Inovační Česko

26. října 2015, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
26. října 2015, 00:00

Základní český problém s adaptací na technologie nespočívá v tom, že nejsou peníze, ale že je používáme špatně

Mohamed El­Erian ve svém příspěvku vidí snad největší překážku nadcházející technologické revoluce v tom, že systém, na němž jsou demokratické západní společnosti postaveny, si velmi zakládá na stabilitě, brzdění šoků a zamezování vzniku prudkých nerovností a nerovnováh.

Co může být pochopitelnější než konzervatismus stárnoucích – v případě Česka pouze relativně bohatých – společností, natožpak v situaci, kdy se cítíte být ohroženi invazí barbarů? Vždyť stačí ony „disruptivní technologie“, aby z toho měla Česká republika zamotanou hlavu.

Pro ty, kdo chtějí vidět sklenici jako napůl plnou, je povzbudivý již samotný fakt, že pomalu co týden se v Česku řeší, jak zajistit, aby nám neujel vlak příští pronikavé technologické změny, která během pár desetiletí postihne všechny oblasti lidské činnosti. Netýká se to jen průmyslu, který má u nás dominantní podíl na tvorbě přidané hodnoty. Nejde jen o zdravotnictví a sociální péči, které budou v čím dál starší společnosti představovat rostoucí položku veřejných výdajů. Změna čeká všechny sektory. Promítne se do života domácností a způsobu, jakým si pořizujeme a spotřebováváme zboží i služby, i do fungování korporací, které je produkují a poskytují. Postihne výrazně finanční sektor, který shromažďuje a recykluje úspory, ale i vlády, jež by měly zajišťovat z vybraných daní veřejné statky.

REVOLUCE BY NÁM PROSPĚLA

Základní český problém s adaptací na „internet věcí“, „internet služeb“ nebo „Industry 4.0“ nespočívá v tom, že „nejsou peníze“, ale že je používáme špatně.

Jeden můj známý se neustále rozčiluje nad systémem mýtného v Česku a faktem, že se vůbec nedaří ulehčit přetěžovaným silnicím přesunem části nákladní dopravy na koleje.

Ptal jsem se ho, jestli používá aplikaci Google Maps, která hezky ilustruje to, čeho lze díky novým technologiím dosáhnout. Na základě detailních informací o tom, kudy jdou dopravní proudy, lze optimalizovat dopravní obslužnost, tedy jak dostat za co nejmíň peněz lidi i zboží tam, kam a kdy je potřeba.

Díky tomu můžete dynamicky v čase zpoplatňovat použití silnic či železnice jednotlivými typy uživatelů v závislosti na provozu a preferencích dopravní politiky, zamezit vzniku dopravních zácp a přizpůsobit tomu investiční plánování. Úspora by mohla být obrovská, nejen na provozních nákladech, ale také na investicích do fyzické infrastruktury. Kde stavět dálnice, kde by díky odklonění dopravy na koleje stačily obchvaty nebo třetí předjížděcí pruhy – řešení toho všeho by vydatně posloužila „smart“ informační revoluce.

Co platí pro dopravu, najdete i v jiných oblastech, třeba ve zdravotnictví. Například vzdálený monitoring chronicky nemocných pacientů může ohromně snížit náklady na péči (předejde se krizovým stavům); potřebujete potom méně drahých hospitalizací na lůžku a díky tomu lépe využíváte fyzický i finanční kapitál. Technologie, které to umožňují, existují už dnes a do inovací v této oblasti plynou celosvětově (hlavně v USA, kde je potenciál úspor největší) miliardy dolarů ročně. Ceny aplikací klesají, což umožňuje jejich nasazení i v zemích s podstatně omezenějším zdravotnickým rozpočtem.

JÍZDA NA VLNĚ

Můžeme se svézt na téhle inovační vlně a spoustu cizích funkčních řešení dovézt nebo adaptovat na místní podmínky, ale pro úspěšné nasazení chytrých řešení v Česku potřebujeme mít programy pro vysoce nákladné skupiny chronických pacientů, kteří se neustále pohybují mezi sociální a zdravotní péčí. Někdo to musí koordinovat, někdo musí nastavit financování tak, aby následovalo pacienta a platilo za výsledek. K tomu, aby to fungovalo v Česku, potřebujeme podstoupit organizační změnu a změnu ve financování, neboť i to jsou inovace, bez kterých to nejde. Nikdo jiný je za nás neudělá, protože ani nemůže, a přitom jsou to právě tyhle oblasti, které „inovační Česko“ brzdí zdaleka nejvíce. To, že místo horizontálních řešení se v českém zdravotnictví snažíme legislativně „zabetonovat“ stávající strukturu poskytování péče zákonem o neziskových nemocnicích, velmi dobře ilustruje obecný problém.

Všude, kam se podíváte, najdete jednotný motiv. Největší brzdou Česka je, že skoro všechno u nás je organizačně pojato na vertikále – každý se snaží držet vlastní rozpočet a dělat vlastní projekty, vypisovat na jejich řešení vlastní zakázky a reportovat nějaké výsledky podle většinou velmi chabě nastavených kritérií. Máme ministerstva, která spolu často ani nedokážou komunikovat, natož aby koordinovaně směřovala k nějakému společnému cíli. Typický širší problém řeší souběžně alespoň tři resorty, které by se ještě musely umět domluvit se samosprávou a byznysem. Co platí pro státní správu, platí i pro vysoké školství nebo výzkumné instituce, ale v zásadě rovněž pro byznys.

Nejnižší společný jmenovatel českého inovačního problému spočívá v tom, že zdaleka nejsme tolik „underfunded“, jako jsme „undermanaged“. Jaksi nejsou lidé, aspoň ne ti schopní. Pak není divu, že každá změna vypadá jako hrozba, nikoli jako báječná příležitost.

Když chybějí schopní lidé, není divu, že každá změna vypadá jako hrozba, nikoli jako báječná příležitost. KDO V ČESKU BÁDÁ A ZKOUMÁ Struktura celkových výdajů na vědu a výzkum podle čerpání (2013; v milionech Kč, v procentech)

1 072 Fakultní nemocnice

167 Soukromé VŠ

267 Soukromý neziskový sektor

2 025 Veřejné podniky

17 038 Soukromé podniky domácí

23 067 Soukromé podniky pod zahraniční kontrolou

11 403 Pracoviště AV ČR

1 917 Resortní výzkumná pracoviště

514 Knihovny, archivy, muzea

424 Ostatní

19 958 Veřejné a státní VŠ

KDO VÝZKUM FINANCUJE (2013; v milionech Kč, v procentech)

12 576 Veřejné ze zahraničí

459 Ostatní z ČR

29 269 Soukromé z ČR

8 563 Soukromé ze zahraničí

26 987 Veřejné z ČR

JAK BY TO MĚLO VYPADAT? Inovační prostředí v ČR

Zbyněk Frolík, zakladatel a generální ředitel Linetu, jednoho z největších výrobců nemocničních lůžek na světě, a bývalý člen Rady vlády pro výzkum a inovace, vidí řešení toho, jak motivovat výzkumné organizace a vysoké školy k transferu poznatků a spolupráci s průmyslem, v kombinaci dvou finančních nástrojů. Průmysl lze motivovat k nákupu prostřednictvím daňových odpočtů a výzkum prostřednictvím modelu známého ve světě jako „top up“. Nespočívá v ničem jiném, než že vlastní příjmy z výzkumné činnosti napákujete dotací a postupně zvyšujete podíl těchto příjmů na celkovém rozpočtu výzkumné organizace. Je to mezinárodně prokazatelně účinné řešení, jak zvyšovat prakticky uchopitelné výsledky aplikovaného výzkumu. Koneckonců platí, že dostanete to, za co platíte. Kdo platí za články, dostane články, kdo platí za registrované patenty, dostane registrované patenty, kdo platí za komercializované výkony, dostane je s jistým zpožděním také. Doufejme.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče