Hysterie za osmdesát miliard

14. dubna 2014, 00:00 - Hana Boříková
14. dubna 2014, 00:00

Stojí ušetřené miliony za neprostavěné miliardy a zdecimovaný obor, ptá se spolumajitel pardubické stavební firmy Chládek & Tintěra

Ondřej Chládek založil v devadesátém roce firmu, která dnes dosahuje 3,5miliardového ročního obratu. Jeho výpověď o téměř třech dekádách porevolučního stavebnictví, které se v minulých letech stalo symbolem korupce, je místy až mrazivě otevřená. Muž, který si nepotrpí na luxusní auta a obleky, necítí potřebu mluvit politicky korektně. Vadí mu prý, že protikorupční balast překrývá samotnou podstatu problému.

* Na jedné straně nevyčerpané státní i bruselské miliardy, na straně druhé stavební firmy, které nemají do čeho kopnout. Jak se vám podniká v takové situaci?

Současný stav je ukázkou diletantismu v tvorbě nezbytných pravidel a právních norem, a zejména konkrétního počínání zadavatelů a kontrolních útvarů včetně justice a policie. Ve svém důsledku tento diletantismus, který jsem na jaře 2010 nazval protikorupční hysterií, rozhodující měrou přispěl k dlouhodobému kolapsu českého stavebního trhu. Podle mého letmého výpočtu měl za následek, že jen v oboru dopravních staveb jsme v letech 2010 až 2013 v rámci České republiky společně zchudli, či lépe řečeno „nezbohatli“, nejméně o 80 miliard korun. Ty se kvůli protikorupčnímu boji neprostavěly.

* Myslíte, že veřejní investoři mají strach z možného nařčení z korupce, nebo že jim chybí motivace, když už jim z toho nepůjde „malá domů“?

Oboje. Kvůli masivnímu poklesu objemu zadávaných staveb samozřejmě došlo i k omezení - nikoli vyschnutí - finančních průtoků korupčními kanály. A můžeme si teď položit pragmatickou otázku, zda promrhané desítky miliard a celkové zdecimování resortu českého stavebnictví nejsou nepřiměřenou cenou za konkrétně „ušetřené“ korupční miliony. Zapomínáme, že peníze jsou jen pohon, aby se vytvořila skutečná hodnota.

* Takže kdyby se kradlo jako dřív, stavělo by se?

Korupce je pouhým viditelným symptomem nemocné společnosti, nikoli příčinou špatného fungování systému. Náš veřejný a zejména mediální prostor je zamořen aférami a plánováním protikorupčních opatření, která neřeší příčiny, ale pouze jeden z následků mnohem závažnější choroby. O podstatě nemoci mluvíme jen vzácně. Protože je to složité, pracné, zdlouhavé, tedy mediálně i politicky málo atraktivní. Na opakovaně deklarovanou otázku, jak co nejradikálněji zabránit korupci při zadávání veřejných zakázek, existuje jediná radikální odpověď, která přináší zaručené řešení: Žádné veřejné zakázky nezadávat!

* To je absurdní…

Nechcete-li dostávat absurdní odpovědi, je dobré otázku správně formulovat. Proto navrhuji, abychom namísto boje proti korupci použili formulaci: Jak správně zadávat a realizovat veřejné zakázky?

* Dobrá. Jak tedy?

Odpověď je složitější, ale může přinést nějaký doopravdy užitečný výsledek. V optimistickém případě i to, že umravní korupční jednání do přijatelných mezí společensky přijatelným způsobem, nikoli brutální exemplární represí. Zdůrazňuji pojem „umravnit do přijatelných mezí“, protože zločinnost jakéhokoli druhu na současném vývojovém stupni společnosti úplně vymýtit neumíme a v reálném časovém horizontu umět nebudeme. Bude existovat dál. U korupce jde o to, aby splašky netekly po ulicích, ale vešly se do městské kanalizace. V obecné rovině je zcela nezbytné oživit opomíjený, téměř již zapomenutý atribut mravního rozměru počínání všech účastníků procesu. Může se vám to zdát nemoderní, snílkovské, absurdní, nereálné…

* Jak jde dohromady mravnost a korupce v přijatelných mezích?

Vím, pojmenovat podstatu věci je politicky nekorektní. To je podobné jako u Romů. Někdy i korupce ale může být prospěšná. Já tvrdím, že koridory se u nás rozjely dřív než na Slovensku nebo v Polsku, protože si je prolobbovaly stavební firmy u politiků, kteří ucítili šanci si přilepšit. A přeregulovanost, ke které směřujeme, nakonec korupci spíše podporuje, než aby jí bránila.

* A co je vlastně přijatelná korupce?

S hořkostí si připomínám bonmot, který jsem na jaře 2010 použil v rámci referátu na jakési protikorupční konferenci. Jako reakci na blafání novinářů a nejrůznějších aktivistů o desetiaž padesátiprocentních úplatcích jsem dodal, že nalijeme-li si „čistého vína“, nelze vzít za základ uvažování ojedinělé podvodnické excesy, ale měli bychom fakticky v mainstreamu stavebních zakázek kalkulovat s „provizní sazbou“ ve výši jedno, maximálně dvě procenta z objemu zakázky. To je z pragmatického pohledu ještě únosné a také reálně dosažitelné, protože „nulového“ korupčního cíle v daných podmínkách skutečně dosáhnout nelze. Tohle mé z kontextu vytržené konstatování prezentovala média slovy: „Chládek přiznal, že dvouprocentní úplatek se firmám vyplácí.“ A byla z toho náramná aféra. Řešení podstaty problému nikoho nezajímalo.

* Jak vidíte roli stavebních firem v celém tom marasmu minulých let?

V současnosti se vytváří zkreslený mediální obraz, že viníkem problému není veřejný sektor, ale ten, kdo na jeho nesprávné počínání pragmaticky reaguje. To je podobné, jako když se tvrdí, že za zveřejněné úniky odposlechů z policejních databází nemůže primárně policie, ale žurnalisté. Existuje tu snaha mediálně přisoudit hlavní roli „nenažraným dodavatelům“. Je nutné zdůrazňovat, že nesprávné zadávání veřejných zakázek je primárně problémem zadavatele! Nikoli dodavatelů, kteří se musejí v zájmu vlastního přežití obchodním praktikám „monopolního“ zákazníka přizpůsobit. Chybné vnímání míry zavinění povede k nesprávným nápravným opatřením.

* Jak často jste se setkával s korupcí?

Zpočátku jen vzácně. Dost mě to překvapovalo, a přiznám i potěšilo, protože jsem nemusel řešit podnikatelské dilema „dáš a dostaneš - nedáš a lidi jsou bez práce“. Dokonce jsem si mohl dovolit i výbuch spravedlivého rozhořčení ve chvíli, kdy jsem byl „o nějaká ta procentíčka“ požádán. „Cožééé?! To myslíte vážně? Naši lidi musejí na takový prachy tvrdě makat skoro dva roky, a vy to chcete za jediný podpis?!!“ Zakázku jsme samozřejmě nezískali, ale bylo dost jiných příležitostí. Tohle platilo cca do poloviny devadesátých let. Pak nastaly změny. Tu pětiletou prodlevu si vysvětluji tím, že šibalové - tak je něžně nazýval Jiří Paroubek - byli zaneprázdněni v jiných segmentech „podnikání se státní účastí“, kde měli práce nad hlavu. Velká privatizace, bankovní socialismus a gigantické nezajištěné úvěry, zakládání privátních bank a kampeliček… Kdo by se brodil blátem na stavbách? Obzvláště když jejich atraktivitu v porovnání s výše vyjmenovanými projekty zásadně snižoval fakt, že je nešlo jen „správně zúřadovat“, ale někdo je taky musel postavit. Společenská poptávka po kvalifikovaných šibalech převyšovala v první polovině devadesátých let existující nabídku, takže nebylo možné ji v dostatečné míře uspokojit. Bylo to stejné jako s ekonomy, právníky, ajťáky.

Nepříliš časté a doslova nesmělé projevy korupce v našem oboru tím byly odkázány na služby příležitostných amatérů. Jenže každá louže časem vyschne a žáby musejí hledat novou. Platí to i pro šibaly a stát. Počáteční éra vyrabování existujícího státního majetku přechází ve druhé polovině devadesátých let v aktivní vytváření tržních příležitostí za pomoci státu a veřejných rozpočtů.

* Tehdy se rozjela korupce ve stavebnictví ve velkém?

Vytváření tržních příležitostí formou nejrůznějších investičních projektů včetně dopravní infrastruktury bylo v polovině devadesátých let pro státní aparát naprostou novinkou. Přineslo nejen nezvyklou a namáhavou práci, ale také těžko přijatelná rizika a politici ani zaměstnanci státní správy se do takové práce pochopitelně nehrnuli. Jejich příjem to nijak neovlivnilo, tak proč se dřít a zbytečně riskovat? Přitom jejich alespoň minimální spoluúčast byla s ohledem na strukturální postavení nezbytná. Museli alespoň podepisovat a dávat razítka. Tenhle problém se šibalům podařilo prolomit. Kromě „kapesného“ v podobě stálého platu nabídli nemalou cílovou prémii, pokud se dostaví hmatatelné výsledky. A bylo vymalováno. Jaká část té prémie putovala do pokladen politických stran a jaká uvízla za nehty jednotlivců, je dnes těžké posoudit. Optimisticky odhaduji, že to bylo tak dvě ku jedné ve prospěch pokladen. Ale případ od případu se ta proporce mohla lišit. Teď můžeme bilancovat, jakou roli v těch dvě desítky let trvajících porevolučních vývojových etapách (1990 až 2010) sehrála korupce. Po stránce morální nepochybně děsivou. Zejména na konci minulé dekády, kdy jsem žertem prohlašoval, že teď už jen zbývá ty sazby a peněžní toky pověsit na internet, aby v tom byl konečně pořádek a přehled.

* To byla korupce nejhorší?

Vrcholu dosáhla korupce v letech 2006 až 2009, ale byla fůra peněz a stavělo se. Z úřadování Víta Bárty (ministr dopravy v letech 2010 až 2011) se obor nevzpamatoval dodnes. Z médií převzal představu o desetiprocentních úplatcích, zároveň chtěl stavby zlevnit o deset procent. Kromě staveb ovšem zastavil i přípravu, takže dnes není co stavět.

* A jak se krade dnes?

Dnes není z čeho a proč dávat. Proti projektovým cenám jsou ty vysoutěžené i o 40 procent nižší. Problém je, že firmy nejen škrtnou zisk, ale jdou už i do externích nákladů. Často doplatí svoje peníze, aby mohly koupit materiál. Už se nám stalo, že od nás firma koupila železniční svršek o deset procent dráž, než kolik za něj dostala od investora. Firma je jako organismus. Člověk dokáže přežít v neuvěřitelných podmínkách. Stavaři přežívají, ale degenerují. A to se podepisuje na kvalitě výsledného díla a celého sektoru.

* Mluvil jste o tom, že je potřeba podívat se na podstatu problému korupce. Máte nějaká řešení?

Prioritní je omezit dominanci administrativního formalismu a finančních kritérií, které mnohdy překrývají věcnou podstatu a reálnou hodnotu zadávané zakázky. Hlavním cílem zástupců veřejného sektoru není otázka věcně účelného nákupu, ale neporušení nějakého administrativního pravidla, popřípadě předcházení nekvalifikovanému mediálnímu tlaku v podobě cenového porovnání nabídek bez ohledu na jejich věcný obsah. Základním cílem investorů je nemít problém. K práci přistupují stylem „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Co to má za následek? Nervy drásající pokrčení ramen: „Že to dopadlo špatně? Ale já jsem všechno dodržel.“ Ve veřejné správě každá administrativou neposvěcená iniciativa přináší neúnosné osobní riziko. Protože nežádáme výsledky, ale dodržování pravidel. V privátní sféře je takový přístup ojedinělý. Tam bývá nejdříve pojmenována podstata a teprve potom je dohoda co nejsrozumitelněji a nejsubtilněji zformulována do písemné podoby. Ne proto, abychom měli v budoucnu podklad pro soudní spor, ale proto, abychom tu dohodu viděli různýma očima stejně. Pokud nefunguje investor, dodavatel je v bryndě. Z tohoto pohledu spolupráce založená na „malé domů“ byla lepší než současné nepřátelství. Na stavbách se hraje o slovíčka. Namísto spolupráce uplatňují projektanti, investoři a stavební firmy nejrůznější triky a fígle, chyby jednoho jsou argumentem k omluvám chyb jiného. Stavařina se přelévá do právních sporů podobně jako v Polsku.

* Jak se podepisuje na stavu sektoru cenová válka?

Komplikuje situaci seriózním dodavatelům a vytváří prostor pro nejrůznější parazitující šejdíře a šmelináře. Rizikem současnosti jsou „lotrovské“ firmy, které samy nic nestavějí a pouze přeprodávají celé zakázky nebo jejich podstatné části „hloupějším“ realizátorům. Těm za provedené práce pod nejrozličnějšími záminkami mnohdy ani nezaplatí. Vznešeně se tomuto přístupu říká stavební inženýrink, já to nazvu obyčejnou šmelinou. Bohužel se podobným způsobem chovají i takzvané „inženýrské“ organizační složky podniků jinak seriózních. Může se stát, že krizi přežijí především šmelináři, nikoli podniky vytvářející skutečnou přidanou hodnotu.

* Není ale přece jen zdravější konkurence než dřívější kartel? Mejdan z minulé dekády skončil a na trhu prostě místo pro všechny není…

Ne. Likvidace výrobních kapacit a degenerace stavebních firem vede k tomu, že už neumějí stavět. Cenová válka sektor devastuje. Firmy si okopávají kotníky, používají zákeřné praktiky, neštítí se ani zneužití policejního aparátu. Dřív bývalo běžné, že se firmy před soutěží handrkovaly, aby se nakonec domluvily, kdo má jakou „zájmovou stavbu“. To bylo ještě relativně regulérní, protože si konkurenti hlídali výši ceny, aby se vítěz nepřiměřeně nenapakoval, příliš nevyrostl a později neškodil. Potom byla protihodnotou za loajalitu subdodávka. Až do roku 2010 šlo o práci. Dnes ale chtějí některé firmy už jen fyzicky peníze za to, že se do soutěže „nenabourají“. A kdyby jenom to. Není výjimečné, že po tendru požadují konkurenti po vítězi „výpalné“ za to, že zakázku nezablokují u antimonopolního úřadu nebo u soudu. To je běžná součást konkurenčního boje.

* To se dělo i v tzv. kladrubské kauze, kdy se vaše firma domlouvala s konkurenty na odměně za to, že záměrně přestřelí vaši nabídku na rekonstrukci hřebčína?

Tak nějak by se to dalo říci. Došlo k tradičnímu okopávání kotníků, které se díky odposlechům a přiohnutí paragrafů formálně proměnilo v trestný čin. Já tvrdím, že jsme možná porušili účelově vykládaný zákon, ale to ještě neznamená, že jsme spáchali zločin.

* Co bude se stavebnictvím dál?

Jsme v patové situaci. I veřejný sektor si to začíná uvědomovat, ale neví co s tím. Zřejmě bude muset postavit znovu svoje investorské organizace. Fachmani odešli do důchodu nebo jinam, protože se už na to nemohli dívat. Patrně vznikne do budoucna nová kvalita. Nemůže to pokračovat tak, že budou na prvním místě peníze a paragrafy.

Korupce se úplně vymýtit nedá. Jde jen o to, aby splašky netekly po ulicích, ale vešly se do městské kanalizace. Přiměřená „provizní sazba“ je jedno až dvě procenta z objemu zakázky. To je ještě únosné.

Ondřej Chládek (60) * V letech 1973 až 1976 absolvoval železniční stavební průmyslovku v Letohradu. * V letech 1976 až 1982 dálkově vystudoval Stavební fakultu ČVUT Praha. * V roce 1990 založil stavební firmu Chládek & Tintěra. * V roce 2007 proběhla transformace firem na holding Enteria. * Nyní působí jako ředitel strategie společnosti Enteria.

Není výjimečné, že konkurenti požadují po vítězi soutěže „výpalné“ za to, že zakázku nezablokují u antimonopolního úřadu.

Hroší firma z Pardubic

Komodu v obývacím pokoji Ondřeje Chládka okupují hroši. U stavaře s vizáží tvrdého hocha působí plyšáci dost nepatřičně. „To je dlouhá historie. Na nekonečných poradách podniku, kde jsem za socialismu pracoval jako technický náměstek, jsem si vždycky kreslil hroší farmu, zoo, hrochobus… Když jsem v roce devadesát s Jaroslavem Tintěrou zakládal firmu na výstavbu železnic, bylo jasné, že nás zvíře bude doprovázet,“ reaguje Chládek. Hrocha má na tričku i na autě a jejich společnost, která dnes zaměstnává tisícovku lidí, vydává Hrochnoviny. Možná i logo zvířete s tvrdou kůží má posílit firemní kulturu a pocit sounáležitosti. Ty jsou podle Chládka na impériu Enteria, pod které nyní spadá více než deset firem včetně jednotky v Saúdské Arábii, to nejcennější. „Někdy v roce 2010 jsem cítil, že našim lidem nahání ekonomická krize strach. Měl jsem pocit, že jej musíme pojmenovat. Říci jim, že přijde válka, že už nebudeme mít 3,5 miliardy obrat a 480 milionů zisk, ale že se nemusejí bát,“ vzpomíná Chládek. Jako jeden z mála majitelů stavební firmy odmítl zeštíhlovat. Zaměstnanci se jen museli smířit s tím, že na Vánoce mají menší prémie než v dobách hojnosti. Firma totiž historicky čtvrtinu zisku vždy rozdělovala mezi pracovníky. „Vojáky ve chvíli, kdy se chystá válka, propouští jen blb,“ konstatuje Chládek suše. Je přesvědčen, že jeho firma bude ta, která více než čtvrtinový propad stavebnictví oproti roku 2008 přežije. To, že krize požrala firmě zisk, který se loni při zachování zhruba stejných tržeb propadl na dvě procenta, ho nijak zvlášť neznervózňuje. Na rozdíl od konkurence má firma rezervy ve zhruba 1,2miliardové hotovosti. „Ty můžeme použít. Firma přece není jen stroj na peníze,“ vysvětluje Chládek. Spanilou jízdu pardubického stavebního holdingu tržním prostředím trochu vykolejil až loni korupční skandál, kdy si policie přímo v sídle Enterie vyzvedla jejího ředitele Libora Josku. Spolu s dalšími osmi lidmi převážně ze stavebních firem byl obviněn ze sjednávání výhod při zadávání veřejné zakázky a pletich v zakázce na opravu kladrubského hřebčína za 300 milionů. Ze zveřejněných odposlechů vyplynulo, že se měl spolu se zástupcem Metrostavu domlouvat na milionové provizi pro konkurenční firmy Geosan a Strabag za to, že podají vyšší nabídku a tím se vyřadí.

O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče