Hluboká brázda za Grossem

20. dubna 2015, 00:00 - Pavel Páral
20. dubna 2015, 00:00

Zemřel velký politický talent, který v Česku nastavil pochybné standardy, z nichž se budeme ještě dlouho vzpamatovávat

O životě a smrti Stanislava Grosse by v Americe natočili film. O jeho vzestupu a pádu, vůni moci a síle peněz. V Česku jsme si na konci minulého týdne přečetli pietní vzpomínky jeho kolegů a zdrženlivé komentáře médií.

Nejmladší premiér v dějinách Česka si však zaslouží emocemi nepřibarvené ohlédnutí už jen proto, že svou kariérou do značné míry ovlivnil českou realitu na mnoho let dopředu a bude ji ovlivňovat i po své smrti, a to ne úplně pozitivně.

Byl sice v roce 2004 nejmladším premiérem nejen v Česku, ale i v Evropě, nicméně měl v té době za sebou už čtrnáct let v politice a dvanáct let na její špičkové úrovni v parlamentu. A všichni v zákulisí věděli, že skutečnou hlavou ČSSD byl už od roku 1998 bez ohledu na to, koho strana oficiálně prezentovala.

Grossovská etika O jeho politickém talentu nemůže být pochyb.

Zato o jeho morálce těch pochyb bylo mnoho a se standardy, které v tomto směru nastavil, se budeme vypořádávat ještě dlouho.

Do sociální demokracie vstoupil hned po jejím obnovení v roce 1990 s výučním listem strojvedoucího, kratičké praxi v depu ve Vršovicích a dvouleté základní vojenské službě.

Stal se předsedou Mladých sociálních demokratů, v roce 1992 úspěšně kandidoval do České národní rady, která se vzápětí po rozdělení Československa transformovala na Poslaneckou sněmovnu. Stal se členem branně-bezpečnostního výboru, zřejmě pod vlivem nedávno skončené vojenské prezenční služby, a rychle stoupal po kariérním žebříčku.

V roce 1995, tedy ve svých šestadvaceti letech, se stal předsedou poslaneckého klubu. A po volbách v roce 1998, kdy Miloš Zeman vstoupil hlavním vchodem do Strakovky, byl zvolen místopředsedou sněmovny. Byl členem předsednictva strany, které se svými spojenci ovládl. Stal se tak silnější stranickou figurou než předseda Zeman a začal zásadně ovlivňovat chod strany a její politiku.

V této době vrcholila divoká privatizace Mostecké uhelné společnosti (MUS), kterou ovládla parta kolem Antonína Koláčka, a zde lze patrně vysledovat první Grossovo uklouznutí. Při švýcarském šetření privatizace totiž později vyšlo najevo, že poté, co Zemanova vláda v srpnu 1999 prodala minoritní 46procentní podíl v MUS Koláčkovu Appianu za 650 milionů korun, putovala ze švýcarských účtů lidí z Appianu provize pět milionů dolarů (podle tehdejšího kurzu 170 milionů korun) na Gibraltar na tamní účet českého zbrojaře a Grossova přítele Pavla Musely. A odtud pak do Česka firmám spojeným se sociální demokracií a Grossovými nejbližšími spolupracovníky. Kromě jiných třeba také dalšímu členovi Mladých sociálních demokratů Robertu Sýkorovi.

Tato záležitost nebyla nikdy vyšetřena.

Mimo jiné proto, že Pavel Musela utrpěl těžké zranění s trvalými následky. Musela se pohyboval kolem velkých vládních zbrojních obchodů, především byl spojován s kontroverzním nákupem transportérů Pandur. V roce 2008 však vyrazil na lov a údajně spadl z posedu a pád téměř nepřežil. Život si sice zachránil, ale ztratil nevratně paměť. Což je docela podstatné, protože při oné nehodě dopadl trochu příliš daleko od posedu, a tak pojali policisté podezření, že ho jeden z jeho dvou společníků, kteří s ním na osudném lovu byli, utloukl pažbou zbraně. To se ovšem nepodařilo prokázat, a tak vzal Muselův bratr spravedlnost do vlastních rukou a oba muže zastřelil.

Hustá síť Nebyla to první střelba a násilí v okolí Stanislava Grosse. Například v roce 1999 byl neznámým pachatelem postřelen pro veřejnost bezvýznamný účetní Ivan Lhotský. Také on střelbu přežil a také si nic nepamatuje. Lhotský byl klíčovou figurou financování ČSSD v době, kdy měla strana zablokované účty kvůli rozhodnutí ministerstva financí vedeného v té době Ivanem Kočárníkem z ODS. Ministerstvo zpochybnilo způsob, jakým ČSSD získala od KSČ v roce 1990 Lidový dům v Praze a dožadovala se výnosů z jeho provozu.

Ústavní soud nakonec Lidový dům straně přiznal, nicméně partaj byla bez peněz a o nouzové financování se starala dvojice Ivo Svoboda a Barbora Snopková z Grossovy středočeské socialistické stáje. Peníze od sponzorů tekly přes Lhotského společnost TIA. Mimo jiné šlo o peníze podnikatele Karla Heinze Hauptmanna. Ten o něco později výhodně prodal státu za půl miliardy budovu pro sídlo Národního bezpečnostního úřadu, v jehož čele stál další Grossův muž Tomáš Kadlec.

Svoboda se Snopkovou za věrné služby nejprve v roce 1998 obsadili ministerstvo financí, ale nakonec se stali jedinými oběťmi akce Čisté ruce vyhlášené Milošem Zemanem.

Dnešní prezident tehdy Grosse ještě respektoval, a když se v roce 2000 uvolnilo místo ministra vnitra po Václavu Grulichovi, tak ho na něj dosadil. Náklonnost k mladému talentu se však rychle rozplývala a už o dva roky později vyvinul značné úsilí, aby jeho vlastní místo v čele ČSSD poté, co odjede „objímat stromy“ na Vysočinu, nezaujal Gross,ale bezvýrazný Vladimír Špidla. Zemanovi jistě vadilo, že se ve straně ocitl v obklíčení Grossovými spojenci, a zřejmě měl dost informací o Grossových obchodech.

Gross o předsednické křeslo nebojoval. Byl si vědom svého mládí, bylo mu teprve 33, a navíc dobře věděl, že Špidlu si z místopředsednického křesla povodí na drátkách jak taťku Spejbla. A tak se také stalo. Neformální pozice ministra vnitra ještě zesílila.

Grossovo spojení s byznysem bývá většinou dokumentováno přátelstvím s Andrejem Babišem. Je jisté, že bez Grossova souhlasu by se během personálního masakru ve státních podnicích v roce 1999 nemohl do čela tehdy státem kontrolovaného Unipetrolu posadit Babišův manažer Pavel Švarc a průběh pozdější privatizace by také vypadal jinak.

Je také možné, že firma by měla jiného vlastníka než PKN Orlen, s nímž jednal Babiš ve shodě a až později se rozhádal. Faktem je, že Agrofert v době, kdy ČSSD i většinu vládních rozhodnutí řídil Stanislav Gross, udělal spoustu dobrých obchodů se státem a narostl do skutečného impéria, jehož hodnota zařadila Andreje Babiše mezi světové miliardáře.

Sám Babiš přátelství a časté kontakty s Grossem nikdy nepopíral a po jeho pádu kvůli hloupé aféře s bytem prohlásil, že na mladého talentovaného politika mělo příliš špatný vliv jeho okolí a zejména manželka Šárka. Sám Gross pak při nástupu Andreje Babiše do politiky pouze konstatoval, že jejich vzájemné kontakty jsou přeceňovány.

Nakonec opravdu nešlo jenom o Babiše.

Kontakty s uhlobarony pokračovaly. Když se v roce 2002 začaly prodávat státní Severočeské doly, které chtěla ovládnout již zmíněná Mostecká uhelná, do tendru se hodlal přihlásit polostátní ČEZ. Jeho šéf Jaroslav Míl byl nejprve varován, ať to nedělá, a následně bleskově popraven. Privatizace zkrachovala a Mílův nástupce Martin Roman nakonec pro ČEZ velmi výhodný obchod prosadil, ale aranžmá, kdy měly lukrativní doly přejít hluboko pod cenou Antonínu Koláčkovi, bylo jasné a doložitelné. A neúspěch byl dán spíše nedostatkem financí na straně uhlobaronů.

Šikovný kšeftík Gross po odchodu z politiky nastoupil advokátní dráhu. Vzdělání získal již v devadesátých letech. Práva absolvoval na Univerzitě Karlově a jeho diplomka o českém bankovnictví měla 33 stran a ne úplně oslnivou úroveň. Rigorózní práce na plzeňských právech se jaksi ztratila a viděl ji jen slovutný vedoucí práce Milan Kindl. Na příjmech z advokacie však Gross nebyl závislý, protože mu vyšel „životní obchod“ s akciemi Moravia Energo, které koupil s půjčkou slavné firmy Key Investments od svého již zmíněného socialistického kolegy a bývalého náměstka ministra průmyslu Roberta Sýkory a s obřím ziskem prodal společnosti Arca Capital slovenského miliardáře Pavola Krúpy.

Vážná nemoc mu však nedala příliš času, aby si svého zbohatnutí užil. Smrtelná choroba se u něj poprvé projevila v roce 2011 a minulý čtvrtek 16. dubna v noci jí podlehl. Shodou okolností tři týdny předtím zveřejnil server Neovlivni.cz spekulaci, že si expremiér nechal udělat speciální vyšetření, která prokázala přítomnost těžkých kovů v těle, a přemýšlel o možnosti, že ho někdo otrávil. Dá se vymyslet lepší konec politického thrilleru? l

Gross o předsednické křeslo nebojoval. Byl si vědom svého mládí, a navíc dobře věděl, že Špidlu si z místopředsednického křesla povodí na drátkách jak taťku Spejbla.

O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče