Igráčkovo vzkříšení

27. srpna 2012, 00:00 - Ondřej Hergesell
27. srpna 2012, 00:00

Jemná, zároveň levná ruční práce či schopnost pružně reagovat na poptávku. To jsou atributy, kterými čeští výrobci hraček dokážou bojovat s asijskou konkurencí

Žena středního věku ve sklepení starého domu v podhůří Krkonoš, který kdysi fungoval jako hospoda, si sedá k bucharu. Do ruky bere pruh tenkého plechu, vkládá ho do lisu a mačká tlačítko. Ozve se tupá rána. Ze stroje vypadává trojúhelníkový výražek. Pracovnice posune plech o pár centimetrů a znovu mačká tlačítko. Buch. A pak znovu a znovu.

Když žena dojede na konec plechu, otočí ho a pokračuje. Během 99 minut, jak zní tvrdě nastavená norma, musí tento proces zvládnout tisíckrát. Čas ale běží dál a teprve po úplném dokončení tisícikusové série jí vzniká nárok na hrubou mzdu ve výši 92 korun a 90 haléřů.

Přesně, jak je nastavena norma práce.

180 operací na traktůrek Tento příběh není žádnou vzpomínkou na minulost, odehrál se v polovině letošních prázdnin v obci Chuchelna poblíž Semil. V pobočce společnosti Kovap, která vyrábí plechové mechanické hračky, především stále populární čtyřrychlostní traktůrek (zmiňovaný výražek je základem ojnice spojující traktor s valníkem). Za uplynulých 55 let ho bylo v téměř nezměněné podobě vyrobeno téměř tři miliony kusů. Jenže z minulosti se žít nedá, ví to i spolumajitel Kovapu Lubomír Hošek.

„Ještě před čtyřmi lety jsme měli 40 zaměstnanců a obrat kolem 30 milionů. Jenže pak přišla krize a export, který tvoří dvě třetiny odbytu, se propadl na polovinu. Tržby spadly na 18 milionů a polovina lidí musela bohužel pryč. Ti, kteří zůstali, si práce váží,“ popisuje, když se ho ptám na přepočtenou hodinovou mzdu odpovídající 56 korunám hrubého. „Všechno se u nás dělá v úkole, jinak to ve výrobě hraček ani nejde. Děláme jen to, co si můžeme ekonomicky dovolit,“ říká jasně Hošek.

Jakkoli vypadá ohodnocení zaměstnanců Kovapu jako nízké, musí se brát v potaz, že celý výrobní proces – od prvního výražku až k finálnímu produktu – je orámován lidskou prací. A právě zejména díky tomu, že Kovap, stejně jako další čeští výrobci hraček, sídlí v ekonomicky slabých regionech, mohou tuzemští producenti pokračovat ve své existenci. Mimochodem podobných výrobních operací, která je popisována v úvodu, musejí zaměstnanci firmy zvládnout 180. Stoosmdesátkrát musejí vzít do ruky vyráběnou hračku, než je traktůrek v tradiční červeno-žluté kombinaci připraven k expedici.

Import z A sie Sdružení pro hračku a hru, jakýsi neformální cech tuzemského hračkářského byznysu, v současnosti eviduje zhruba 170 českých výrobců hraček, převážně malých a středních firem. „Před rokem 1990 jich bylo co do počtu méně, zaměstnávaly však více pracovníků, a řada tradičních výrobců po sametové revoluci zanikla,“ tvrdí místopředseda sdružení Jiří Šťastný. I tak však hračkářskému maloobchodu vládne dovoz, převážně z Asie, kde prim hrají čínští producenti. A pohled do regálů tuzemských obchodů to jen potvrzuje. „Prodej hraček v České republice dosáhl v roce 2011, v maloobchodních cenách, zhruba 4,9 miliardy korun a ze tří čtvrtin byl pokryt dovozem,“ řekl Šťastný týdeníku Euro.

Přesto však není situace z makroekonomického pohledu tragická. Z údajů poskytnutých Českým statistickým úřadem (ČSÚ) vyplývá, že tuzemská produkce hraček dosáhla v roce 2010 zhruba deset a čtvrt miliardy korun. Databáze Eurostatu dokonce hovoří o tom, že blíže nespecifikovaná skupina hraček vygenerovala České republice aktivní saldo obchodní bilance 630 milionů eur, tedy asi patnáct a tři čtvrtě miliardy korun, při celkovém vývozu 1,3 miliardy eur. Vzájemně nepříliš ladící údaje mohou vyplývat z různých přefakturací velkých zahraničních firem, které mají v Česku své výrobní závody. „V databázi zahraničního obchodu EU není přesně specifikováno, z které konkrétní skupiny zboží byla data získána, klasifikace se mírně různí. Navíc větší část českého zahraničního obchodu probíhá v rámci EU,“ vysvětluje Tomáš Chrámecký z ČSÚ.

Jeho slova potvrzují i údaje získané týdeníkem Euro přímo od tuzemských výrobců hraček: procento exportu se na celkové produkci pohybuje, podle zaměření firmy, v rozmezí od čtvrtiny až do 70 procent. A v podobném duchu hovoří i Jiří Šťastný ze Sdružení pro hračku: „Asijská konkurence je zaměřena hlavně na hračky plastové a elektronické, naší doménou jsou výrobky ze dřeva, textilu a plyše. U elektronických hraček a her jsme nástup nezachytili, ale jsme úspěšní například ve výrobě miniatur autíček, společenských her, stavebnic, dětských vozítek a také herních objektů pro venkovní hřiště. Přičemž přes 70 procent této produkce dokážeme vyvážet.“ Podle údajů bruselské agentury Toy Industries of Europe (TIE) je Česká republika osmým největším producentem hraček v EU – po Francii, Německu, Itálii, Irsku, Španělsku, Velké Británii a Dánsku.

Rodiče – Husákovy děti Jak se tedy českým výrobcům hraček aktuálně žije? Stručně řečeno: „šlágr“ to není, ale úplná tragédie také ne. „Vloni to bylo o trochu lepší, ale děláme byznys poctivě a já věřím, že to zákazníci oceňují, a nakonec se to projeví i na našich tržbách,“ říká Jaroslav Zeman, majitel společnosti Detoa, která je dnes se zhruba 90milionovými tržbami zřejmě největší ryze tuzemskou hračkářskou firmou. „Krize se na nás samozřejmě projevila, ale vzhledem k tomu, že se na dětech nešetří tolik jako v jiných oblastech, tak nás nepostihla tak jako jiná odvětví. Navíc nyní děláme převratné změny, investujeme do nových robotických stavebnic, které kombinují tradiční prvky s novými obory, jako je mechatronika, fyzika či elektronika,“ tvrdí Jaromír Kříž, majitel společnosti Merkur Toys, vyrábějící populární stavebnici Merkur. Loňské tržby ve výši 34 milionů korun by podle něj měly – v důsledku rozšíření sortimentu i očekávanému navýšení exportu – výrazně vyskočit.

Lumír Al-Dabagh, ředitel společnosti Beneš a Lát, která před časem odkoupila výrobu stavebnic Vista, Seva či Monti system, poměrně trefně popisuje současné podnikání českých producentů: „Naše podnikání v tomto oboru je jak na houpačce. Hodně se mění preference spotřebitelů a tím i zájem o různé stavebnice. Faktem ale je, že se vezeme na vlně retra a hračky, populární před dvaceti třiceti lety, se znovu dostávají do kurzu.“ Za vším podle něj stojí generace rodičů, takzvaných Husákových dětí, kteří chtějí, aby jejich potomci vyrůstali s obdobnými hračkami, které provázely jejich dětství. „Především si však uvědomují, že jejich děti nesmějí jen sedět u počítačů, tabletů a internetu. A také proto mají zájem, aby potomci rozvíjeli mechanické dovednosti či představivost,“ vysvětluje Al-Dabagh rostoucí zájem o české stavebnice.

Drahé formy Opravdové retrovzkříšení zažívá v posledních dvou letech i populární Igráček, který po sametové revoluci zcela zmizel z regálů českých obchodů. Výrobní družstvo Igra, které plastovou figurku vyrábělo od roku 1976, totiž zkrachovalo. Až v roce 2008 získala společnost Efko-karton za zhruba deset milionů korun práva na postavičku a především formy na výrobu dílů. To bylo klíčovým momentem opakovaného rozjetí produkce, neboť vytvoření nové formy na jeden prvek přijde na 200 až 500 tisíc korun, a na sestavení jednoho Igráčka je potřeba zhruba deset dílů, plus další jako příslušenství postaviček.

„Koupili jsme jich asi 150 a od té doby jsme čtyřiadvacet nových vytvořili. Nejžádanější je stále figurka policisty a hasiče, každé se v různých kombinacích prodá zhruba 25 tisíc kusů ročně,“ vypočítává Miroslav Kotík, majitel Efkokarton. Ročně firma vyrobí téměř čtvrt milionu Igráčků, ale investované peníze do oživení této postavičky se jí zatím nevrátily.

České ručičky Porevolučně novou firmou na českém hračkářském trhu, ale s prověřeným produktem, je společnost DinoToys Ladislava Mareše. Ten v polovině 80. let vymyslel – a v rámci jakéhosi socialisticko-kapitalistického režimu i vyráběl – historicky nejslavnější českou stolní hru: Dostihy a sázky. Za čtvrt století se jí prodalo přes dva a půl milionu kusů, dnes je to ve dvou verzích zhruba 75 tisíc kusů ročně. DinoToys se časem rozrostla o produkci dalších stolních her, puzzle, dětských kostek a také karet. „V segmentu stolních her máme obrovskou konkurenci mezi lokálními i zahraničními firmami, ale zatím se nám daří přesvědčovat klienty kvalitou a ryze českou produkcí,“ popisuje Přemysl Douša, marketingový manažer firmy, jak se DinoToys daří držet tržby v úrovni 140 až 150 milionů korun.

To kdysi tradiční české (a československé) hračky z textilu a plyše zažívají horší časy. Vladimír Beckert, spolumajitel společnosti Noe, to přisuzuje „záplavě“ levné asijské konkurence a náročnosti výroby. Ta je v porovnání s jinými hračkářskými obory nejvíc závislá na ruční práci a zároveň tvoří nejzásadnější nákladovou položku přesahující 50procentní hranici. „Cena textilních hraček je obrovsky determinována lidskou prací, jejíž nárůst se sice poslední roky kvůli krizi zastavil, ale stále není srovnatelná s 90. lety, a už vůbec ne s mzdovými náklady v Asii. I proto celý textilní průmysl až na výjimky v Česku skončil,“ říká Beckert. S propadem tržeb Noe bojuje diverzifikací výroby: speciálními zakázkami pro západoevropské firmy a menšími sériemi nových hraček, jako jsou třeba textilní potahy na kliky či postavičky z populárního filmu Kuky se vrací. Krtečkův desátek Právě na podobné postavičky, jako je Kuky, sázejí čeští producenti, vedle interně navržených výrobků, ve stále větší míře. Takzvané licence jsou hračky spojené s některou pohádkovou či filmovou postavičkou, kdy výrobci za užití motivu – samozřejmě jen ve svém „materiálovém“ oboru – platí majitelům autorských práv procento z realizovaných tržeb. Z informací zjištěných týdeníkem Euro vyplývá, že se odváděný desátek většinou pohybuje v rozmezí od sedmi do patnácti procent ze sumy, za kterou jde licencovaná hračka z továrny „ven“, tedy velkoobchodnímu partnerovi či do řetězců. „Vždy na konci čtvrtletí vytváříme výkazy, kolik a čeho jsme vyrobili, prodali, a z toho se vypočítává odměna majitelům práv,“ vysvětluje Václav Hlaváč, technický ředitel společnosti Bino Europe.

Mašinka Tomáš, Shrek, Doba ledová, včelka Mája, Bořek stavitel, Šmoulové, Simpsonovi či Hello Kitty, to je jen drobný výběr ze záplavy zahraničních licencovaných postaviček, s kterými se v podobě hraček setkávají v obchodech rodiče. A především jejich koupěchtivé děti. K tomu je nutné přidat i populární české pohádkové figurky – Rákosníček, Ferda mravenec, Večerníček, Kuky, Spejbl s Hurvínkem či Čtyřlístek. Absolutním fenoménem – bez ohledu na použitý materiál hračky – je pak Krteček z dílny Zdeňka Milera. „Krteček je jednou z nejdražších licencí, ale stále se ta spolupráce vyplatí. Táhne totiž nejen prodeje v Česku, ale houfně ho chtějí i cizinci přijíždějící na návštěvu Prahy,“ soudí Vladimír Zeman z Detoy.

Tvrdé atesty jen pro někoho Co české producenty trápí mnohem víc než poplatky za licenční produkty, je neférová konkurence z Asie. Kromě problému – kopírování výrobků i samotných ochranných známek českých značek – si stěžují na nevymahatelnost srovnatelných podmínek v otázce zdravotní nezávadnosti. Drtivá většina světové produkce hraček pochází z Číny, podle údajů agentury TIE tvoří dovoz z této země 86,2 procenta veškerého importu pro trh v EU, další 4,1 procenta pochází z Hongkongu a 1,2 procenta v unii prodávaných hraček bylo přivezeno z Tchaj-wanu. Mimochodem z oficiálních dat ČSÚ vyplývá, že od 1. ledna roku 2010, tedy za dva a půl roku, byly jen z Číny do České republiky dovezeny hračky v hodnotě více než osmi miliard korun.

„Nemám problém s asijskou konkurencí, ale ať dodržují pravidla, která v Evropě a USA platí pro nás všechny,“ říká Lumír Al-Dabagh. Na mysli má především testování výrobků na přítomnost ftalátů, nebezpečných barviv či hrozbu vdechnutí dítětem, tedy proceduru, kterou musejí pravidelně podstupovat všechny české hračkářské firmy bez ohledu na svou velikost. „Jeden takový atest, pro každý výrobek z naší produkce, stojí patnáct tisíc a má platnost dva roky. Na jednu stranu jsem rád, že je hlídáno zdraví našich dětí, ale zároveň mne mrzí, že se tu nedokáže vymáhat dodržování pravidel pro všechny,“ popisuje Al-Dabagh.

I z českého maloobchodního trhu jsou známy příklady zdraví nebezpečných importovaných hraček, naposledy před dvěma týdny ministerstvo zdravotnictví odhalilo panenku, která obsahovala 218krát více nebezpečného ftalátu, než připouští norma EU. Původ hračky? Čína, jak jinak. Distributora, pražskou firmu Antensana, se ale ministerstvu nepodařilo dohledat, takže není ani koho stíhat.

Výjimkou nejsou ani firmy-rychlokvašky, které jsou účelově založené s cílem dovozu velké série takových artiklů, přičemž ještě před tím, než Česká obchodní inspekce nebo ministerstvo zdravotnictví rozběhne správní řízení, dovozce zkrachuje.

„Máme v katalogu zhruba 1200 výrobků, z nichž má každý certifikát na zdravotní bezzávadnost. Atest barvy stojí od patnácti tisíc výš, certifikát pro plyšové hračky deset až dvanáct tisíc, prozkoušení mechanických vlastností přijde v průměru na osm tisíc korun.

Platnost certifikátů je dvouletá. Snadno si spočítáte, kolik peněz zaplatíme dříve, než vůbec můžeme začít zboží prodávat,“ říká Václav Hlaváč, technický ředitel společnosti Bino Europe. Tato po revoluci nově vzniklá firma dováží část své produkce z Číny, avšak Hlaváč připomíná, že každý výrobek je po naskladnění v Klatovech překontrolován místním člověkem. „Není to věc, kterou bychom se chtěli prezentovat, ale obchodně je nutné mít v sortimentu i hračky, které nedokážeme v rozumných nákladech vyrobit v Česku. Navíc si vše sami kontrolujeme a necháváme ověřit atestem,“ tvrdí.

Pružní vítězí Jako příklad uvádí Hlaváč celodřevěné odrážedlo, pro jehož výrobu se nadchnul před pár lety po návratu z největšího světového veletrhu hraček v Norimberku. „Když jsme rozkreslili plány do výroby a nechali jsme spočítat kalkulaci nákladů, tak jsem zjistil, že jen materiál by nás v Česku vyšel dráž než hotový výrobek včetně kontejnerové dopravy z Číny do Evropy,“ vypočítává. Jinak si ale kombinaci české a asijské výroby hraček chválí. „V Klatovech vyrábíme především kvalitnější část našeho portfolia, zejména pak hračky naší prémiové značky Mertens. Občas se navíc přihodí situace, kdy zásilka nedorazí, a přitom jsme ji slíbili dodat, tak pružně změníme zde vyráběný sortiment a termín dodržíme,“ vysvětluje Hlaváč. „Navíc až ucítíme, že poptávka po hračkách tlačených výhradně cenou ustupuje, tak máme v plánu část výroby přesunout z Číny zpět do Klatov,“ dodává.

Pružnost ve výrobě jako zásadní konkurenční výhodu oproti asijskému importu vyzdvihují i manažeři dalších tuzemských firem.

„Český trh hraček se dnes velmi těžce odhaduje, obzvlášť u licenčních produktů, kterých se v obchodech objevuje stále více. U nových stavebnic je zase vysoké riziko nepřijetí u zákazníků. Lokální výroba je v takových případech velkou výhodou, protože v případě zvýšeného zájmu můžeme za pár hodin přestavět stroje na jiný artikl a za pár dnů ho dodávat partnerům,“ vysvětluje Miroslav Kotík, majitel společnosti Efko-karton, která kromě zmiňovaného Igráčka vyrábí i stavebnice Roto či deskové hry, karty a puzzle. „Výroba malých sérií hraček a v podstatě i zakázkové šití produktů ,na míru‘ je jednou z cest, díky které můžeme pod obrovským tlakem asijských dovozců a českých maloobchodních řetězců přežít,“ dodává Vladimír Beckert z Noe.

Boj s řetězci Až 3. září půjdou žáci a studenti poprvé do školy, rozjede se i pomyslná sezona výrobců hraček. Právě podzim a především pak předvánoční nákupní mánie totiž rozhoduje o ekonomické úspěšnosti celého roku. „Pro hračky je to naprosto klíčové období, vlastně z něj žijeme po zbytek roku,“ přiznává Přemysl Douša, marketingový manažer DinoToys.

„Vloni začaly ,Vánoce‘ později, až v polovině listopadu, přičemž září i říjen byly vyloženě slabé měsíce. Část trhu začala panikařit, ale nakonec se to dohonilo a rok byl úspěšný,“ doplňuje. DinoToys je jednou z mála českých hračkářských firem, která si může dovolit televizní reklamu – vloni běžely spoty na TV Barrandov, letos se firma soustředí převážně na kanály Primy. „Je to dáno zejména cílovou skupinou teenagerů, na které se chceme zaměřit s novinkami,“ říká Douša s tím, že rozpočet počítá se zhruba 200 dvacetisekundovými spoty a asi třemi stovkami sponzoringových znělek.

Požadavek na mediální výstupy, ideálně na celoplošných televizních kanálech, je podle Vladimíra Beckerta jednou z komplikací při vyjednávání s maloobchodními řetězci. „Do jejich zalistovacích katalogů se dostane především to zboží, které je vidět v médiích, a tudíž má předpoklad vysoké obrátky. To však směřuje k unifikaci nabídky českých obchodů a minimální pestrosti, navíc my menší musíme hledat jiné cesty, jak se dostat ke koncovému klientovi,“ soudí.

Na stále tvrdší vyjednávací metody řetězců si stěžují i šéfové dalších hračkářských firem, kteří pod rouškou anonymity připouštějí, že distribuční partneři si žádají stále větší marže. „Z doporučených koncových cen se na cestě mezi námi a zákazníkem „ztratí“ až dvě třetiny z výsledné prodejní ceny. 20 až 30 procent si vezme velkoobchodní distributor a 30 až 40 procent je marže maloobchodníka.

Ve vlastním e-shopu o moc levněji prodávat nemůžeme, protože nemůžeme podrážet doporučené ceny a ani nechceme naštvat prodejce,“ popsal týdeníku Euro jeden z manažerů. Nepomáhá prý ani navázání přímé obchodní dohody s retailem, který následně žádá vyšší marži.

Českou, nebo levnou?

Jaká je tedy budoucnost českých výrobců hraček? Stejně jako současnost – ani světlá, ale ani vyloženě temná. „Hračka je hodně emotivní produkt a její koupě je většinou emoční záležitostí. Rodiče si představují, zda se to bude jejich synovi či dceři líbit, a podle toho nakupují. Navíc na hračky si rodina většinou vyčlení dostatečný obnos finančních prostředků i v době, kdy se tolik nedaří,“ odhaduje Lumír Al-Dabagh, šéf společnosti Beneš a Lát.

Podle Jaroslava Zemana, majitele Detoy, pomohl českým výrobcům hraček i rozvoj internetu – z hlediska informovanosti. „Lidé hodně čtou, přemýšlejí a žádají kvalitnější, bezpečnější hračky,“ tvrdí. Václav Hlaváč z Bino Europe však vnímá doléhající krizi. „Češi mají zájem kupovat české hračky, ale v posledních dvou letech jim opravdu reálně ubývají peníze. Když svým dětem chtějí pořídit nějakou hračku, často sáhnout po levnějším sortimentu. To většinou představuje dovoz z Asie,“ dodává Hlaváč. l

Děti jsou atraktivní trh. Ve věku do 14 let činí v EU téměř 79 milionů, v Česku je to přes 1,5 milionu.

Osudy tradičních hraček

Detoa – Od pianin k hračkám

V současnosti nejstarší továrna vyrábějící dřevěné hračky v Evropě vloni dosáhla tržeb přes 90 milionů korun. Zhruba deset milionů připadá na výrobu pianinových mechanik, především pro Petrof Hradec Králové, ještě před pěti lety to však byl asi osminásobek této sumy. Pak však asijské firmy zlikvidovaly takřka celou evropskou výrobu hudebních nástrojů a Detoa postupně nahradila výpadek rozšířením sortimentu dřevěných hraček. Majitelem firmy je od 90. let místní podnikatel Jaroslav Zeman. Firma předloni vykoupila z konkurzu firmy Tofa, pod níž výroba hraček v Albrechticích v Jizerských horách před časem spadala, stejnojmennou ochranou známku. Detoa si vlastními silami zajišťuje veškerou výrobu hraček od pořezání klád přes sušení dřeva, barvení, potisk až po kompletaci hraček. Firma zaměstnává na 180 lidí, kteří si přijdou v průměru na třináct tisíc hrubého. „V tomto ohledu máme výhodu, že sídlíme v chudé oblasti. Lidi rádi berou i takto placenou práci,“ říká Zeman. Asi dvě třetiny produkce míří na export, především na Slovensko, do Německa, ale i do Japonska a Kazachstánu či Ázerbájdžánu. „V budoucnu očekávám zvýšenou poptávku z Číny v důsledku takzvaného zvracecího efektu – Číňané bohatnou na levném a často okopírovaném zboží, ale sami hledají kvalitní a drahé zboží,“ říká s úsměvem Zeman, který byl vloni oceněn titulem Podnikatel roku Libereckého kraje.

Kovap – Plechový traktůrek slaví 55 let

Značka Kovap (Kov a plasty) vznikla v 70. letech minulého století v mateřském Kovozávodu Náchod, který se po sametové revoluci rozpadl na několik částí. Přežila jediná, vyrábějící populární plechový traktůrek s mechanickým čtyřrychlostním pohonem na klíč. Kovap postupně vypustil výrobu plastových hraček a specializuje se výhradně na sortiment plechových mechanických hraček. Kromě zmiňovaného traktůrku, který letos slaví 55 let nepřetržité výroby, je hlavním prodejním tahákem plechová beruška, která nikdy nespadne ze stolu. V dobách minulých se jí prodalo 120 tisíc kusů ročně, v současnosti asi 15 tisíc. Všech možných verzí traktoru se dříve prodalo na 60 tisíc kusů, aktuálně je to necelá čtvrtina. „V tomto oboru nejde vyrábět masy hraček jako dříve, dnes vám vyrobíme na zakázku i jeden kus,“ říká spolumajitel Kovapu Lubomír Hošek. Firma je výjimečná 100procentním pokrytím veškerých výrobních procesů, včetně nástrojárny, ale i produkce klíčků pro natahování strojku traktůrku. „Dvě třetiny výrobků jdou na export, především do Německa, kde sídlí spousta sběratelů našich modelů,“ dodává Hošek.

Seva – zaměřeno na kluky

Chlapecký hit z 80. let minulého století, stavebnice Seva, Blok a Monti system, jsou dalším z příkladů nepovedené privatizace po sametové revoluci. Z tehdejšího obřího hračkářského koncernu Kovozávody Semily je odkoupil kanadský podnikatel Friml, který za firmu pojmenovanou Vista nezaplatil, a navíc zemřel, takže firma – jako mnoho dalších producentů hraček – spadla do konkurzu. Z něj ji po dlouhých letech přežívání vykoupila ryze česká společnost Beneš a Lát, s cílem získat plastikárnu pro výrobu dílů v automobilovém průmyslu. K hračkám se tato strojařská firma dostala tak trochu náhodou, ale dětský sortiment pod jejím vedením vzkvétá. Stavebnicí Blok se loni prodalo za zhruba dvanáct milionů korun, 45 tisíc kusů Sevy znamenalo zhruba devítimilionové tržby a 27 tisíc plastových modelů aut přineslo do rozpočtu asi tři miliony. „Celkové tržby z hraček tvoří asi 25 až 30 milionů a výroba je zisková, přestože je dnes byznys hraček nízkomaržovým oborem. Za každým výliskem je totiž forma, jejíž vyrobení přijde na 200 až 400 tisíc korun,“ říká Lumír Al-Dabagh, šéf společnosti. Nový výrobek z řady Monti system tak přijde – jen v nákladech na výrobní formy – na zhruba dva a půl milionu. Vedle stavebnic produkuje Beneš a Lát i vědomostní hry s otáčejícím se panáčkem Ukaž, co víš, Autoškola či Vlastivěda. „Ročně jich prodáme asi deset tisíc,“ dodává Al-Dabagh.

Merkur – ke stavebnicím přibyly vláčky

První stavebnice s názvem Merkur vznikla v Polici nad Metují v roce 1925 ve společnosti Inventor. Po únorovém znárodnění spadla firma pod Okresní průmyslový kombinát Broumov a zajímavostí je, že v roce 1961 Oto Wichterle sestrojil z Merkuru stroj na výrobu prvních kontaktních čoček. V porevoluční privatizaci pak Merkur získalo tehdejší vedení továrny, ale firmě se zoufale nedařilo navázat na úspěchy z 80. let, kdy byl Merkur podpultovým zbožím. V roce 1994 se tak výrobce stal unikátně prvním subjektem v Česku, na který tehdejší Fond národního majetku vyhlásil konkurz. Z něj pak firmu za zhruba dvacet milionů korun vykoupil místní patriot a výrobce kovových součástek Jaromír Kříž. Dnes je Merkurtoys, jak zní oficiální název firmy, středně velkou hračkářskou firmou s tržbami kolem 34 milionů korun, a nadechuje se k velké expanzi. „U českých dětí je třeba vzbudit zájem o techniku, proto se snažíme vyvíjet nové typy stavebnic rozšířené o různé výukové pomůcky a především technické a robotické prvky z oboru fyziky, mechatroniky a elekroniky,“ vysvětluje Kříž. „Pomůže to naší firmě a v konečném důsledku i celé zemi, která se kvůli nevzdělanosti propadla v konkurenceschopnosti lidské síly za řadu rozvojových zemí,“ dodává. Merkur rovněž rozšířil výrobu o produkci plechových vláčků ve velikosti 0, což odpovídá rozchodu kolejnic 32 milimetrů. „Vláčky se nám stále rozrůstají, a přestože se jedná o ruční výrobu, začínají se na obratu podílet téměř polovinou. Děti k vláčkům tíhnou více než k autům či letadlům – mají totiž možnost ovládat něco ve skutečnosti velkého, navíc je důležitý prvek zapojování vagonů,“ vypočítává Kříž. Prodejním hitem je stále stavebnice Merkur M8, celkově firma asi třetinu produkce vyváží, převážně do Francie, Německa, Holandska a také na Slovensko. Osudy tradičních hraček

DinoToys – Sázka na dostihy a člobrdo

Dostihy a sázky a tradiční, klasické Člověče, nezlob se v původním designu. To jsou prodejní trháky společnosti DinoToys, kterou v roce 1995 založil Ladislav Mareš, tvůrce populárních Dostihů. Těch se za čtvrt století prodalo přes 2,5 milionu kusů, ale v současnosti je populárnější jejich odlehčená verze, označená jako junior. „Vloni jsme jich prodali 40 tisíc kusů, klasických Dostihů 35 tisíc. Také o klasické ,člobrdo‘ je stále zájem, vyrobili jsme jich přes 45 tisíc krabic,“ vysvětluje marketingový manažer Dina Přemysl Douša. Firma časem rozšířila svou produkci o další stolní hry, karty, obrázkové kostky a ve spolupráci s nadnárodním koncernem Ravensburger i puzzle. „Český trh stolních her je malý, běžně se prodají dva až tři tisíce kusů, když je hra podpořena televizní reklamou, je to kolem pěti tisíc,“ říká Douša.

Efko-karton – Igráček, Roto i stolní hry

Společnost založena v roce 1993 na Vysočině původně vyráběla – jak název napovídá – kartonové obaly a krabice. Později rozšířila sortiment o stolní hry: vedle klasického Kloboučku, hop vyrábí například společenské hry Ivana Mládka či řadu licenčních her pro děti. V roce 2007 odkoupila stavebnice Roto a Plastikant, v minulosti patřící zkrachovalé Dubeně Český Dub. Od roku 2010 pak firma prodává i znovuzrozeného Igráčka, zřejmě nejpopulárnější tuzemskou hračku 80. let. Firma vloni dosáhla 50milionového obratu, pro letošek plánuje majitel Miroslav Kotík nárůst kolem patnácti procent. „Snažíme se prosadit s novou, vlastní řadou edukativních her, inovovanými stavebnicemi a také novými formami Igráčka,“ říká Kotík. K 85 současným verzím tak přibyla například Hello Kitty.

Moravská ústředna – plyšový Krtek z výrobního družstva

Kdysi dominantní segment českých hraček, výrobky z textilu a plyše, zažívá v konkurenci levných a nekalých asijských producentů těžké časy. Jedním z mála subjektů přeživších na trhu je výrobní umělecké družstvo Moravská ústředna Brno. To funguje již od roku 1909 a v současnosti v pěti provozovnách vyrábí – převážně ručně – hračky ve velikostech od šesti centimetrů po dva metry. Aktuálně zaměstnává asi 200 lidí, z nichž členem družstva je 24. „Vývoj tržeb je v posledních letech stabilní, vloni jsme dosáhli 78 milionů korun a pro letošní rok očekáváme minimálně stejné výsledky,“ říká Blahoslav Dobeš, obchodní ředitel výrobního družstva. Nejúspěšnější jsou postavičky vyráběné na základě takzvaných licencí, přičemž zdaleka nejžádanějším motivem je Krteček. Moravské ústředně se dokonce podařilo vyčistit český trh od plyšových plagiátů této postavičky, což je i důvodem poměrně úspěšného ekonomického působení. „Více než polovinu produkce vyvážíme, celkem do 25 zemí, naše výsledky tak ovlivňuje nejen ekonomická situace na daném trhu, ale také vývoj kurzu koruny,“ tvrdí Dobeš.

O autorovi| Ondřej Hergesell • hergesell@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče