Hudba je moje válka

22. prosince 2014, 00:00 - Petr Holec
22. prosince 2014, 00:00

Do Českého slavíka letos vlétla kapela Ortel, jejíž koncerty hlídá policie

Někdy se tomu říká pěst na oko. V roce 2012 to na slavnostním vyhlášení ankety Český slavík, politicky snad nejkorektnější a taky nejnudnější akci, předvedl Daniel Landa, když se s kohoutem v ruce na pódiu proměnil v šaška Žito 44. Letos od něj žezlo převzala plzeňská kapela Ortel pojmenovaná po svém frontmanovi Tomáši Ortelovi. Ne že by se kluci, kteří během roku přeskočili ze 105. až na čtvrté místo (téměř 12 tisíc hlasů) taky proměnili v někoho jiného, na to jsou až příliš originální. Jen to bylo poprvé, co na pódiu s Karlem Gottem, z jehož úst zní i nejsprostší slovo jako sladká serenáda, stál i autor oficiální hymny zakázané neonacistické Dělnické strany (DS), nyní reinkarnované do Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS).

„Stáli jsme s Karlem Gottem na pódiu opření o sebe zády. On pil šampaňské a fotil se, já tam jen stál,“ usmívá se Ortel při vzpomínce na nedávnou ceremonii ve Státní opeře. Sedíme spolu v salonku jeho plzeňského Schenku u Ortela, jehož dlouhý stůl ve tvaru písmene

T s řadami židlí připomíná městskou zasedačku. „Jo, jsme trochu jako rada města,“ říká Ortel, menší svalnatý muž s částečně vyholenou hlavou, oblečený v teplácích a bomberu značky Pit Bull. Na pódiu rád hodně řve, při běžném hovoru však v jeho hlase neslyšíte nic z naléhavé apokalypsy čišící z jeho skladeb s názvy jako Cizinec, Mešita, Špína nebo Český muž a texty typu „Bídou rozvrácená zem a já tu sem“.

S mistrem v zádech Ke zdání městské oficiality má Ortel ve svém salonku i potřebné propriety: vlastní železný erb visící nad čelem stolu a na zdi svůj velký portrét s přítelkyní od místního malíře. S Gottem k sobě pro změnu mají blízko i jinak: zatímco mistr je původně vyučený elektrikář z plzeňské Škody, Ortel se ve stejném podniku vyučil kovoobráběčem a na rozdíl od Gotta to zde dotáhl až na manažera metrologie. „Dva bývalí zaměstnanci plzeňské Škodovky se spolu sešli na Slavících,“ směje se Ortel. Ano, život bývá plný ironie.

Včetně již zmíněných Slavíků… Ortel je totiž kapela, kvůli níž jiné skupiny odříkají koncerty, protože s nimi nechtějí hrát ve stejném sále. Policie monitoruje jejich koncerty a legitimuje jejich účastníky. „Přemýšlel jsem o tom, jestli tam vůbec mám jít. Dokonce jsem na Facebooku říkal, že Slavík není má soutěž. Leč naši fanoušci si to bohužel vzali za své a hodili nás na čtvrté místo.

Asi chtěli, aby se lidi o naší tvorbě dozvěděli.

Nepřijít tam by bylo plivnutí jim do tváře. Nakonec jsem se proto, ač nerad, zúčastnil,“ vysvětluje Ortel, zatímco pije kafe a kouří lehkou cigaretu.

Své účasti nemusí litovat: od té doby prý dostal asi patnáct nabídek na koncert za honorář. „To je pro nás strašně moc, my jsme si vždycky dělali koncerty ve vlastní režii. Teď nám volají organizátoři motorkářských srazů a festivalů, a dokonce nám nabízejí i honorář,“ říká. O vánočních svátcích navíc plánuje vlastní akustický koncert v plzeňském kostele. Policie tak bude muset lustrovat i jeho návštěvníky. A možná to udělá ráda: i bez Ortela zjistíte, že podobné kapely mají hodně fanoušků právě mezi policisty. Mimochodem: když vykradli sklep v domě, kde Ortel bydlí, poznal ho prý vyšetřující policista hned. „Ptal se mě, kdy už vydáme novou desku, že se na ni těší. To bylo milé,“ usmívá se Ortel.

Temné království Ortel, což prý není umělecký pseudonym, nemusel čekat na Českého slavíka: sám sebe objevil už v dětství. „Mé hudební začátky se datují již od útlého dětství, kdy jsem v sobě objevil schopnost skládat songy, a to jak po stránce hudební, tak textové. Má rebelská a vlastenecká povaha mi dodávala stále chuť něco změnit a já jako chlapec z okrajového sídliště jsem cítil neskutečnou potřebu sdělovat lidem pomocí svých songů stav mé mysli, který jsem prožíval. Rozhořčen vším, co s sebou přinesl 17. listopad 1989 za negativa, jsem nevnímal ty euforické klady celé tzv. DEMOKRACIE, ale naopak sledoval změnu lidí, povah a názorů s padlým režimem,“ píše o sobě na webu skupiny, v níž jen on zůstal během let existence členskou konstantou.

Ortel toho o sobě lidem rád sděluje víc i mimo hudbu. Nad schodištěm do svého sklepního šenku je například barevně vyobrazen v těžkých vysokých botách, kožených kalhotách a rytířské zbroji; jak v rukou drží velký meč a prapor. Na webu kapely ho pro změnu uvidíte svlečeného do půl těla s rozepnutým poklopcem a těžkým stříbrným řetězem s masivním křížem, který se nápadně podobá německému Železnému kříži, kolem krku. V šenku si pro změnu můžete dát místní specialitu: vepřový guláš pana Ortela.

Skutečné Ortelovo království ale najdete až v zadní části šenku. Přes den sem sice uzavírá vstup těžký řetěz, temnou svatyni ovšem přesto nepřehlédnete; na dřevěné římse masivního falešného krbu totiž hoří dvě velké svíce, takže si hned všimnete i kůží dvou fretek, co visí přes okraj. I tady panuje středověk: všude na židlích i na podlaze leží velké kožešiny, zatímco zdi zdobí repliky středověkých zbraní a praporů. „To je moje království.

Neřekl bych, že jsem fanda do středověku, ale mám rád středověké písničky. A když už jdeme vstříc vlastenectví, mělo by to tady připomínat i ctít naše předky,“ vysvětluje Ortel, zatímco se zde fotí. » Právě ve své svatyni pravidelně akusticky hraje. Vždy sedí na malé stoličce a sám se doprovází na kytaru. Vybírá stokorunové vstupné a většinou mívá plno. Ne však holohlavých nácků, ale úplně všech: u piva nebo vína si s ním rádi notují mladí i staří, muži i ženy. Svou hudbou oslovuje celé sociální i demografické spektrum, řekl by sociolog.

Starší ženy i mladé dívky se mu za jeho songy po koncertu odměňují tím, že se jim fixem podepíše na prsa. „Od Nového roku budu hrát každý pátek. Před rokem jsem tuhle hospodu převzal, protože měla zavřít a mně jí bylo líto. Nechávám si ji jako soukromou fanouškovskou základnu. Nikdo mi tady nemůže nařizovat, co smím říkat,“ vysvětluje Ortel.

V Krylových šlépějích Bývalý dělník toho říká hodně, hlavně ve svých skladbách. V té nazvané Český muž zpívá o českém muži žijícím pod bičem otrokáře; v Legii o „zbídačeném“ Česku; ve Špíně zase uslyšíte: „Zase tě zmlátili, dávku ti slíbili, budeš moct na chvíli zapomenout.“ V písni Cizinci pak: „Na zastávce postávám a sleduju ten děj, z procitnutí dostává mě cizinecký rej. V autobusu dojem mám pak, že to nejsem já, kdo tady se jako doma cejtit má! Tak si k větvím zaskočím pro cigaret pár, kousek vedle jehněčím voní kebaby stán. Černoch mi pak za rohem slevu vnucuje v bordelu, kde Asiatka gatě stahuje.“ „Jdu ve šlépějích Karla Kryla. I on popisoval dění a psal nadčasové texty,“ říká mi Ortel ke svým textům.

Největší „slávu“ mu ovšem zajistila až skladba Hadr, jež se stala oficiální hymnou Dělnické strany. Do jejího refrénu Ortel vepsal: „Jsou to jen páni, co bez přestání z dělníčka hadr dělaj na vytírání, zkoušej ho mačkat, dokud z něj kape, já budu ten, co jim na krk šlápne.“ Skladba, v jejímž videoklipu se střídají záběry na středověké hrady a zámky s těmi z romských zdevastovaných sídlišť, pochází z prvního alba Nevinnej a vzhledem k jejímu textu nepřekvapí, že nahrání desky sponzoroval plzeňský autosalon Hyundai, jak Ortel informuje na svém webu. A taky že neunikla vytříbenému sluchu šéfa DS a nyní i DSSS Tomáše Vandase, původně instalatéra, dnes magistra komunikace z žižkovské univerzity UJAK.

„Dělnická strana si dala skladbu na web jako svou hymnu. Oslovil jsem Vandase, jestli je to normální. Sešli jsme se a oni si to chtěli nechat, že se prý naše kapela dostane do povědomí. Tak jsme jim to za odměnu nechali,“ vysvětluje Ortel. Jak známo, Vandas kolem sebe nesdružil právě nejhezčí bandu: i navzdory umírněnějšímu oficiálnímu programu nástupnické DSSS obě jeho partaje balancují na tenké hraně neonacismu. Jejich program se v lecčems nápadně překrývá s tématy i názvy Ortelových skladeb.

„Mohli jsme jim skladbu sebrat, ale nechtěli jsme v tom už nic podnikat. Navíc je pravda, že s některými body jejich programu jsme se ztotožňovali, i když ne se všemi. Je to jako když Lucie Bílá bude zpívat pro Klause a kolem něj budou nějací hajzlové,“ říká Ortel. Pro Vandase zahrál několikrát na mítinku a na fotce zde pózuje s českou vlajkou. „Vandase ani pořádně neznám, jednal jsem s jinými lidmi od něj. Nezpíváme proti někomu, zpíváme o tom, o čem si lidi povídají. Jsem třeba pro to, aby se sociální dávky vyplácely bez rozdílu rasy.

I když je těžké říct, jestli jsou cikáni rasa. Spíš myslím etnickou příslušnost,“ dodává.

Ortel o ní paradoxně ví své: ve svém šenku zaměstnává jako kuchaře i mladého Roma, za nímž sem občas přijdou jiní Romové. Pravda ovšem je, že mu spojení s extremistou Vandasem, jenž rád nejen řeční proti Romům, příliš nepomohlo: nejenže mu na koncerty kromě policie přivedlo nácky, ale ještě kapelu přidalo na seznam těch závadných, od nichž většina organizátorů radši dává ruce pryč, protože si jejich fanoušci až moc rádi lijí pivo a taky močí na hlavu. Ortel, žijící pouze ze šenku a vlastní muziky, se přesto s tímto publikem oficiálně nerozešel.

„Z Vandase mám neutrální pocit: ani extrémní sympatie, ani extrémní antipatie. Ať se to ale někomu líbí, nebo ne, mají v sobě vlastenectví, o kterém já zpívám. Vandasovu stranu nevolím a zvedání pravice na pozdrav je mi stejně nepříjemné jako celá třetí říše,“ říká Ortel. A proč tedy na krku nosí a má na prsou vytetovaný kříž nápadně připomínající německý Železný kříž? Ten kdysi zavedl pruský císař, načež ho jako vysoké vojenské vyznamenání obnovila právě třetí říše.

„To není německý Železný kříž, ale kopie českého válečného kříže,“ vytahuje přívěs zpod trika. V tom případě jde o hodně nedokonalou kopii.

Jsem heterosexuál Ortel bere hudbu jako osobní válku. A i zloba je prý upřímná, nejde o žádnou přetvářku. To by bylo falešné. „Někdy si přečtu noviny a složím písničku za pět minut. Nikde nikoho nemlátím, mojí malou válkou je hudba,“ usmívá se, zatímco ve svém podzemním království sedí na stoličce, z níž hraje své akustické koncerty. A protože prý nechce, aby v nich posluchači slyšeli, co v nich slyší jiní a co v nich podle něj určitě není, vysvětluje mezi skladbami okolnosti jejich vzniku a taky o čem jsou.

„Nemám vůbec nic proti lesbičkám ani homosexuálům. Jen mi vadí ty jejich gayparády!

Já snad půjdu na Václavák a zařvu tam, že jsem heterosexuál, aby to taky všichni věděli!“ vysvětluje Ortel jisté okolnosti mně. Na závěr se ho nemůžu nezeptat: kde se v osmatřicetiletém muži, co se má tak rád, bere tolik zloby? Není se svým životem moc spokojený?

„To jste mě zaskočil. To je fakt složitá otázka,“ odpovídá.

Má rebelská a vlastenecká povaha mi dodávala stále chuť něco změnit a já jako chlapec z okrajového sídliště jsem cítil neskutečnou potřebu sdělovat lidem stav své mysli. Jsem třeba pro to, aby se sociální dávky vyplácely bez rozdílu rasy. I když je těžké říct, jestli jsou cikáni rasa. Nemám vůbec nic proti lesbičkám ani homosexuálům. Jen mi vadí ty jejich gayparády! Já snad půjdu na Václavák a zařvu tam, že jsem heterosexuál, aby to taky všichni věděli!

O autorovi| Petr Holec • holecp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče