Hitparáda úředních banalit

04. ledna, 00:00 - Václav Drchal
04. ledna, 00:00

Nejkurióznějším právním předpisem roku 2015 je vyhláška o pravidlech bezpečnosti práce

O námořnících se kdysi psaly romány. „Harpunář zůstal na velrybě, dokud se neskončilo celé odlupování nebo odkrajování vrstvy tuku. Podotýkám, že mrtvola velryby je skoro celá ponořena, až na ony části, které se právě zpracovávají. Tam dole tedy, nějakých deset stop pod úrovní paluby, zmítá se chudák harpunář zpola na velrybě, zpola ve vodě,“ napsal před 165 lety v Bílé velrybě Herman Melville. „Rozdrcení nebylo jediným nebezpečím, ve kterém se chudák Kvíkveg ocital. Žraloci se nedali odstrašit nočním masakrem; znovu a mocněji lákáni krví hemžili se kolem jako včely v úlu. A právě uprostřed nich byl Kvíkveg. Často je odkopl nohama,“ líčí román. Po posledních Vánocích, kdy začala platit Evropou inspirovaná vyhláška ministerstva dopravy o pravidlech bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na lodi, by Bílou velrybu už nikdo nenapsal. Nejkurióznější právní předpis roku 2015 je nechutně puntičkářský a z posádky dělá děti, kterým nesmyslně předepisuje, jak a co mají správně dělat, aby se – nedej bože – nezranily.

Vrcholem je v tomto ohledu § 39 o ručním zvedání břemen. Je to nekompromisní věda. Nejdřív je třeba zdvíhanou věc zevrubně rekognoskovat: „… je nutné nejprve posoudit břemeno, které bude zdviháno, prověřit ostré hrany, vyčnívající hřeby nebo třísky, mastné nebo jinak nezvyklé povrchy, které mohou ovlivnit pevnost uchopení, a další skutečnosti, které mohou být nebezpečné.“ Ovšem – a na to pozor –, pokud se na zvedání podílí více osob, „úkony zdvihání, spouštění a přenášení musejí být pokud možno provedeny současně, aby se zabránilo momentálnímu přetížení nebo vyvedení z rovnováhy některého z pracovníků“.

A co teprve když se dotyčná věc zvedá „do větší výšky“? Pak „je třeba nejprve zdvihnout břemeno na vhodnou oporu a po novém uchopení zdvihnout břemeno do požadované výše“. Uf.

Stejný předpis nařizuje rovněž to, aby se vyhořelý lihový kahan před plněním nechal „vychladnout na teplotu okolního prostředí“ nebo aby lodní lednice měla kliku (respektive „prostředek pro otevření dveří“) i zevnitř, jejíž funkčnost je pak třeba každý týden až do skonání věků ověřovat. Koneckonců zmrznout se dá i uprostřed Indického oceánu.

Říká se, že každý chce to, co zrovna nemá. V případě vnitrozemské České republiky se ale touha po moři pomalu mění v posedlost. Celkem deset loňských právních předpisů (ze zhruba čtyř stovek) se nějakým způsobem týká lodí, jejich posádek, plavby či námořnictví obecně, a to ještě od srpna platí nový zákon o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných zdrojů z mořského dna.

Drobné radosti nadlidí

Celkem devětkrát měli v roce 2015 legislativci zapotřebí zpřesnit nuance a prohloubit dosah služebního zákona. V tomto případě jde o reálnou záležitost a navíc o úřednické požitky, a tak se tu žádné prvoplánově směšné nesmysly neurodily. Zábavné nicméně je, jak úředníci dokážou „hrabat pod sebe“ a jak si své zaměstnání umějí zpříjemnit. Oproti běžným smrtelníkům si tak třeba přidali den služebního volna navíc určený k uzavření registrovaného partnerství, návštěvě svatby nebo promoce vnoučete či sourozence a odvedení „dítěte do základní školy v první den jeho povinné školní docházky a zpět“.

V duchu moudrosti, že běžní lidé nejsou pro resort důležití, ale o mocné vlivové skupiny je třeba pečovat, si udělalo dobře také ministerstvo kultury. K dosavadním 15 resortním oceněním přidalo prostřednictvím nařízení vlády o oceněních v oblasti kultury dvě zbrusu nová – Rytíř/Dáma české kultury a Mecenáš české kultury.

Čí je ta mrtvola?

Zvláštní cena za vyčuranost roku míří na ministerstvo spravedlnosti. Může za to lednová vyhláška o řádu výkonu vazby. Předpis je to sice inovativní a vazbu v mnoha ohledech humanizoval (například vrazi a agresoři nemají být na cele s obyčejnými podezřelými a u osobní prohlídky nesmí být přítomna osoba jiného pohlaví), ovšem legislativci do něj také vtělili nenápadný § 25, jehož třetí odstavec zbavil resort starostí o to, co dělat s bezprizorními mrtvolami lidí, kteří zemřeli ve vazbě. Až do ledna bylo dáno, že „pohřeb žehem zabezpečí podle příslušných předpisů správa věznice“, ovšem nyní ho musí zajistit „obec, v jejímž územním obvodu se věznice nachází“. Chytré.

Další zvláštní cenu, tentokrát za pragošovinismus roku, si společně odnášejí ministerstvo obrany a vláda, a to díky nařízení se složitým názvem – o stanovení kategorií obcí výkonu služby a koeficientů pro výpočet služebního příspěvku. Dotyčný předpis dělí veškeré obce v Česku do dvou kategorií. Obcí první kategorie se rozumí Praha, kdežto všechny ostatní spadají mezi obce druhé kategorie.

Jak definovat riziko, rok či cestu z práce

Ministerstvo zemědělství bývalo tradičním dodavatelem všemožných – vesměs naprosto zbytečných – definičních zhůvěřilostí (nezapomenutelná je především vyhláška z roku 2010 o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, která stanovila, že „prasetem se rozumí zvíře druhu prase“), ovšem v roce 2015 přece jen ubralo. Snaha by tu byla, ovšem na definici roku to tentokrát v tvrdé konkurenci ostatních úřadů prostě nestačilo. I tak to nebylo špatné. Horký resortní favorit je tentokrát naprosto minimalistický a zní: „Jedním rokem se rozumí 365 dní.“ Zabodovala také definice výběhu, kterým se překvapivě rozumí „ohraničená venkovní plocha“.

Právoplatným vítězem mimořádné kategorie definice roku se stalo ministerstvo životního prostředí (ve spolupráci s vládou a parlamentem) za zákon o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami, který inovativně stanovil, co je to vlastně riziko.

Pokud byste nevěděli, pak jde o „pravděpodobnost vzniku nežádoucího specifického účinku, ke kterému dojde během určité doby nebo za určitých okolností“ a zdrojem rizika pak bývá „vlastnost nebezpečné látky nebo fyzická či fyzikální situace vyvolávající možnost vzniku závažné havárie“. Perel je v zákoně nepočítaně, doplňme si však již jen definici sousedního objektu, kterým se rozumí „objekt nacházející se v takové blízkosti jiného objektu, v důsledku které se zvyšuje pravděpodobnost vzniku nebo následky závažné havárie“.

Jestliže v roce 2014 ministerstvo průmyslu a obchodu spolu s Českým báňským úřadem definovalo ohňostroj, pak loňský zákon o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi šel až ke kořenům. Obzvláště hlubokomyslná je definice pyrotechnického výrobku coby předmětu obsahujícího „výbušné látky nebo směs výbušných látek určené k produkci tepla, světla, zvuku, plynu, kouře, nebo kombinace těchto efektů pomocí samoudržujících se exotermických chemických reakcí“. Zábavní pyrotechnikou pak je – kdo by to byl tušil? – „pyrotechnický výrobek určený k zábavním účelům“.

Vynikající byla také novela zákoníku práce, která určila, že „cestou do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět; u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště a zpět“. Na medaili aspirovala rovněž vyhláška Národního bezpečnostního úřadu, která pro změnu definovala překlad jako „významově shodné převedení originálu utajovaného dokumentu do jiného jazyka“.

K zahození není ani definice zájezdu, jak ji představil zákon o podnikání v cestovním ruchu. Podle něj jde o „soubor služeb cestovního ruchu prodávaný za souhrnnou cenu, pokud je uspořádán na dobu delší než 24 hodiny nebo zahrnuje-li přenocování a obsahujeli alespoň dvě z těchto plnění: a) ubytování, b) dopravu, c) jinou službu cestovního ruchu, která není doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru nabízených služeb“.

Námořníky jsme začali a námořními definicemi skončeme. Čtou se hezky, jen jsou tak trochu zbytečné. Tak například podle vyhlášky ministerstva dopravy o způsobilosti osob k vedení a obsluze plavidel je rekreačním plavidlem „plavidlo, které je určeno, schváleno a užíváno pro rekreační účely“ a „kormidelníkem člen posádky plavidla zajišťující obsluhu kormidla plavidla s výjimkou malého plavidla s plachtou“.

Čím méně, tím lépe

Ať už byly výkony legislativců jakkoli směšné (či prostě jen mimoděk úsměvné), hůře než v minulých letech nebylo. Těsně před koncem právě skončeného roku měla Sbírka zákonů jen 406 položek (od zákonů přes vyhlášky a nařízení až po důležitá rozhodnutí Ústavního soudu), což je spolu s předloňským rekordním výsledkem (368 položek) nejpříznivější výsledek od konce 90. let. Jen pro srovnání, v roce 2013 měla Sbírka zákonů 476 položek, a rok předtím dokonce 505.

Obcí první kategorie se rozumí Praha, kdežto všechny ostatní spadají mezi obce druhé kategorie. Pokud byste nevěděli, pak riziko je „pravděpodobnost vzniku nežádoucího specifického účinku, ke kterému dojde během určité doby nebo za určitých okolností“.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče