organismus hůř rozkládá alkohol. A po nich teď přicházejí bohatí průmyslníci, developeři i státní investiční fondy a místo láhví rovnou skupují celá zdejší vinařství včetně historických chateaux. Těch patří Číňanům už kolem sedmdesáti. Nikdo z těchto investorů nepočítal s kladnou nulou. Ceny bordeaux letěly strmě nahoru a všichni sázeli na rychlé peníze. Jenže před dvěma roky se zdejší ceny zhroutily, takže se investoři nyní přesouvají do Burgundska, případně do Itálie, hlavně do Toskánska. Jejich investičnímu apetitu nahrává i to, že ve Francii a Itálii dorostla v tradičních vinařských rodinách generace dětí, které i díky globalizaci nechtějí mít s vínem nic společného a často odcházejí žít jinam, takže jsou vinařství k mání. l Většina investorů do moravských vinařství nejvíc spoléhá na bohatší Pražáky, protože spousta Moravanů si doma dělá laciné vlastní víno. Problém investování do vinařství je, že porušuje zákon kapitalismu, podle kterého je smyslem podnikání růst. Jenže smyslem podnikání s vínem je kvalita.

O autorovi| Petr Holec • holecp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče