Historická chvíle Davida Ratha

20. července 2015, 00:00 - Václav Drchal
20. července 2015, 00:00

Bývalý středočeský hejtman míří mezi velikány našich korupčních dějin. A není moc důležité, jak jeho proces dopadne

Již tento čtvrtek by měl středočeský krajský soud vynést rozsudek nad někdejším hejtmanem Davidem Rathem. Prakticky jistě ho pošle do vězení, ovšem konečný výsledek procesu není kvůli zdařilým Rathovým obstrukcím a pokusům o zpochybnění nezávislosti soudu zdaleka tak zřejmý, jak se zdá. Rathovo místo v učebnicích dějepisu to však nijak neohrozí, koneckonců velká část našich největších korupčních afér vyzněla doztracena. Celkový dojem kazí jen fakt, že se Rathova hvězdná hodina při pohledu nazpět nejspíš ocitne ve stínu pádu Nečasovy vlády a nástupu oligarchy Andreje Babiše.

Důvodů, proč si Rath zaslouží místo na piedestalu české a československé korupční historie vedle takových stálic, jako byly uhelná či lihová aféra, popřípadě kauzy Lizner či Muroň, je hned několik. Předně šlo o bývalého a potenciálně i příštího ministra a zároveň o jednu z nejviditelnějších a nejhlasitějších osobností sociálnědemokratické strany. Jeho korupční systém (pokud tedy věříme policii) byl bezostyšný a stejně jako jeho hybatel až přímočaře drzý. Ratha navíc korupční ódium obestíralo již dlouho – viz případ Tempus Medicorum. Svou roli sehraje i Rathův neústupný boj před soudem, jeho skvělé řečnické schopnosti provázené občasným vtipem a neopakovatelně vynalézavé osobní výpady vůči soudci Robertu Pacovskému.

A pak tu jsou ještě některé zvlášť nestoudně perfidní a pro budoucí generace nepochybně přitažlivé podrobnosti případu. Například záhada zavřené krabice od vína či okolnost, že Rath dokázal podle obžaloby v jednom jediném dni (27. dubna 2012) vzít třímilionový úplatek a pak v parlamentu spílat Nečasově vládě, že „totálně zdiskreditovala termín boj s korupcí“.

Na třech následujících stranách jsme pro vás připravili přehled vybraných důležitých korupčních kauz naší historie. Vy musíte býti bohatý

Vůbec první odhalený případ korupce v Československu byl krásně naivní. Eduard Beneš a Alois Jirák byli před válkou suplenty na obchodní akademii. Když se v říjnu 1919 znovu potkali, byl Beneš ministrem zahraničí a Jirák politickým podnikatelem. Jirák Benešovi nejdřív sliboval peníze na reprezentační fond jeho úřadu, pak začal být osobní a mluvil už jen o Benešově prospěchu a milionech: „Vy musíte býti silný. Vy musíte býti bohatý.“ Chtěl za to „maličkost“ – aby ministerstvo zahraničí požehnalo kšeftu česko-francouzskoholandského konsorcia s 300 tisíci tunami českého cukru. Místo toho si pro Jiráka do Benešovy kanceláře přišel policejní prezident Richard Bienert a soud někdejšího suplenta poslal na 18 měsíců za mříže.

Lihové miliony

Lihovou aféru odpálil na podzim 1923 velkostatkář Pretl z Kumburka. Veřejně si postěžoval, že z dispozičního fondu svazu lihovarníků mizejí peníze, a přidal obvinění, že deset milionů dostaly levicové strany za slib, že nebudou bránit zvýšení cen lihu. Případ přerostl v obrovský skandál a agrárník Karel Prášek – prezident svazu lihovarníků a předseda Senátu – nedokázal vysvětlit, kam se chybějících 30 milionů podělo. Policie ale v rukou nic neměla a Prášek by aféru zjevně ustál, proti byl ovšem prezident Masaryk. Předsedu Senátu ostentativně nepozval na tradiční novoroční audienci a noviny o Práškovi psaly jako o „politické mrtvole“. Prášek se bránil a vcelku pravdivě tvrdil, „že má dispoziční fond každá vláda, každý ministr i praesident republiky“, a hrozil, že zveřejní podrobnosti.

Předseda agrárníků Antonín Švehla s Masarykem ho ale nakonec přetlačili, Prášek rezignoval a brzy zmizel z politiky. To byl také jeho (jediný) trest.

Drahé uhlí a ještě dražší vagony

Zřejmě největší prvorepublikovou korupční kauzou byla uhelná aféra národněsocialistického předáka a trojnásobného ministra železnic Jiřího Stříbrného. Podezření se objevila už zkraje 20. let, ovšem parlamentní vyšetřovací výbor se aférou začal zabývat až v roce 1931 – v době, kdy už byl Stříbrný dávno rozkmotřen s Hradem a stál v čele fašizující Národní ligy. Stříbrný odmítl, že by si kdy něco nechal pro sebe, zlomyslně ale připustil, že provize putovaly do stranických pokladen. Parlamentní výbor předal své závěry – uplácelo se při dodávkách uhlí, při nákupu předražených vagonů (dva tisíce kusů za 200 milionů korun) z Německa či při obchodování s pražci – policii. Už toho roku stanul Stříbrný před soudem v zástupném procesu kvůli tomu, že údajně křivě svědčil v tiskovém procesu s redaktorem Josefem Dýmou, který o aféře psal. Tak si to ostatně přál prezident Masaryk, který přes svého kancléře vzkázal na ministerstvo spravedlnosti: „To může být ein zwei. Až si to odsedí, ať si porota soudí (myšleno korupci – pozn. red.). Tím by se též uklidnily strany, že nedojde také na ně.“ Jenže Stříbrný byl osvobozen a ve vyšetřování korupce se policie nepohnula z místa.

Skrytá korupce – podvody s válečnými půjčkami

Velmi populární byly v první polovině 20. let podvody s rakousko-uherskými válečnými půjčkami. Princip byl jednoduchý. Stačilo ve Vídni nebo Budapešti za pakatel nakoupit bezcenné válečné půjčky, zfalšovat jejich původ, tvrdit, že je od převratu vlastnili jen českoslovenští občané, a chtít je po eráru proplatit. Do podvodů se za (poměrně nízkou) provizi zapletly národněsocialistickou stranou vlastněné záložny a několik předáků strany – ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda, poslanec Václav Sladký či generální tajemník strany a senátor Antonín Šolc – kvůli tomu skončilo v roce 1927 před soudem. Všichni byli osvobozeni.

Pozemková reforma, benzin a přehrada

Korupčních skandálů bylo mnohem víc.

Skvělou příležitostí byla v prvních letech republiky pozemková reforma, která se týkala čtyř milionů hektarů půdy (dvou sedmin rozlohy státu). Trest nepadl žádný, podezřelých však bylo mnoho. Mezi držiteli zbytkových statků (vyňatých z reformy) se objevila řada prominentních jmen. Jen namátkou – synovec pozdějšího premiéra Františka Udržala, příbuzní dalšího předsedy vlády Jana Malypetra, národněsocialistické družstevní centrály a několik poslanců.

Soud naopak v roce 1924 potrestal 12 korupčníků a intendančních důstojníků, kteří pomocí úplatků prosadili, že benzin armádě bude dodávat firma Naftaspol. Než zasáhla policie, stihl Naftaspol vydělat tři miliony korun a milion rozdal na úplatcích.

Milionová korupce provázela v 30. letech stavbu Vranovské přehrady. Odsouzen za to byl – k 18 měsícům – vrchní technický rada země Moravskoslezské Karel Navrátil. Jenže přišel Mnichov a Navrátil i přehrada připadli Německu.

Oligopolní konsorcium

Naivní Jirákův duch ožil v osobě šéfa Agrobanky Jana Krále. Vůbec první polistopadový korupční případ začal v srpnu 1991 v pracovně předsedy české vlády Petra Pitharta. Král nejdřív mluvil o podpoře Občanského hnutí, brzy ale přešel k politikovu „materiálnímu zajištění“. Poté vytáhl rukou psaný koncept „dohody“. Pithart se měl stát tichým držitelem akcií, což by mu prý do konce roku vyneslo milion.

Naopak Král chtěl přiklepnout budovu bývalého krajského národního výboru a žádal o „spolupráci“ při privatizaci státního majetku. Pithart ale o nabídce informoval Federální bezpečnostní informační službu. Vyšetřování se táhlo a soud Krále dvakrát osvobodil – nehledě na to, že měl k ruce zmíněný koncept dohody, nahrávky pořízené tajnou službou i Králův deník, který se hemžil fantasmagorickými plány na založení „oligopolního konsorcia“ – utajeného společenství politiků a podnikatelů. Teprve v červnu 1995 soud Královi uložil podmíněných 18 měsíců.

Jardo, jak bys to viděl?

Pak už přišla privatizace. Nejdřív šlo o aféru „Muroňgate“. Odstartoval ji ředitel Jihočeských mlékáren (a dnešní šéf Madety) Milan Teplý. Ten na začátku roku 1992 oznámil, že po něm náměstek ministra pro privatizaci Jaroslav Muroň a Miroslav Velát z firmy Investiční klub chtěli úplatek za to, že podpoří jeho projekt privatizace mlékáren. Schůzka údajně proběhla v jeho služební volze. Muroň prý nejdřív projekt pochválil, pak se na něj Velát obrátil s otázkou: „Jardo, jak bys to viděl?“ Následně podle Teplého podal Muroňovi papír, na kterém bylo napsáno 300 tisíc amerických dolarů, a prohlásil: „Já si tě cením takhle.“ Jestli to byla žádost o úplatek, nebo provokace (to tvrdí Muroň), je otázka. Muroň každopádně nebyl ani obviněn a před soudem skončil jen Velát. Jenže Teplý řekl, že si události nedokáže už „ani rámcově vybavit“, dva klíčoví svědci zahynuli, zmizela i kniha jízd dotyčné volhy a soud Veláta osvobodil.

Osm milionů v restauraci Asia

Skutečnou ránu privatizaci zasadil až Jaroslav Lizner. Ředitele Centra kupónové privatizace Liznera policie zatkla v říjnu 1994, chvíli poté, co v restauraci Asia převzal od recidivisty Luboše Sotony kufřík s osmi miliony. Podle – s policií spolupracujícího – Sotony šlo o úplatek za to, že Lizner zprostředkuje nákup akcií Mlékárny Klatovy. Lizner dostal šestiletý trest, nic tím ale neskončilo. Lizner trval na tom, že šlo o zálohu na nákup akcií, usiloval o obnovu procesu a podařilo se mu shromáždit impozantní důkazy. Nejdřív bývalý policista Ondřej Hoch řekl, že šlo o provokaci, otočila i Sotonova někdejší družka a nakonec v roce 2004 i sám korunní svědek Sotona. Soudy však na tyto argumenty neslyšely s tím, že jde o svědectví vyhozeného policisty, zhrzené milenky a patologického lháře. Pochyby panují dodnes.

Konec premiéra Klause

Největším a také nejméně osvětleným politickým skandálem, který mohl mít korupční pozadí, byla aféra spojená s financováním ODS. Vyhodila Václava Klause z premiérského křesla, proměnila českou politiku a rozštěpila ODS. Už v září 1997 se podle týdeníku Respekt během jednání grémia ODS hlavní manažer strany Tomáš Ratiborský (ten to vždy popíral) prořekl, že strana má ve Švýcarsku ulitých 170 milionů. O něco později unikla do novin informace, že se za fiktivními sponzory strany Lajosem Bácsem a Radžívem Sinhou ve skutečnosti skrývá dar majitele Třineckých železáren Milana Šrejbra. Na veřejnost se dostala i informace o švýcarském kontě a také vylhaná zpráva o Klausově vile. Na konci listopadu přišel „sarajevský atentát“ protiklausovského křídla ODS a pád vlády. O kontě se psalo dál s tím, že peníze pocházejí z privatizačních úplatků (například Telecomu). Policie ale nic nevyšetřila a soud osvobodil i místopředsedu ODS Libor Nováka obviněného z krácení daní.

A d alší…

Vážných korupčních skandálů bylo mnohem víc. Namátkou třeba – kauza Helbig, „pět na stole v českých“, kauza Biolíh, šmelení s evropskými dotacemi či nenadálé zbohatnutí expremiéra Grosse. Nemá smysl je moc popisovat. Ani jeden se – s výjimkou toho posledního – svým historickým potenciálem nevyrovná Rathovu středočeskému systému. Na výsledek některých dalších, pořádně šťavnatých, jako je třeba kauza Pandury, se ještě čeká.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče