Hledá se diktátor

01. srpna, 00:00 - Václav Drchal
01. srpna, 00:00

Rok 1926 mohl být pro první republiku přelomovým. Fašisté, pravice, levice i Hrad se navzájem obviňovali z diktátorských ambicí. Demokracie ale nakonec vydržela

Byla to hospodská rvačka bez pravidel, ale se spoustou skvělých individuálních výkonů. Národní socialistka Fráňa Zemínová vlepila jednomu klerikálnímu poslanci facku a činili se i komunisté. —Soudruh Harus přikročuje k lavici, v níž sedí klerikální poslanci, a levou rukou utrhl celou přední desku lavice, takže klerikální poslanci řítí se na zem,“ plesalo Rudé právo.

V červnu 1926 se poslanci víc rvali, než pracovali. Rodící se pravicová „panská koalice“ chtěla prosadit zvýšení zemědělských cel a zavedení státních platů kněžím (kongruový zákon). A levice – hlavně komunisté a národní socialisté – kvůli tomu rozjela vůbec nejtvrdší obstrukce, jaké kdy náš parlament zažil. Všechno to provázely demonstrace a stávky. Rudé právo psalo, že cla zdraží „kilogram mouky o Kč 1,20, kilogram masa o Kč 3,50, kilogram brambor o 10 haléřů“, a dodávalo: „Kněžím dávají 200 milionů, nám zdražili potraviny o 20 procent.“ V ulicích protestovaly desetitisíce lidí a policie je rozháněla střelbou.

Zmíněná šarvátka z 11. června byla jen předehrou. O osm dní později bylo v parlamentu hůř.

Komunisté zpívali: „Není na světě farára“ a národní socialisté pěli: „Hranice vzplála tam na břehu Rýna“. Jeden z komunistů zvonil na kravský zvonec, jiný hrál předsedajícímu schůze do ucha na trubku a divoženka Zemínová spolu s dalším národním socialistou Emilem Frankem vytrhli podle Lidových novin „šuplíky a jali se jimi bušiti do lavic“.

Nebylo slyšet vlastního slova, ale místopředseda sněmovny, lidovec Jan Dostálek, pokračoval v projednávání předloh dál. Začala bitka. Obrovitý Harus (viz box) vytrhl Dostálkovi lejstra z rukou a hrozil mu nad hlavu zdviženým křeslem. Další komunista Bohumil Jílek se pokoušel Dostálka srazit na zem a několik útočníků v čele se Zemínovou škrtilo lidovce Františka Noska, který poslancům pravice do sálu posunkoval, jak hlasovat.

Stálo to za to, ale po půlhodině kočkování pravice prosadila, co chtěla.

Čekání na Švehlu

Parlamentní bitky byly však tím nejmenším, co Československu v roce 1926 hrozilo. V listopadu předcházejícího roku ztratila dosavadní „všenárodní“ pravolevá vládní koalice ve volbách většinu a předseda agrárníků Antonín Švehla dokázal novou vládu sestavit jen s největšími obtížemi. A když v březnu 1926 padla, vystřídala ji úřednická vláda Jana Černého.

Hrad jí sice přál, ale bez podpory rozhádaných stran nebyla schopná prosadit vůbec nic.

Švehla se poté – a když vážně onemocněl, tak další agrárník Milan Hodža – pustil do budování nové, zatím nepředstavitelné parlamentní většiny složené jen z pravicových stran, do které se měli kromě Čechů (agrárníci, lidovci, národní demokraté, živnostníci) zapojit i slovenští ľuďáci a spolu s nimi němečtí agrárníci a křesťanští sociálové. Tmelem koalice byla zemědělská cla (dovoz potravin z Balkánu likvidoval české sedláky) a platy kněží.

Maturitu nová „celně-kongruová“ koalice složila, jak už víme, 19. června v parlamentu, ale novou vládu dokázal uzdravený Švehla sestavit až na podzim. Jaro a léto roku 1926 byly proto horké k nepřečkání.

Vynořilo se slovo diktatura

Pár měsíců nejistoty stačilo úplně změnit náladu společnosti a noviny začaly řešit krizi demokracie. „Nejasné vnitropolitické poměry vynesly na povrch politických kombinací slovo diktatura. A je (…) příznačné, že bylo přijato bez valného vzrušení,“ psala v dubnu prohradní Tribuna a připomínala, jak se mezi zasvěcenými poznenáhlu šeptalo, „že úřednická vláda už něco podobného chystá“.

Stát se podle článku dostal do područí stran a nyní musí být zjednána náprava, přičemž diktatura „je snad jen špatně volené slovo“, protože postačí důkladná změna volebního řádu – s tím ale strany jistě souhlasit nebudou: „Na tuto okolnost ústava nepamatovala; zapomněla na možnost, že můžeme mít někdy špatný parlament, ale dobrou vládu.“

A mezitím se děly věci.

Z českých fašistů vyrostla mocná síla otevřeně usilující o převrat. Někteří politikové zavedených stran s nimi ochotně spolupracovali – například generální sekretář Národní demokracie František Hlaváček, který se o Masarykovi stranícím levici vyjadřoval slovy, že už je konečně třeba prosadit svržení té „lžihumanistické pakáže“.

Jenže o diktatuře snili i někteří levicoví politici a o změně ústavy a volebního řádu, tehdy se tomu říkalo „oktroj“, uvažoval i samotný Hrad.

Navíc v květnu 1926 provedl v sousedním Polsku státní převrat Józef Piłsudski.

Noviny v křeči

Z dnešního pohledu se o diktatuře víc mluvilo, než že by skutečně hrozila. Jenže tenkrát to tak nevypadalo. Levice obviňovala z diktátorských sklonů pravici a fašisty a pravice pro změnu levici a Hrad. Vzájemné osočování se stalo od jara do podzimu hlavním akordem novin, a ty navíc fungovaly v jakémsi křečovitém módu.

Když třeba masarykovec Jan Herben napsal v Národní práci: „Mnozí volají už dávno na presidenta Masaryka, aby provedl takový nějaký převrat, jako v Polsku Piłsudski. Mnozí volají po diktatuře jeho. Bláhoví! (…) Nic však není vzdálenější ducha Masarykovy politiky než experimenty,“ prezentovala to pravice jako důkaz, že Masaryk o diktaturu usiluje. To samé, ale v opačném gardu, potkalo předsedu Národní demokracie Karla Kramáře, který na stranické schůzi prohlásil: „Když to nepůjde s parlamentem, tak to půjde bez parlamentu.“ Levicový tisk ovšem opomněl dodat, že hned následující věta zněla: „Proto jest povinností všech demokraticky cítících starati se, aby stát nebyl přiveden do takové situace.“

Matička Praha je fašistická

Sjednocená Národní obec fašistická (NOF) vznikla v březnu 1926 a hnutí – hlavně díky protikorupční rétorice – utěšeně rostlo. „Špion“ Hradu ve vedení NOF, redaktor ČTK Ludvík Henych, hlásil, že jen v Praze má 40 tisíc organizovaných členů a v celém Československu 200 tisíc.

Byla to čísla zjevně přehnaná, nicméně o hrozivou sílu šlo tak jako tak.

Hnutí zakládalo úderné oddíly Omladina a zpočátku se pyšnilo přízní řady známých osobností – Aloise Jiráska, F. X. Šaldy či pozdějšího rektora Univerzity Karlovy Augusta Miřičky. Květnového sjezdu NOF v Prostějově i schůzí na pražském Žofíně se účastnilo mnoho tisíc lidí. „Matička Praha je fašistická a takovou zůstane (…) bije hodina dvanáctá,“ apelovali na dav řečníci a ten nadšeně provolával slávu při každé zmínce o Mussolinim či Gajdovi.

Generál Radola Gajda (vlastním jménem Rudolf Geidl) byl hrdinou ruských legií a v roce 1926 zástupcem hlavního štábu armády. Byl to muž zvyklý řešit věci silou, politicky neobratný, zbrklý, impulzivní – a charismatický. Udržoval úzké kontakty s předákem NOF Zdeňkem Zástěrou a pro fašismus měl sympatie. Přesto neexistuje důkaz, že by s hnutím tenkrát blíže spolupracoval. Jenže takové řeči se šířily, a co hůř – Gajda byl mnohými považován za toho, kdo by se mohl do čela fašistického puče postavit. „Na všech fašistických schůzích oslavován jest generál Gajda jako příští diktátor. Zmocnil generál Gajda tyto zástěry (narážka na Zástěru – pozn. red) českého mussolinismu k takovým oslavám? A když ne: proč je trpí?“ ptal se v článku Hledá se generál sociálnědemokratický předák Rudolf Bechyně.

Už od jara se také šířily – podobně nepodložené – zvěsti, že převrat se uskuteční na začátku července během VIII. všesokolského sletu. Známé je třeba dubnové hlášení znojemského policejního komisaře: —Na hranici jihomoravské (…) rozšiřuje se pověst, že zavedena bude v Československu vojenskofašistická diktatura bez parlamentu. Prohlášena má býti o sokolském sletu pražském.“ Podobné informace měli od svého pražského vyslance Nešiće i členové jugoslávské sletové delegace.

Udělal bych to a šel do kriminálu Jenže o řekněme „změně volební geometrie“ uvažoval i Hrad. Nejtvrdší takové svědectví našel ve vídeňských archivech Daniel E. Miller, autor knihy Antonín Švehla, mistr politických kompromisů. Jde o hlášení rakouského vyslance v Praze Ferdinanda Marka, dle jehož informátora Masaryk premiéru Černému údajně řekl, že je připraven nastolit diktátorskou vládu: „Zdůraznil, že život státu je v ohrožení.

Země obklopená tolika cizími státy musí být podle jeho názoru vnitřně posílena. Prezident hodlá vyčkat, zdali nynější vláda odborníků dokáže vyřešit současné obtíže, nebo zdali se navrhovaná politická vláda ukáže být neprůchodnou. Pokud žádná z těchto dvou kombinací nevyjde, má prezident republiky v úmyslu zrušit parlament a nastolit nový pořádek.“

Zní to jednoznačně, jenže o motivaci dotyčného informátora nevíme vůbec nic. Žádné jiné dobové svědectví navíc jeho tvrzení nepotvrzuje. Na druhé straně existuje dost důkazů pro to, že Masaryk a Beneš zcela reálně uvažovali o oktroji ústavy a volebního řádu. Beneš například v zahraničním výboru sněmovny prohlásil, že se nejprve musejí zkusit všechny parlamentní možnosti, ovšem pokud by to k ničemu nevedlo a „stát z krise nevyšel, bylo by pak politicky i mravně oprávněné učiniti pokus s oktrojem“.

Skoro totéž napsal Beneš později do opatrně formulovaného dopisu určeného zřejmě Masarykovi.

I v něm tvrdil, že oktroj je až poslední možností, a dodával, že by se pak nejspíš sám musel postavit před soud: „Udělal bych to (…) šel bych třeba do kriminálu, za to, že jsem prokázal státu službu.“ Na co tenkrát „Hrad“ pomýšlel, přesně nevíme. To, co přiznává sám Beneš, je každopádně minimum, kdežto tvrzení rakouského vyslance maximum možného.

Beneš ale nebyl jediným předákem národněsocialistické strany, který hodlal volební pat řešit radikálně. Někdejší ministr národní obrany a člen takzvané Pětky Jiří Stříbrný stál zjevně za několika články horujícími pro oktroj. I v jeho případě je ale obtížné odlišit fakta od dohadů a pomluv.

Dost nereálně vypadá třeba tvrzení Stříbrného stranického oponenta Jožky Davida. Ten vyprávěl, jak mu Gajda poté, co jednou vyšel ze Stříbrného pracovny na ministerstvu obrany, řekl: „Tak budeme dělat převrat. Bude to převrat československých (národních – pozn. red.) socialistů.“ Ať už to bylo jakkoli, někdejší Masarykův oblíbenec Stříbrný se během jara 1926 ocitl v podobné pozici jako Gajda – stal se pro Hrad hrozbou. Roztržku dokonala dubnová schůzka Stříbrného s Benešem. Oba muži se potkali po večeři u kávy, mluvili o oktroji, ale nedohodli se a rozešli se ve zlém.

Karty byly rozdány a na Masarykovi teď bylo, aby se vypořádal s oběma silnými muži – Gajdou a Stříbrným.

Gajdova aféra

Na začátku července přinesly noviny suchou zprávu, že Gajda nastoupil dovolenou, o jejíchž „důvodech kolují dohady“.

Ty se brzy materializovaly a noviny psaly o tom, že chystal puč, a přidaly fantastické obvinění, že antibolševik Gajda chtěl v roce 1920 vstoupit do Rudé armády a prodal Sovětům tajné francouzské materiály.

Gajda nejdřív mlčel, ale pak v polovině července poskytl rozhovor agrárnickému Večeru a prohlásil, že je „hluboce rozhořčen“, protože nečekal, „že i taková zbraň, jaké bylo vůči mně použito, bude někomu dobrá“. Případ se stal evropskou ostudou, když o „špionážní aféře“ informoval nejen francouzský, ale také britský, italský či polský tisk.

Ještě v červenci začala jednat takzvaná „generálská komise“, která konstatovala, že Gajda se koketováním s politikou zpronevěřil povinnostem důstojníka. Jinak ale veškerá obvinění odmítla a uložila Gajdovi, aby svou čest hájil u soudu. Což o to, u soudu Gajda uspěl, protože svědectví jeho ruského sluhy „Vaňky“ se nedalo věřit a Sověti svou zpravodajskou hru nedotáhli do konce a nedodali slíbené důkazy. Ovšem kárný výbor ministerstva národní obrany ho nakonec – po tvrdém Masarykově nátlaku – degradoval, když ho uznal vinným ze špionáže i z toho, že „projevil úmysl připravovati státní převrat“. Gajda z toho i tak mohl vyjít se ctí, ovšem v lednu 1927 učinil ze lži pravdu a stal se vůdcem Národní obce fašistické.

Myslili jsme, že propuknete v šílenství

Snad ještě nechutnější byla Stříbrného aféra. Jeho stranický rival Václav Klofáč (Masaryk si ho coby politika na rozdíl od Stříbrného hrubě necenil a posměšně jej nazýval „futrálem vší povrchnosti“) na něj vyrukoval se syfilidou. V květnu 1926 zajel do Brna za svým známým – přednostou dermatovenerologické kliniky Antonínen Trýbem – a vylíčil mu, že Stříbrný je nakažený, na vlastní oči viděl jeho krevní zkoušku (takřka jistě lež), je v politice nebezpečný a na věci mají zájem Masaryk s Benešem. Trýb podlehl, a aniž by Stříbrného viděl, vyhotovil dobrozdání, do kterého napsal, že politik trpí pokročilou syfilidou. Klofáč drb roznesl po straně i parlamentu a „nemocný“ se ho dozvěděl až ve chvíli, kdy zjistil, že se mu lidé vyhýbají. „My jsme myslili, že propuknete v šílenství,“ řekl mu prý třeba agrárník Rudolf Beran.

Stříbrný se nechal vyšetřit a dokázal, že jde o pomluvu, kterou si Klofáč buď vymyslel, nebo se – a to spíš – nechal naivně napálit pomluvami manžela jedné Stříbrného milenky. S Klofáčem to vypadalo bledě. Jenže Beneš i Masaryk ho podpořili a rozzuřený Stříbrný navíc na stranu útočil tak tvrdě, až se řada lidí postavila proti němu. V polovině září to prohrál na sjezdu a benešovsko-klofáčovská klika ho po skoro devětadvaceti letech ze strany vyhodila. Brzy poté si Stříbrný založil fašizující Národní ligu a stejně jako Gajda se sám vyloučil ze slušné společnosti.

Dobré místo pro život

Horké léto roku 1926 skončilo až v říjnu, kdy asi největší politický talent první republiky Švehla představil Masarykovi novou vládu „panské koalice“. Pučistická rétorika konečně odezněla, ovšem mír a klid rozhodně nenastal. Hned v listopadu se provalily dva milionové korupční skandály – šmeliny národních socialistů s válečnými půjčkami a koburská aféra, ve které architekt současné vládní koalice Hodža (úspěšně) čelil podezření, že přijal úplatek od bulharské carské rodiny.

Rok 1926 stál prostě za to a je docela s podivem, že i poté, co skončil, zůstala první republika stejná jako předtím a nadále byla jedním z dobrých míst pro život v tehdejším světě.

Největší rváč první republiky O komunistickém poslanci a „muži neobyčejné mohutnosti a síly“ Janu Harusovi psaly nekomunistické noviny se směsí odporu a úcty, kterou intelektuál cítí, když se střetne s prvobytným živlem. Harus měl těžké dětství, stal se sklářským dělníkem, ale nakonec to dotáhl až do parlamentu, byť, jak připomínala Peroutkova Přítomnost, „daleko volněji mu bylo v dělnické kantině, než v restauraci pražského parlamentu“. Moc toho nenamluvil, ale spráskat pět šest policajtů uměl dokonale. Už v době velké parlamentní pranice ho soudy paralelně popotahovaly za to, že strážníkovi Františku Musilovi rozšlapal přilbu, a za to, že jiného policistu vyhodil z komunistické schůze tak, až na něj spadlo lešení. Tresty se Harusovi po týdnech a měsících sčítaly, a když ho v květnu 1929 strážníci zatkli na schůzi ve Vysočanech, měl si odsedět několik let. Lacino se ale nedal. Nejdřív rozrazil dveře od sálu takovou silou, až udeřily strážníka Josefa Berendu do obličeje. „(Poté) uchopil Harus obvodního inspektora Františka Hrabětu v podpaždí a vyzvedl ho do výše. Když ho pustil, utrhl mu přitom pravý rukáv služební bluzy a způsobil zranění na ruce (…) když jsme v sebeobraně použili služebních obušků, sehnul se Harus pro kámen a udeřil jím nadstrážníka Parkána,“ vyprávěl Berenda. K soudu Haruse přivedly v nově ušitých vězeňských šatech, protože, jak psaly Lidové noviny, „zřejmě uniformy takové velikosti na Pankráci ve skladišti nemají“. Na svobodu se Harus dostal až v srpnu 1931 a odjel do Sovětského svazu. Podle kritiků Gottwaldova vedení KSČ zmizel na nějaký čas v gulagu, ale pořádné důkazy pro to neexistují. Za války se každopádně – padesátník Harus – přidal ke Svobodově armádě a účastnil se osvobození Československa. Hned po válce začal zase funkcionařit a v 50. letech to největší rváč první republiky dotáhl na ministra státní kontroly. Jeden z komunistů zvonil na kravský zvonec, jiný hrál předsedajícímu schůze do ucha na trubku a divoženka Zemínová spolu s dalším národním socialistou Emilem Frankem vytrhli podle Lidových novin „šuplíky a jali se jimi bušiti do lavic“. Sjednocená Národní obec fašistická vznikla v březnu 1926 a hnutí – hlavně díky protikorupční rétorice – utěšeně rostlo. Horké léto roku 1926 skončilo až v říjnu, kdy asi největší politický talent první republiky Švehla představil Masarykovi novou vládu „panské koalice“.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče