Imigrace má jméno Leonarda

16. prosince 2013, 00:00 - Josef Brož
16. prosince 2013, 00:00

Francie, jež léta stavěla na odiv svou otevřenost vůči přistěhovalcům, se uzavírá

Ilegální imigrace má v Evropě jméno Lampedusa. Ve Francii se jí však říká Leonarda. Zatímco první problém, jemuž nejvíc čelí stejnojmenný italský ostrov ve Středomoří, se týká především Afričanů, ve Francii má tvář 15leté Romky z Kosova.

Ve Francii má imigrace dlouhou tradici.

Po genocidě Arménů v Turecku (1915–1916), po sérii převratů v Řecku (naposledy v roce 1975), ale zejména po tzv. Evianských dohodách v březnu roku 1962, jež vedly k vyhlášení nezávislého Alžírska, se do Francie vydaly miliony uprchlíků, kteří se později stali přistěhovalci. Země se dlouho pyšnila tím, že je „terre d’asile“, zemí útočiště – dokud nezazněla z úst jednoho politika slavná věta: „Francie nemůže přijmout bídu celého světa,“ prohlásil v roce 1989 socialistický premiér Michel Rocard.

Ta slova, jež podle Rocarda měla pokračování, vstoupila nejen do dějin Francie. Tehdejší premiér François Mitterrand, první socialistický prezident Francie, dnes tvrdí, že ještě dodal: „Ale musíme vzít na sebe její část.“ Právě tento dovětek by však nyní někteří francouzští socialisté nejraději zapomněli.

PŘÍPAD LEONARDA

Debatu kolem přistěhovalectví rozvířil v půli října silně medializovaný případ 15leté romské dívky z Kosova. „Chtěla jsem ze zoufalství spáchat sebevraždu,“ svěřila se Leonarda novinářům. Co se stalo? Leonarda Dibraniová byla vyhoštěna z Francie do Kosova, za svou rodinou – na pokyn socialistického ministra vnitra Manuela Vallse. Podle některých svědectví byla před zraky svých spolužáků vytažena policisty násilím z autobusu, který se vracel ze školní exkurze. Operace to jistě nebyla příliš čistá – zejména s ohledem na pojetí školní docházky ve Francii – šlo ovšem fakticky spíše o administrativní postup. Na levici ale vyvolala pozdvižení. Podle ministra Vallse proběhlo vyhoštění v naprostém „respektu k právu i k jedinci“, neboť kosovská rodina vyčerpala všechny možnosti, jak získat ve Francii azyl. Přesto to jaksi nevypadá dobře, zejména proto, že levice za podobné manýry dlouhodobě kritizovala pravici. „Existují zákony. Ale existují také hodnoty, z nichž by levice neměla slevovat, aby nebyla odsouzena ke ztrátě duše,“ prohlásil například předseda Národního shromáždění, socialista Claude Bartolone. Čím více nalevo, tím byly výroky ostřejší, od rozhořčení až po výzvy k rezignaci. Předseda Levicové strany Jean-Luc Mélenchon mínil, že kauza zostudila samotné jméno republiky. „Čeho je moc, toho je příliš,“ hřímal. Předseda vlády Jean-Marc Ayrault ve snaze zklidnit situaci požádal svého ministra o prošetření celé záležitosti. „Pokud se někde stala chyba, Leonarda se vrátí do Francie,“ slíbil. Zde to mohlo skončit, ale neskončilo. Korunu všemu nasadil prezident François Hollande. V televizním vystoupení proti všem očekáváním označil zásah za oprávněný s tím, že dívka se přesto může vrátit. „Ale pouze sama!“ Následovala očekávaná přestřelka. Hollande byl viněn z nehumánnosti (levicí) i z nedostatku autority (pravicí).

DESÍTKY TISÍC ODMÍTNUTÝCH

Aféra Leonarda přišla v čase strmého poklesu popularity francouzského prezidenta i celé vlády. Oblíbenost nad 30 procent si udržuje pouze jeden člen kabinetu – ministr vnitra Manuel Valls. Pro korektnost dodejme, že za Vallse počet vyhoštěných přistěhovalců v tzv. neregulérní situaci klesl o polovinu, z 36 822 v roce 2012 na letošních 18 126. V celé Evropské unii dnes podle údajů Eurostatu žije kolem 30 milionů lidí, kteří se nenarodili v Evropě, celkem asi šest procent populace. Počet ilegálních imigrantů je odhadován na 4,5 až osm milionů čili jedno až dvě procenta z 500 milionů evropských občanů. Jenom ve Francii ministerstvo vnitra odhaduje jejich počet na 20 tisíc.

Podle Francouzské organizace na ochranu uprchlíků a osob bez vlasti (OFPRA) eviduje Francie ročně 62 tisíc žádostí o azyl, z nichž je přijato pouze 15 procent. Z více než 50 tisíc odmítnutých uchazečů se rekrutují potenciální imigranti bez dokumentů. Jen pro srovnání: mezi 320 miliony obyvatel Spojených států žije zhruba 12 milionů „ilegálů“ (necelá čtyři procenta).

Mnozí z nich procházejí, podobně jako v Evropě, procesem tzv. regularizace, tedy zlegálnění svého pobytového statutu. Evropa je obecně k imigrantům méně vstřícná než Amerika, zatím však zde kvůli nim ještě nikdo nepostavil mezi státy žádnou zeď (železnou oponu v to nepočítaje). To se ovšem může změnit.

Právo krve, nebo právo míst a?

Problém imigrace není nový, ovšem Paříž se dlouho tvářila, že zná ten správný recept.

Svého času dokonce býval snad největší pýchou Francouzů. Oproti „právu krve“ zní „právo místa“ – coby princip přiznání národnosti všem, kdo se narodili na území Francie – jaksi civilizovaněji. S cílem integrovat, aniž by docházelo k vymazání odlišností.

Jenže generace, které si s „právem krve“ spojovaly nacistické hrůzy 20. století, pozvolna odcházejí ze scény. A téma je to velmi politické. „Jak se konečně ubránit přílivu nelegální imigrace?“ ptá se Jean-François Copé, předseda pravicového Svazu pro lidové hnutí (UMP). A hned nabízí řešení – nastolit opět „právo krve“. Chce k tomu změnit dosavadní zákon a přijmout nový. Hotov by měl být do února příštího roku.

Tato strategie souvisí s dlouhodobou koketerií UMP s krajní, populistickou pravicí reprezentovanou nejhlasitěji Národní frontou (FN) v čele s charismatickou Marinou Le Penovou a před ní jejím otcem, poněkud staromilským buřičem Jeanem-Mariem Le Penem. UMP tím pokračuje v tzv. buissonovské linii, snaze přizpůsobit se v některých akcentech této části radikální pravice, jak ji zosobňoval u prezidenta Nicolase Sarkozyho jeho poradce Patrick Buisson.

Pravice kritizuje současný „benevolentní zákon“, který přiznává každému dítěti narozenému na území Francie francouzskou národnost a občanství po pěti letech pobytu, pokud je prožilo mezi osmým a 18. rokem života. Novela z dílny UMP de facto usiluje o návrat zákona, jímž proslul v polovině 90. let ministr vnitra Charles Pasqua, který zavedl povinnost o občanství v 18 letech vysloveně požádat.

„Otázka ,práva místa‘ je součástí těch totemů, těch tabu, která byla deformována,“ napsal na svém blogu předseda strany Copé.

„Je nutné vidět historickou skutečnost,“ vysvětlil, „neboť ,právo místa‘ ve vztahu k ,právu krve‘ pochází z konce 19. století, kdy měla Francie demografické problémy, s čímž souviselo voluntaristické přijímání imigrace.“ A jak je tomu nyní? „Dnes není situace stejná,“ míní Copé, jenž pochází sám ze smíšené židovské sefardsko-aškenázské rodiny.

Nebyla by to ovšem francouzská pravice, kdyby byla jednotná i v této věci. Výhradami k imigrační politice totiž nešetří ani člověk, který býval za deportace imigrantů v Evropě velmi kritizován – bývalý prezident Nicolas Sarkozy. Jak to říkal ve své první prezidentské kampani v roce 2007? „Budeme hájit ,právo místa‘, neboť to je to, co dělá Francii Francií. Vím o tom své, já, malý Francouz smíšené krve.“ Dnes se k tomu příliš nevyjadřuje. Znamená jeho mlčení souhlas?

Problém imigrace není nový, ovšem Paříž se dlouho tvářila, že zná ten správný recept. Svého času dokonce býval snad největší pýchou Francouzů.

6 %

obyvatel Evropské unie čili zhruba 30 milionů lidí se nenarodilo v Evropě. Počet ilegálních přistěhovalců se odhaduje na 4,5 až 8 milionů z celkem 500 milionů obyvatel. Zdroj: Eurostat

15 %

čili 9300 z 62 tisíc lidí, kteří v průměru každoročně hledají útočiště ve Francii, je azyl udělen. Zdroj: OFPRA

O autorovi| Josef Brož • spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče