Hans-Helmut Kotz: Schengenland – čas zúčtování

Hans-Helmut Kotz 20. února, 17:03
20. února, 17:03

Dávný sen o Evropě bez hranic, který se stal v polovině 90. let skutečností, rychle uvadá. Itálie blokuje rozhodnutí Evropské unie podplatit Turecko, aby zabránilo uprchlíkům překračovat cestou do Německa, Švédska nebo dalších severoevropských zemí řecké hranice. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble v reakci na to vyzval k solidaritě a varoval, že jinak by se na svá stanoviště brzy mohly vrátit pohraniční stráže a začaly by na německo­rakouské hranici.

Rozpad Schengenské smlouvy, která od roku 1995 zajišťovala cestování bez pasů na většině území EU, samozřejmě ještě nemusí znamenat konec evropského projektu, alespoň ne v principu. Z ekonomického hlediska fungují pohraniční kontroly přesně jako daně; pokřivují hospodářskou aktivitu, neboť zvyšují transakční náklady a omezují přeshraniční toky zboží a služeb. Bez nich – a také s jednotnou měnou, což je ještě důležitější, – funguje trh efektivněji.

To pochopitelně neznamená, že jednotný trh nemůže s hraničními kontrolami a větším počtem měn fungovat. Pouze to znamená, že tato „renacionalizace“ přinese enormní náklady v podobě podstatně snížené produktivity a výrazně nižšího výkonu.

Na šikmé ploše

Vzhledem k těmto nákladům předseda Evropské komise Jean­-Claude Juncker právem zdůrazňuje, že „zabití“ Schengenu by podkopalo základní cíl „stále těsnější unie“ – jakkoli se několik členských zemí EU přihlásilo k tomuto cíli jen zdráhavě. Nejhlasitějším skeptikem je Británie, avšak Poláci, Maďaři, Slováci a v podstatě i celý zbytek východní Evropy rovněž nebyli nikdy nadšení z nutnosti přesunout těžiště svého působení směrem od národních zájmů. Uprchlická krize tento nesoulad ostře zvýraznila.

Německo, které bylo během evropských dluhových krizí vnímáno jako nemilosrdné, dnes vyzývá k solidaritě

V důsledku toho se hustá síť vzájemných závislostí v Evropě začíná třepit. Schází onen „laskavý hegemon“, jímž kdysi bývalo francouzsko­německé spojenectví. Důraz na národní (a v místech jako Katalánsko a Skotsko i na regionální) otázky nabývá vrchu, čemuž odpovídají i pohnutky politiků, jejichž voličská základna má rovněž národní (či regionální) ráz. Volání italského premiéra Mattea Renziho po výměnném obchodu – uvolnění ? skálních pravidel eurozóny výměnou za přijetí dohody s Tureckem – je v tomto světle veskrze pochopitelné. EU se tím však dostává na šikmou plochu.

Paradoxní na tom je, že Německo, které bylo během evropských suverénních (a soukromých) dluhových krizí vnímáno jako nemilosrdné, dnes vyzývá k solidaritě. S podporou dalších severoevropských věřitelů nelítostně vymáhalo své fiskální principy navzdory systémovým důsledkům pro ty, na které vyvíjelo tlak. Otázka, zda byla tato politika úspěšná, zůstává předmětem vzrušené debaty, ale je nepochybné, že po ní zůstalo mnoho poražených – zejména mezi nejzranitelnějšími aktéry, kteří dnes do značné míry vnímají konsenzus EU?Německo jako hrozbu. Za této situace se protirežimní strany z celé Evropy stavějí proti politikám, které tento přístup inspirovaný Němci odrážejí. To například vysvětluje podobnost mezi ekonomickými platformami nabízenými krajní levicí a krajní pravicí ve Francii. Dokonce i strany hlavního proudu čelí tlaku podbízet se těmto vzbouřeneckým náladám; obhajoba návrhů EU je spolehlivou metodou, jak prohrát volby.

Proto v době, kdy se Německo těžce potýká s otázkou zhruba 1,5 milionu uprchlíků, nedopadá Schäubleho výzva k solidaritě na úrodnou půdu. Všichni v čele s Francouzi se ukrývají. Přišel čas účtování. Sdílení zátěže – tedy „spravedlivé“ rozmístění uprchlíků po celé EU (které by se mělo politicky projednat) – se jeví jako bláhový sen.

Odsouzeni k zániku

Z ekonomického hlediska bude začlenění uprchlíků úkolem, který si vyžádá značný čas. V dlouhodobějším výhledu by absorbování nově příchozích mělo být příležitostí – pokud se dobře zvládne. Do té doby však nejen Německo, ale i Švédsko, Nizozemsko, Rakousko a další země narážejí na hranice toho, co se pokládá za politicky možné. Z toho vyplývá, že žádnou celounijní reakci nelze očekávat a že Schengen je v důsledku toho pravděpodobně odsouzen k zániku.

Pro evropské občany by to byla více než symbolická ztráta. A opětovné vztyčení státních hranic samozřejmě nijak neřeší základní otázku. Uprchlíci by pak byli pouze odsunuti do Řecka coby nejkřehčího a nejzranitelnějšího článku řetězce.

Jakkoli se to může zdát málo podnětné, musíme se dnes zamyslet nad vyhlídkou konce Evropské měnové unie a EU v podobě, jak je dnes známe. Cílem není jen poukázat na ztracené příležitosti spojené s takovým výsledkem; ty by evidentně byly značné, zejména kdyby se musela rozvolnit měnová unie. Cílem je také ukázat, že scházejí minimální podmínky pro to, aby EU a eurozóna mohly v současné podobě fungovat.

Kdyby měly členské státy sledovat své osvícené zájmy, přijaly by za svou ideu stále těsnější Unie včetně solidarity – fiskální i jiné – mezi Severem a Jihem. Místo toho však stále častěji dělají z Evropy obětního beránka a hlásí se k národnímu diskurzu.

I tentokrát se zdá, že Evropa se jako náměsíčná potácí do krize. Nezbývá než doufat, že se probudí na bezpečnějším místě než v minulosti.

Autor je rezidentní člen Centra pro evropská studia při Harvardově univerzitě a programový ředitel Politického centra SAFE při Univerzitě J. W. Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem


Čtěte také:

Názory odjinud: Jednotná Evropa? Pouhá iluze

Sobotka: Když Řecko nezačne plnit své závazky, mělo by opustit Schengen

Návrhy na vyloučení Řecka ze Schengenu zaznívají v Německu i z vládní CDU

Musíte si přečíst

Itálii čeká v sobotu státní pohřeb. Počet obětí stoupl…

Zákaz burkin na plážích se ve Francii ruší

Pivovar AB InBev bude po převzetí SABMilleru propouštět

Fed se chystá na zvýšení sazeb. Podmínky tomu přejí

Česko mělo třetí nejvyšší dotace z EU na obyvatele v…

Škoda rozšíří výrobu v Číně. Včetně speciální verze…

Michal Horáček: Jen já a lidi
Michal Horáček, známý textař a možný prezidentský kandidát, v pořadu Euro TV slibuje, že se v kampani obejde bez politických stran i sponzorů. Agituje za pragmatický vztah k Číně, ale zároveň zůstává zastáncem EU. Islám je podle něj s českým prostředím nekompatibilní.
Zhlédnout další videa