Herkules na kolenou

13. dubna 2015, 00:00 - Ondřej Houska
13. dubna 2015, 00:00

V Řecku zcela selhával a stále selhává stát. Proto se z hluboké krize jen tak nevyhrabe

Co je to za zemi, když v ní kněží ve svých kostelech osobně vyrábějí Molotovovy koktejly pro potřeby demonstrantů? Kdyby se jednalo o příhodu z odboje z dob druhé světové války, bylo by to zcela pochopitelné. Jenže řeč je o demokratickém Řecku.

Násilné protesty proti vybudování skládky poblíž malého města Keratea měly v roce 2010 i tuto neuvěřitelnou podobu.

Nebo ještě jinak: co se Řekům vybaví, když se řekne 4-4-2? Nemusí to být jen oblíbené rozestavení, které používají fotbalová mužstva.

Byl to i běžný způsob korupce na daňových úřadech: když jste na daních dlužili 100 eur, úředník vám 40 procent z částky slevil, 40 procent si nechal pro sebe a jen 20 procent skončilo ve státní kase. Kdyby byl Franz Kafka Řek, jeho nejznámější dílo by se nejmenovalo Proces, ale Berňák.

Telegrafický pohled

Tyto příklady ilustrují mimořádnou hloubku řeckých problémů. O nich se napsalo už hodně. Většinou ovšem tak, že reportéři zahraničních médií přijeli na týden do Atén, udělali pár rozhovorů a pak dali dohromady článek o tom, jak jsou Řekové líní a přeplácení. Upozornili na některá neuvěřitelná privilegia státních zaměstnanců a učinili dalekosáhlé závěry. Jen málokdo se snažil řeckou krizi popsat a pochopit skutečně zevrubně, odlišit příčiny od průvodních jevů. Velmi dobře to nyní udělal reportér deníku Kathimerini, nejlepších řeckých novin, Yannis Palaiologos. Jeho knihu Herkulův třináctý úkol. Pohled do nitra řecké krize by měl číst každý, kdo chce řecké krizi lépe porozumět.

Předně, a svědčí o tom třeba i oni kněží míchající Molotovovy koktejly, hlavním problémem Řecka není to, že si v minulosti příliš půjčovalo nebo přeplácelo některé skupiny zaměstnanců. To jsou symptomy toho, že v Řecku zcela selhával a stále selhává stát.

Řecko nemá skutečně fungující instituce a státní správu.

Řecký veřejný život funguje na principu patron–klient. Politické strany si masově kupovaly hlasy: dosazováním stovek tisíc svých věrných do veřejných institucí, preferencí zájmových skupin. A tyto skupiny si naopak ze státu udělaly dojnou krávu. Příkladem za všechny budiž řecká státní elektrárenská společnost PPC. Podle interního auditu byla skoro třetina z jejích 21 tisíc zaměstnanců úplně zbytečných. Pracovali pro ni třeba i číšníci za plat šest tisíc eur měsíčně. Pro současnost není rozhodně povzbudivé, že jedním z nejhlasitějších odpůrců jakýchkoli reforem v PPC bylo levé křídlo dnešní vládní strany Syriza, konkrétně jeho vůdce Panajotis Lafazanis, který má dnes ve vládě na starost mimo jiné energetiku.

Oproti evropským standardům cítí Řekové velmi nízkou loajalitu ke státu. Mnohem důležitější je rodina nebo lokální komunita.

Podobný příklad známe z Itálie, ale v Řecku je zřejmě ještě vyhrocenější. Stát je buď prostředek pro vlastní obohacení, nebo otravný dráb, na kterého je potřeba vyzrát. Ilustrativní je zkušenost s řeckými taxikáři: vůbec první účtenku od nich autor knihy dostal až v roce 2011, do té doby to bylo nemyslitelné.

Z neplacení daní je módní (dělá to třeba Syriza) obviňovat ty vůbec nejbohatší Řeky, především velké rejdaře. Ti skutečně mají velice nízké daně, ale jak Palaiologos upozorňuje, v jejich odvětví je minimální míra zdanění normální všude na světě; jinak by tito podnikatelé na svých lodích prostě vyvěsili jinou státní vlajku. Mnohem závažnější je to, že placení daní se v Řecku vyhýbá střední třída: podle analýz je to zcela běžné mezi lékaři, inženýry, účetními, právníky… A nejen mezi nimi: „Placení daní se vyhýbá každý.“

Rukojmí stran

Řecký stát je tedy rukojmím politických stran a zájmových skupin. Přispěly nějak ke zlepšení poslední roky, kdy je Řecko pod dohledem Trojky mezinárodních věřitelů, tedy Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu? Nijak podstatně. Z popudu Trojky vláda provedla například celkem důkladnou penzijní reformu. Ale jinak můžeme souhlasit s tím, co tvrdí Palaiologos (a spolu s ním desítky uznávaných světových ekonomů): záchranný program se příliš spoléhal na zvyšování daní a škrty v některých oblastech. V uzavřené ekonomice, jako je ta řecká, v níž hraje export zanedbatelnou roli, to přispělo ke kolapsu domácí poptávky a k následné katastrofálně vysoké nezaměstnanosti. Řecké vlády se – za nečinného přihlížení Trojky – neodvážily „říznout“ do oligarchických struktur v médiích, stavebnictví nebo energetice. Tvrzení, že úsporná opatření dominantně zasáhla ty nejslabší, jsou do značné míry pravdivá: drtivá většina nezaměstnaných nedostává vůbec žádnou podporu. Další selhání státu.

Jak autor upozorňuje, předkrizový obraz přeplácených Řeků je mýtus: platí to o veřejném sektoru, ale mzdy v soukromé sféře byly vždy pod průměrem eurozóny. A dnes patří k těm vůbec nejnižším. Jenže: „I kdyby lidé souhlasili s tím, že budou pracovat úplně zadarmo, žádný příčetný investor by nechtěl vstoupit do těchto tekutých písků nekonečně bující byrokracie a neustále číhajících právních sporů a přihlížet, jak se jeho čas a peníze s mučivou pomalostí vypařují.“ To vše jsou problémy, jejichž řešení si svou náročností nezadá s pověstnými dvanácti úkoly starověkého Herkula (odtud také narážka v názvu knihy).

Dodejme, že případné vystoupení Řecka z eurozóny by pro rozetnutí právě tohoto typu šlamastyky bylo zcela irelevantní.

Řecká krize je tedy nesmírně hluboká a není zdaleka jen fiskální. Palaiologos ale vidí i některá světla na konci tunelu: třeba ono už zmiňované loďařství, které je mimořádně konkurenceschopné, řečtí rejdaři jsou dokonce světovými lídry. Nebo rychle se rozvíjející mobilní startupy, z nichž některé jsou také na světové špičce. V porovnání s tím, jak obrovské problémy současné Řecko má, to ale jsou jen velmi chatrné příznaky blýskání se na lepší časy.

Tvrzení, že úsporná opatření dominantně zasáhla ty nejslabší Řeky, jsou do značné míry pravdivá: drtivá většina nezaměstnaných nedostává vůbec žádnou podporu. Další selhání státu.

O autorovi| Ondřej Houska • autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Bruselu

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče