Hezky česky při zdi

04. srpna 2014, 00:00 -
04. srpna 2014, 00:00

Všechny tři opravdu velké globální hospodářské krize řešily naše vlády bez ohledu na režim velmi podobně

Autor Makra nedávno absolvoval na trase D1 Praha–Brno pozoruhodnou cestu s člověkem, který strávil několik desetiletí svého života jako konstruktér přístrojů pro kosmický výzkum, tedy v oboru, kde se ani nepatrné opomenutí, ani ne snad konstrukční chyba, vůbec nepromíjí, protože je prostě po startu nelze napravit. Lidé, kteří v tomhle oboru obstáli, se na svět dívají jinak, a debatovat s ním o společenském vývoji a hospodářské politice byl obrovský zážitek. Kupodivu zrovna v tomhle případě jsem se nesetkal s odsudkem typickým pro profesionály z technických oborů, které naprosto konsternuje a irituje neschopnost ekonomů precizně předvídat budoucí vývoj a odvrátit blížící se katastrofu. Viní je, že právě neschopností předvídavé reakce způsobují škody, které bývají ohromné a dovedou rozvrátit celý společenský vývoj a uvrhnout jej o mnoho let zpátky. Tenhle exaktně uvažující společník na cestě by velmi dobře chápal ambivalenci dnešního Makra, které je závažné nikoli proto, že vám řekne, co se stane, ale právě proto, že připouští, že nevíme, co se stane.

Zrovna Robertu J. Shillerovi nemůžete vytýkat, že by – řečeno s Heinrichem Böllem – žral bůvolí svátost, jinak řečeno vozil se na vlně konjunktury, tvůrcům hospodářské politiky podkuřoval svými teoriemi a profitoval z toho. Ostatně Nobelovu cenu za ekonomii dostal právě proto, že celou svoji akademickou kariéru zasvětil studiu trhů, o nichž nebyl přesvědčen, že odrážejí racionalitu účastníků. Zkrátka vycházel z premisy, že skupinové chování lidí často racionální není.

Nehledě na ohromný matematický aparát, na němž je současná ekonomie založena, zůstává Robert J. Shiller skeptikem právě proto, že máme za sebou jenom tři opravdu závažné globální krize, což po pravdě řečeno nedává ekonometrickým modelům v časech krize žádnou velkou prediktivní sílu. Co bude, neví ani Shiller, a bez ohledu na řadu náznaků bublin na realitních a akciových trzích mnohých významných zemí si netroufá říct, kdy prasknou, ani odhadovat, jaká bude například reakce na ukončení expanzivní politiky řady centrálních bank v čele s centrální bankou USA.

Jediné, co víme, je, že do bublin na trzích aktiv se zamontovaly i chyby v hospodářské politice, které v kombinaci s mezinárodní politickou krizí mohly působit jako spouštěč. Zda se věci daly jinou politikou odvrátit, k tomu se Shiller nevyjadřuje, stejně tak jako k tomu, jaká politika by byla v současné situaci správná.

PRVNÍ REPUBLIKA I KOMUNISTÉ

Pro českého čtenáře může být zajímavé, jak se s těmito třemi krizemi v letech 1929 až 1933, respektive 1980 až 1982 a 2007 až 2009 vyrovnala nejdříve československá a posléze česká ekonomika, a to bez ohledu na režim, který byl právě u moci. Pozoruhodné je, že všechny tyhle epizody Česko ani náhodou neminuly, včetně té z počátku 80. let, tedy z doby, kdy v Československu vládla komunistická strana a postátněné hospodářství se řídilo pětiletkou. Ještě pozoruhodnější je, že čeští tvůrci hospodářské politiky na ně reagovali velice konzervativně, za což vždy získali makroekonomickou stabilitu, ale obětovali ekonomický růst, nebo zaměstnanost, nebo obojí.

Za první republiky dostala československá ekonomika, již tehdy závislá na exportu (mimochodem, stejně jako dnes šla zhruba třetina exportu do Německa), ránu v podobě tvrdého zásahu krize na řadě důležitých odbytišť, ztrácela konkurenceschopnost jednak kvůli devalvaci, k níž Československo přistoupilo později než řada obchodních soupeřů – až v roce 1934 (a znovu v roce 1936), jednak v důsledku nástupu protekcionismu v mezinárodním obchodu, který vždy postihuje exportéry a obchodně přebytkové země více než ty, co mají obchodní schodky. Poměrně konzervativní fiskální politika se za takových podmínek podepisuje na ekonomickém výkonu a rostoucí nezaměstnanosti a také je to vidět na grafech, jak Československo mělo hluboký propad v ostré fázi krize a jen pomalé zotavení. Ze srovnávaných zemí na tom bylo po Rakousku (které postihla ještě ke všemu bankovní krize) v podstatě nejhůř.

Osmdesátá léta pak znamenala jednak zhoršení směnných relací dané rostoucí cenou dovážených surovin (cena ropy a plynu ze Sovětského svazu se odvozovala od světových cen, ale na základě pětiletého klouzavého průměru, tedy s časovým zpožděním), ale především snahu režimu snížit zadluženost v tvrdých měnách. To se sice podařilo, ale za cenu silně oslabeného hospodářského růstu, což je opět vidět na porovnání, když růstový výkon byl nejhorší po politickou a hospodářskou krizí zmítaném Polsku.

Obě období jsou přitom porovnávána na základě údajů o vývoji HDP v mezinárodních dolarech, tedy se zohledněním rozdílů v cenových hladinách, přepočtené na bázi dolaru z roku 1990.

A ZASE

A do třetice poslední krize. Jen tentokrát porovnáváme vývoj na základě HDP v paritě kupní síly podle trochu odlišné metodiky Mezinárodního měnového fondu. I zde se ukazuje citlivost naší ekonomiky na propad mezinárodního obchodu, který procyklická fiskální politika, pěstovaná s výjimkou roku 2009 (naše slavná „defaultní“ fiskální expanze založená na nadsazeném odhadu hospodářského růstu, jejž kopírovaly i rozpočtové výdaje), nedokázala kompenzovat, a propad spíše prohlubovala. Ekonomický výkon byl jen nepatrně lepší než průměr eurozóny a jeden si nemůže nevšimnout, o kolik lépe v této krizové epizodě dopadlo v mezinárodním srovnání Polsko, které bylo před válkou, ale hlavně v 80. letech minulého století na chvostu.

Co je na tomhle srovnání hospodářského výkonu a reakce tvůrců české hospodářské politiky nejpozoruhodnější? Je­li historie zdrojem nějakého poučení, pak tedy toho, že se moderními českými hospodářskými dějinami vine jistý konzervatismus v makroekonomické politice: vždy jsme za něj získali makroekonomickou stabilitu, udrželi solventnost, ale obětovali jsme ekonomický růst, nebo zaměstnanost, nebo obojí. Jedinou dobrou otázkou je, zda si i do budoucna udržíme tyto charakteristiky. Příznivci behaviorální ekonomie budou zřejmě souhlasit se závěrem, že se měníme jen velmi pomalu, takže se nejspíše zachováme podobně.

epizody velké krize Indexy HDP v parit kupní síly (v %) Zdroj: Angus Maddison Project, University of Groningen (data za 1929 1937 a 1980 1988); Mezinárodní m nový fond (2007 2013)

Není divu, že Američané s nostalgií vzpomínají na Ronalda Reagana, vrátil jim sebedůvěru a čísla v přehledu ukazují jasné odpoutání od západní Evropy z hlediska HDP v paritě kupní síly.

Osmdesátá léta byla pro československo opravdu tristní promarněnou dekádou, i když s plnou formální zaměstnaností.

V paritě i v nominálním HDP je Polsko v našem přehledu jasném vítězem, stejně jako bylo v 80. letech propadákem. Pro Poláky velmi příjemná změna.

Čísla o HDP v paritě kupní síly vypadají dost jinak a lépe než korunové HDP, které ještě není na předkrizové úrovni.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče