Hoši, zakopejte je. Nazdar!

24. března 2014, 00:00 - Václav Drchal
24. března 2014, 00:00

Na východním Slovensku povraždili před 95 lety čeští vojáci sedm místních Židů. Zločin zůstal nepotrestán

Velká válka v Evropě skončila v listopadu roku 1918. Vojáci se vraceli domů, ovšem někteří z nich šli rovnou bojovat znovu. Češi se střetli s Němci o Sudety, s Poláky o Těšínsko a s Maďary o Slovensko. Nejtěžší byly boje na Slovensku. Trvaly až do léta 1919 a zemřelo během nich několik set českých vojáků (údaje se liší, ale obvykle se udává zhruba 860 mrtvých).

Byla to doba velkého nadšení a sebeobětování, vždyť kromě pravidelných jednotek vyrazily na pomoc Slovensku tisíce dobrovolníků – sokolů, studentů (nejmladším padlým byl patnáctiletý J. Pilz), nedávných frontových vojáků. A byla to také doba velkých a nepotrestaných zločinů, českých i maďarských.

VEĽKÝ VÍŤAZ Vojáci československého 88. pluku obsadili 12. června 1919 východoslovenskou vesnici Veľký Víťaz (dnes Víťaz; obec 20 kilometrů od východoslovenského Prešova), odkud je jen o pár dní dříve vytlačily maďarské komunistické jednotky. Zřejmě z popudu vesničanů se mezi vojáky rozšířila fáma, že dvě místní židovské rodiny – Fleischerovi a Lefkovičovi – s Maďary kolaborovaly (ve skutečnosti se „provinily“ jen tím, že Maďarům nalévaly ve svém hostinci).

Češi proto pochytali sedm členů obou rodin, čtyři bratry Fleischerovy – devětadvacetiletého právníka a válečného invalidu Aladara, šestadvacetiletého Šimona, Viléma a čtrnáctiletého Beňu – a jejich tři bratrance Lefkovičovy – Josefa, Artura a Viktora (všem bylo kolem 20 let). Okamžité exekuci zabránili důstojníci jen díky slibu, že zatčené odešlou na velitelství, které podezření prošetří.

Asi by se tak i stalo, ve Veľkém Víťazi se však objevil jedenadvacetiletý desátník 21. legionářského pluku Karel Horák (28. října 1916 byl zajat v Rumunsku, o dva měsíce později se přihlásil do legií, v červenci 1917 byl zařazen k československému vojsku ve Francii, za účast v bojích na straně Dohody dostal československý válečný kříž). Zajaté Židy si vyreklamoval pro sebe a spolu s jejich čtyřmi strážci – svobodníkem Jaroslavem Křečkem a vojíny Ladislavem Kokoškou, Josefem Kreidlem a Františkem Hasmanem – je nahnal na návrší za vesnicí.

Co se dělo pak, není úplně jisté. Podle nejpravděpodobnější verze (popsané v druhé obžalobě na Horáka) se to odehrálo asi takto. Legionář nejprve sebral zajatcům peníze a cennosti, celkem prý skoro 40 tisíc korun, poté se vojáků zeptal: „Bratři, máte odvahu je zastřelit?“ Zavelel Židům čelem vzad a začal střílet. Čtveřice se k němu přidala. Když skončili, nařídil Horák: „Hoši, zakopejte je a vraťte se do svých linií. Nazdar!“ A odešel. VÁLKA První české jednotky vstoupily na Slovensko 2. listopadu 1918. Příští více než dva měsíce byly vyplněny neustálými šarvátkami s Maďary, na konci roku ale Čechoslováci obsadili Bratislavu a kolem 20. ledna 1919 dospěli v souladu s přáním dohodových mocností na demarkační linii, která měla oba státy do budoucna oddělovat.

Poté však – 21. března 1919, tedy právě před 95 lety – padla budapešťská vláda a do čela nově vzniklé Maďarské republiky rad (sovětské republiky) se postavil revolucionář Béla Kun.

Bleskově zreorganizoval armádu a 30. května ji vrhl proti Československu, jehož vojáci mezitím svévolně překročili hranice.

Začala skutečně horká válka. Československé jednotky několik příštích dní jen ustupovaly, přičemž na východě ztratily Košice i Prešov, ve kterém Maďaři posléze vyhlásili Slovenskou republiku rad. „Memento všem! Důstojníci! Poddůstojníci! Vojáci! Vidina míru se rozprchla – Tataři hodili hořící pochodeň do naší klidné republiky! Nedáme zardousit Slovensko,“ burcovala 11. června ve chvíli nejhlubší krize pražská Národní politika.

V té době se už ale věci začaly obracet. Češi na několika místech zastavili maďarský postup – koneckonců již víme, že 12. června znovuobsadili Veľký Víťaz. A co víc, ve stejný den dohodové velmoci definitivně rozhodly o maďarsko-slovenské hranici a začaly Kuna tlačit, aby ji respektoval.

Boje ustaly na konci června, Maďaři se stáhli za hranice, Budapešť obsadili Rumuni a 1. srpna 1919 Kun utekl.

PODMÍNKA Zpět do Veľkého Víťaze. Ke cti českých důstojníků slouží, že sedminásobnou vraždu nenechali být a dali ji vyšetřit. Totožnost Horáka tehdy ještě nikdo neznal a jeho čtyři spolupachatelé nejdřív do protokolů vypovídali jednoznačně: Hlídali zajatce a čekali, až se jejich věc vyšetří, v tom okamžiku však „přiběhl jeden francouzský legionář, který vyšetření provedl sám s tamějším rychtářem a po vyšetření odvedl všech sedm mužů za ves do polí a počal do nich stříleti, že špatně střelené oni všichni pak dostřelovali“. Na jaře 1920 se ale podařilo Horáka – nyní již průvodčího vlaku v Chlumci nad Cidlinou – najít a všichni rázem změnili výpovědi podle té jeho: Židé prý na legionáře zaútočili, on proto začal střílet a oni, „chtějíce pomoci, stříleli také, čili že jednali v nutné obraně“.

Divisní soud v Košicích věc rozhodl 27. října 1920 (ze soudních spisů se bohužel dochovaly jen fragmenty, a to ve Vojenském historickém archivu a Národním archivu). Soud sice tvrzení vojáků, že se jen bránili, označil za výmluvu s tím, že Horák hned od začátku „nabyl úmysl Židy usmrtiti“, přesto podle něj nešlo o dokonalou (dokonanou) vraždu, ale jen o pokus vraždy. Zdůvodnil to tak, že není jasné, kdo konkrétně kterého zajatce usmrtil, a nadto poněkud absurdním tvrzením, „že se v kritickou dobu v okolí střílelo, a není tudíž vyloučeno, že některá z poletujících střel to byla, která smrtelná zranění zatčeným Židům způsobila“.

S trestem šel navíc vojenský soud kvůli dosavadní bezúhonnosti obžalovaných hluboko pod sazbu a všem pěti uložil pouhý rok vězení, a ještě ho podmíněně odložil.

Poté se věci zmocnil Nejvyšší vojenský soud a rozsudek 17. května 1921 kompletně zrušil. Železničáře Horáka podle něj vůbec neměl soudit vojenský, nýbrž civilní soud a také v případě jeho kompliců našel formální chybu (jeden z přísedících prvoinstančního soudu se ve věci dříve angažoval jako vyšetřující soudce).

KŘEČEK A OBILÍ Horáka poté začaly vyšetřovat civilní úřady a legionář se rozmluvil. Při jednom z výslechů připustil, že chtěl sice zajatce původně odvést na velitelství, ale cestou se s ostatními dohodl, že „se se Židy nebudou dělat žádné štráchy a ceremonie“, že to jsou špioni a že je společně zastřelí.

V Prešově se schylovalo k novému procesu, jenže tamní soud pustil Horáka někdy v průběhu února či března 1922 z vazby (seděl v ní od září předešlého roku) a legionář toho využil a prchl do Francie.

Hlavní zloduch sice zmizel, ovšem soudilo se dál. Případ čtyř Horákových „pacholků“ převzal Divisní soud v Plzni a 14. října 1924 je všechny osvobodil. Zdůvodnil to tak, že pokládali desátníka Horáka za svého nadřízeného a domnívali se, že musejí poslechnout jeho rozkaz střílet.

Jediným potrestaným byl proto Křeček, jenž měl tu smůlu, že kromě sedminásobné vraždy ukradl z armádního skladu, který hlídal, 600 kilo obilí, za což po právu vyfasoval měsíc vězení. „Hlupák! Olupovat a vraždit Židy je daleko bezpečnější a výnosnější,“ soptil časopis Židovské zprávy. PRŮMĚRNÝ ČLOVÍČEK Už to vypadalo, že se Horák spravedlnosti vyhne, jenže na jaře roku 1931 se znenadání vrátil, udal se a skončil ve vazbě. Dlouho odkládaný proces proběhl u Krajského soudu v Praze (důvody přeložení ze Slovenska jsou nejasné) ve dnech 29. a 30. září 1931.

Redaktor Lidových novin František Feigel (sám židovského původu) charakterizoval nyní již čtyřiatřicetiletého otce dvou dětí Horáka takto: „Na lavici obžalovaných nesedí obr, nesedí upír, ba ani člověk odporný. Na zavolání: Pane obžalovaný! stoupá si před stůl soudců malý človíček, drobné tváře a drobných rysů. Kdo by se spoléhal na první dojem, klasifikoval by tohoto mužíčka jako človíčka průměrného a vytkl by mu jako jedinou očividnou chybu nesmělost a plachost.“

Slovy „ne, ne, vůbec ne“ Horák odmítl jakoukoli vinu. Pak líčil, jak šel onoho dne pro vodu a jak od vojáků z 88. pluku slyšel, „že v obci byla provozována špionáž, že Židi řezali dráty našeho polního telefonu a dávali Maďarům znamení, že se blížíme“.

Když poté uviděl chycené „špiony“, rozběhl se k nim a odvedl je pryč s tím, že je, jak tvrdil, chtěl předat na velitelství kapitánu Vejvodovi (ten takový rozkaz nevydal): „Myslel jsem, že je to povinností každého vlastence, aby předvedl nepřítele.“

Odmítl, že by zajatce obral o peníze a skvosty (dali mu je prý dobrovolně), a na otázku soudu, zda byli Židé ozbrojeni, odvětil dle Národní politiky, že jeden z nich měl hůl a další „na něj vytáhl revolver“, a jemu prý proto nezbylo než střílet: „Slavný soude, mohu odpřisáhnout, že mě ti Židé ohrožovali.“ To už předseda senátu rada Masák nevydržel a připomněl Horákovi, jak postupně měnil výpovědi. Úplně na začátku tvrdil, že s věcí nemá nic společného, pak u košického vojenského soudu připustil, že do Židů střílel, protože ho prý ohrožovali holí, ovšem zdůraznil, že revolver mu již předtím dobrovolně odevzdal „jeden mladý Žid“, poté, těsně před útěkem do ciziny, úřadům popsal, jak se s vojáky dopředu dohodl, že se zatčenými „nebudou dělat žádné štráchy“, a nyní se tedy znovu vrátil k verzi, že jej Židé napadli – jen ji nově vyšperkoval o tvrzení, že na něj kromě hole vzali také revolver.

„Já jsem hájil svou vlast,“ bránil se výtkám Horák.

Na otázku, proč se vrátil domů, odvětil: „Jsem Čech. Ničeho jsem se nedopustil. Tím, co se stalo, byla vinna válka.“ BANDITSKÁ VÁLKA Prvním svědkem byl kapitán (v roce 1919 podporučík) Jan Fišer. Při průchodu Veľkým Víťazem slyšel, jak vojáci obviňují místní Židy ze zrady, za vsí pak potkal nějakého běžícího vojáka – jen v kalhotách, košili, baretu francouzského legionáře a s francouzskou opakovačkou přes rameno, který vykřikoval, že „je smrtčík a že jde zabíjet Židy“. O chvíli později uslyšel střelbu: „Byly to detonace rychlopalné zbraně.“

Někdejší velitel 2. praporu 88. pěšího pluku kapitán Karel Freundl na dotaz soudu potvrdil, že musel tvrdě zasáhnout, aby vojáci Židy nepostříleli hned na místě: „Byli rozhořčeni a poukazovali na to, jak jsou v jednotlivých vsích napadáni spojenci bolševiků.“ Vojáci se upokojili prý až potom, co slíbil, že nechá vyslechnou rychtáře a Židy odešle na velitelství. O vraždě se Freundl dozvěděl později a podal kvůli ní trestní oznámení.

Četl se rovněž protokol z výpovědi dalšího bývalého vojáka (v civilu malíře) Františka Rubeše, který vzpomínal, jak mu Horák krátce po činu ukázal asi 25 stříbrných korun v červené peněžence a stříbrné hodinky, což prý doprovodil slovy, že je „to z lovu“, a dodal: „To jsem si pošmákl.“

Před soudem vypovídala pochopitelně i čtveřice Horákových – již dávno osvobozených – kompliců. Neřekli nic zásadního. Většinou tvrdili, že si již nic nepamatují, jen Křeček podle Národních listů prohlásil, že „válka na Slovensku nebyla jako za Rakouska, byla to spíše válka banditská“, a připustil, že i on „sám střelil do toho chumlu“.

PAN DESÁTNÍK NEPOČÍTAL Rychtář obce Jan Bednár (podle Lidových novin „šedovlasý obr, krásný starý Slovák“) šarišským nářečím potvrdil, že si pro něj dal Horák tenkrát poslat a vyptával se ho na Židy: „Pan desátník chtěl, abych dosvědčil, že (…) zrazovali. Nic jsem nevěděl. Tu pan desátník řekl, že mne zastřelí také, a jestli vím, kolik Čechů padlo pro Židy. Já jsem však nic nemohl potvrditi, neboť jsem nic nevěděl.“

Pak prý Horák vyzval Židy, aby mu odevzdali vše cenné: „Nejvíc dával nejstarší Fleischer, byl bohatý a byl předtím na trhu.“ Rychtář Horákovi řekl, že by se to mělo všechno zapsat, ovšem „pan desátník nepočítal a strkal do vlastní kapsy“. Když Bednár poodešel, uslyšel střelbu. Dodal ještě, že lidé ve vsi neměli židovské majitele hostince rádi, o tom, že by zrazovali Maďarům nevěděl však (stejně jako žádný z důstojníků) nic.

POGROM „Neobyčejně sugestivně“ působilo podle Národní politiky „klidné a jasné“ vyprávění štábního kapitána Eduarda Kubaly, který soudu vylíčil „nekřesťanské rabování obyvatelů té smutně proslulé slovenské dědiny, to dravé vybíjení vlastnictví těch, kteří zůstali po zavražděných mladých Židech, zoufalost matek a šílený útěk vyděšených sester do lesů“.

Kubala vysvětloval, že se tenkrát mezi vojáky šířily historky o tom, jak zvěrsky se Maďaři chovají k zajatcům – chytili prý například jednu „mladou telefonistku a přibili jí prst po prstu na prkno“ – a v této náladě jim padli do rukou Židé, o kterých vesničané tvrdili, že se paktovali s nepřítelem (jak to bylo s telefonistkou, je ve hvězdách, Dušan Tomášek ovšem v knize Nevyhlášená válka píše, že nareport příklad u Medzevu byla tehdy exhumována těla několika sadisticky ubitých Čechů, které předtím musely československé ustupující jednotky zanechat kvůli zraněním na místě).

I Kubala slyšel výstřely a nad mrtvými těly viděl muže v uniformě francouzského legináře.

Když se dostal na místo vraždy, měli už vojáci vykopaný mělký hrob: „Jeden z vojáků je ušlapával v jámě. Ti mrtví se tam totiž nevešli.“

Obyvatelé obce mezitím podle Kubaly vpadli do hostince, ve kterém žili příbuzní povražděných, a náves se brzy zaplnila pobíhajícími ženami s náručemi šatů, prádla a peřin. Všude bylo slyšet tříštící se sklo: „V síni (hostince – pozn. red.) bylo střepin po kotníky.“ Kousek dál sedělo podle Kubalových vzpomínek asi třináctileté všemi opuštěné děvče: „Mladá Židovka. Seděla na tom kameni ubledlá, s očima vytřeštěnýma, všecka se třesouc. Byla to sestra těch zabitých.“

Ona mladá Židovka – Róza Kardošová (rozená Fleischerová) – trvala u soudu na tom, že mezi pogromisty byli i vojáci. Skupinku podle ní vedl voják s vykasanými rukávy, přes rameno měl boty a v ruce hůl jejího zavražděného bratra. Chtěl peníze, vyhrožoval, že ji předhodí vojákům, a sháněl se po její (na půdě schované) matce: „Kde je ta stará Židovka (…) musíme ji oběsit.“ Kardošová tvrdila, že oním útočníkem byl rovněž Horák, ten to však rozhodně popřel. Její matka (a rovněž matka čtyř zavražděných) v soudní síni jen brečela.

POROTA Na konci druhého dne došlo na závěrečné řeči a pak dvanáctičlenná porota (podle jmen samí Češi a podle povolání – statkář, vrchní četnický strážmistr ve výslužbě, lakýrník, zedník, tajemník z Krče, rolník, architekt, bývalý městský kontrolor, zámečník, manželka městského strážníka, horní podúředník ve výslužbě, manželka lakýrníka) rozhodla. Na otázku, zda šlo o předem uváženou vraždu, odpověděla, že ne (většinou deseti hlasů), stejně odvětila i na dotaz, zda se jednalo o vraždu v prudkém hnutí mysli (sedm hlasů proti) a v Horákově jednání neviděla ani zpronevěru (deset hlasů proti). Logiku v tom hledat nemá cenu, logikou se poroty neřídí.

Posledním zoufalým pokusem, jak případ zvrátit, byla zmateční stížnost, kterou k Nejvyššímu soudu poslal návladní Urban (požadoval předložit případ jinému soudu, a tedy také jiné porotě). Důvod si našel prazvláštní – on a tři advokáti zastupující pozůstalé tvrdili, že hlavní porotce, karlínský lakýrník Josef Třeška, při závěrečném shrnutí případu spal nebo byl „přinejmenším tak unaven, že nebyl s to sledovat výklad“, a tudíž prý de facto nebyl přítomen líčení.

Vše marno. Zamítnout zmateční stížnost doporučila už generální prokuratura – právnicky zapeklitou otázku, jestli porotce musí být jednání přítomen pouze fyzicky, nebo je zapotřebí i jeho přítomnost duševní, navrhovala ignorovat s tím, že Třeška jakékoli „tlučení špačků“ popřel (prý si jen opřel hlavu) a žádné objektivní důkazy o opaku nesvědčí – a Nejvyšší soud 7. prosince 1931 vyhověl.

To byl konec. Soud pustil Horáka z vazby a sedminásobnou vraždu už nikdo nikdy nepotrestal.

Na lavici obžalovaných nesedí obr, nesedí upír, ba ani člověk odporný, psal tehdejší tisk. Legionář se vojáků zeptal: „Bratři, máte odvahu je zastřelit?“ Zavelel Židům čelem vzad a začal střílet. „Jsem Čech. Ničeho jsem se nedopustil. Tím, co se stalo, byla vinna válka,“ hájil se strůjce masakru.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče