Hanobitelé, desertýři a simulanti

15. září 2014, 00:00 -
15. září 2014, 00:00

Za švejkování padaly za první světové války u rakousko-uherských soudů i tresty smrti

Veškeré Švejkovy vývody o velmocenské politice, nadcházející světové válce i urážkách císaře pána „ve vožralství“, odrážel hostinský Palivec slovy: „Prosím vás, pánové, obraťte list, víte, já to nemám rád. Leccos se kecne a pak to člověka mrzí.“ Opatrnost byla na místě, nakonec si ale civilní strážník Bretschneider „známého sprosťáka“ Palivce kvůli jeho bezelstnému vyprávění o obrazu císaře pána, na který sraly mouchy, stejně odvedl.

Haškův Švejk je v mnohém přefouknutý, pravdou ale je, že hanobitelé majestátu, simulanti a dezertéři to tenkrát opravdu měli těžké. Rakousko-Uhersko po sarajevském atentátu suspendovalo základní občanská práva, vládlo se bez parlamentu (z budovy Říšské rady se stala vojenská nemocnice), v úřadech se opět prosadila němčina, zastaveny byly desítky časopisů a spolků. Policie a četnictvo rozšiřovaly síť konfidentů, začaly se číst soukromé dopisy, odposlouchávat telefony a jen do konce roku 1914 byly v českých zemích zatčeny stovky lidí.

Také dosud demokratická rakouská justice se zmilitarizovala. Od této chvíle byly i civilní osoby podřízeny - týkalo se to řady klíčových paragrafů: velezrady, uražení veličenstva a údův panovnického domu či rušení veřejného pokoje - vojenské soudní pravomoci, konkrétně zeměbraneckým divisijním soudům složeným z armádních důstojníků.

AŤ SI TAM VLEZE SAMA Palivcově příběhu se nejvíc podobá ten, který se 17. srpna 1915 přihodil terezínské obchodnici Rozálii Košťálové. Toho dne Košťálová, jak plyne ze Souhrnných hlášení pražského místodržitelství o protistátní, protirakouské a protiválečné činnosti, šla s Alžbětou Vranou okolo bytu Rozálie Josefové, která si zrovna -vpředvečer císařových pětaosmdesátin - zdobila okno mocnářovou podobiznou. Na slova Vrané: „Koukej, jak si Josefová parádí okno,“ odvětila Košťálová: „Ať si tam třeba nasere a vleze si tam sama.“ Košťálová byla zatčena a promptně „dodána do garnisonního vězení v Terezíně“.

Palivec dostal za své sprosťáctví deset let. Jak to dopadlo s Košťálovou, je záhada - souhrnná hlášení to neuvádějí, soudní spisy nejsou archivně zpracovány a noviny o ní nepsaly.

Obecně ale platí, že za podobné (byť zpravidla ne tak jadrné) „vejšplechty“ padaly citelné tresty. Tak například Christine Reifová z Dědova (součást Teplic nad Metují) si 27. července 1915 v továrně ulevila slovy: „Bylo by to snad pro nás lepší, kdybychom šli do Ruska.“ Dostala osm měsíců.

Extrémním byl v tomto ohledu případ „ivančických velezrádkyň“. Čtyři dobrovolnice z ivančické vojenské nemocnice - Marii Sekovou, Marii Matějkovou, Olgu Hansovou

a Annu Huňáčkovou - zatkla policie 23. listopadu 1914. Rozsudek vynesl zeměbranecký soud ve Vídni v březnu příštího roku. Hansová dostala dle knihy Ivančice, dějiny města za velezradu celých 13 let, a to kvůli výroku: „Ať naši vojáci nejsou hloupí.

Ať zahodí pušky a všechno ať rozbijí a řeknou, že mají revmatismus. Budou přece rozumní a nebudou střílet na Slovany.“ Seková i Huňáčková si měly obě odsedět deset let. Huňáčková za větu „V Čechách ani král, ani císař, ale republika“ a Seková za vyjádření „Na Nový rok budeme slavit Rusy. Ať žije car! Holky buďme rády, učme se rusky, abychom jim rozuměly, až přidou“. Matějková vyklouzla s 18 měsíci.

Ještě hůř dopadl šestadvacetiletý prostějovský sokol Slavomír Kratochvíl. Toho 18. listopadu 1914 udal starosta Polkovic Alois Křepelka za to, že od Kratochvíla dostal protistátní leták s posměšnými verši: „Jsme Rakušany, císař nás volá, máme se na smrt proň nechat hnát a sami vraždit! Proč? Nevíme zhola, pánům se zachtělo vojáčky hrát!“ Hned toho dne policie Kratochvíla zatkla a při prohlídce našla dva exempláře tzv. „provolání ruského cara k českému národu“. Už 23. listopadu zasedl v Ostravě zeměbranecký náhlý soud a Kratochvíla během pouhých tří a půl hodin odsoudil za šíření básně „k trestu smrti provazem pro zločin velezrády“. Ještě ten večer byl Kratochvíl popraven. A takových rozsudků bylo víc.

EINE SIMULANTENBANDE Další velkou agendu zeměbraneckých soudů tvořili simulanti. Metod bylo nepočítaně. Když roku 1922 Alois Hajn v časopise Osvěta lidu vzpomínal na své válečné působení v pardubické záložní nemocnici barákové čili „karanténě“, líčil, jak si simulanti pěstovali vředy na nohou: „Sami způsobovali si, ponejvíce vstříknutím pod kůži rozličných látek: mléka, petroleje, benzinu atd. umělé hnisavé rány tzv. phlegmony (…), mnozí dovedli se potloukati po záložních nemocnicích celé měsíce, ba léta.“

Ti méně šikovní však končili u soudu. Tak například 4. srpna 1914 konstatoval dle Národní politiky četnický strážmistr Mazal, že otci čtyř dětí jedenatřicetiletému nádeníku z Hostavic Josefu Rubíkovi „první části palce, ukazováčku a prostředního prstu levé ruky scházejí“. No a protože se Rubík před tím nechal slyšet, že „raději se zabije, než by rukoval“, začalo vyšetřování. Zmrzačený nádeník se sice hájil tvrzením, že „poranění jeho pochází od nešťastného pádu na silnici“, ovšem marně. Dostal za sebezmrzačení tři měsíce tuhého žaláře.

Se stejným nedostatkem představivosti si v říjnu 1916 ublížil obuvnický pomocník a „obávaný v okolí pytlák“ František Tržil z Temnice, který si den před rukováním prostřelil v lese patu a naivně tvrdil, že jde „o pomstu lesního personálu“. Rolník z Netřebic Jan Jaroš užil metody daleko vytříbenější, ale ani on neuspěl. Úřady konstatovaly, že si „vstříknutím šťávy hadího mlíčí (pryšce chvojky - pozn. red.) přivodil zánět středního ucha“, a vyšetřovat začaly i několik dalších podobných případů z Netřebic a okolí.

Rodnými bratry simulantů byli „desertýři“.

Jejich králem potom bezesporu byl čtyřiadvacetiletý vojín 91. pěšího pluku František Schmaus. Na vojnu šel podle Národní politiky v říjnu 1912 a hned dostal „pro vzdorovitost“ kasárníka. Jenže po pouhých dvanácti dnech strávených na vojně z „vachcimry“ uprchl, mundur schoval „do kupy hnoje, načež zmihistorie zel za hranice“. Procestoval prý celou Evropu, a „také cirkusem Kludského dal prý se tehdy v cizině angažovati“. Domů se vrátil ke své smůle těsně před válkou a 18. července 1914 ho pražský zeměbranecký soud odměnil za turismus čtyřmi měsíci vězení.

Bizarním způsobem se projevil dvacetiletý domobranec 102. pěšího pluku Vojtěch Rezek, který se dopustil nejen zběhnutí, ale i „krádeže tří kulečníkových koulí a několika nádobek z hostince Antonie Uzlové v Hloubětíně“. Soud ho za to poslal v září 1914 na dva roky za mříže.

TY VOLE, ZLODĚJI, CÍSAŘI Ale zpět k „císařsko-královskému“ 63 neboli k urážení veličenstva. Nejčastěji se mocnáři, jak ze souhrnných hlášení plyne, spílalo do volů, dědků starejch, mrzáků, troubů, kurevníků či prostě do Frantů Procházků. Urážet ale šlo dle libosti i další údy panovnického domu, armádu, stát či prostě jen nadávat na válečné poměry.

Trestní stíhání si šlo přivodit rozličnými způsoby. Někdo na to šel prvoplánově a dá se říci s úmyslem. To je případ Ambrože Pecha, obchodníka z Bratrouchova, který poslal 30. srpna 1915 c. k. doplňovacímu velitelství v Jičíně eruptivní výlev (přetiskujeme ho i s chybami) tohoto znění: „Táži se vás proč ste zavřely mého syna Petra Pecha (…) a odsoudili ho na tři měsíce do těžkého žaláře vy volové i s tím císařem dejte si na mně pozor abych vás všechny nezabil a císaře zvláště proto že pořád válčí a nechává lidi mrzačit - Sám žere maso mně dává jeden chleba na týden ty vole zloději tebe hned zabiju Františku Josefe I císaři kurevníku to psaní mi psala má kurva za kterou chodím.“ Pech byl za to, netřeba dodávat, neprodleně „zatčen a dodán k zeměbraneckému soudu do Josefova“.

Takřka stejně přímočaře si počínala žena statkáře z Kraselova Antonie Máchová, která počátkem června 1915 prohodila v hostinci k obrazu císaře: „Tohodle vola jste si sem pověsili? Když chtěl válku, tak ať si válčí sám.“ Při další návštěvě k hostinské poznamenala: „Ten vůl tu ještě visí? Hned ho sundala a hodila někam za kufr.“

Způsobit obtíže si ale šlo i subtilněji, najmě pak zpěvem - rok si dle knihy Josefa Štefana Persekuce národa českého za světové války odseděl horník Švambera z Kladna za to, že zpíval píseň „červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč“; soukromým dopisem - pěšák Josef Horák v květnu 1916 do dopisu rodině napsal: „Buď šťastná má ženo, mé dítě, vzpomínejte na svého nešťastného manžela a otce, který musel jít za cizí zájmy krev cedit“; či v obchodě - švec z Borku u Pardubic Jiří Říčař vytáhl při placení minci, ukázal na ni a poznamenal: „Dejte mě za toho otroka drobné.“

Většinou se ale hanobilo jen tak mezi řečí. Do neštěstí tak v červenci 1916 přišel tkalcovský mistr a „sprosťák“ Palivcova ražení František Hejral z Jilemnicka, když pronesl: „Jestli to Rakousko prohraje, je mně do toho hovno a taky mně můžou prdel políbiti, já jim do toho seru.“ Jakýsi A. Školník z Rychnova nad Kněžnou se zase neudržel, a jak stojí v souhrnných hlášeních, „při usmrcování psa“ se nechal pesimisticky slyšet: „Ono k tomu dojde, že půjdeme také k obecnímu lesu a tam nás postřílejí.“ PRO DVA LIDSKÉ ŽIVOTY No, a pak tu samozřejmě byly různé speciální příležitosti. Úplně na začátku šlo o schvalování atentátu v Sarajevu. Nemístnou poznámkou „dobře se stalo, on tam neměl co dělat, on beztoho držel jenom s Němci a s Židy“ se hned v červnu 1914 provinil majitel domu v Lovosicích Alois Matyáš a korunoval to ještě výrokem: „To jsou věci pro dva lidské životy, jejich dětem strčí císař všechno a na chudé sirotky dá jenom 1000 K.“

Podobné žně měla policie v březnu 1915, kdy po 133 dnech obléhání kapituloval „Verdun východu“ - rakouská pevnost Přemyšl.

Vyloučením ze školy to odnesl čtrnáctiletý žák měšťanky v Litoměřicích Emil Synek, který nápis o pádu Přemyšlu na školní tabuli glosoval slovy: „To je dobré.“ Špatně dopadl i František Vokurka z Peruce za to, že ke spolucestujícím v kupé poznamenal: „Nyní přijde na řadu Krakov a poté Slezsko.“ A konečně dva kloboučničtí učni Josef Indra a Karel Dittrich, kteří si v dílně zpívali: „Nás již nemá nikdo rád, prosrali jsme Bělehrad, již nám lezou na paty, prosrali jsme Karpaty, nám to nejde na mysl, prosrali jsme Přemyšl.“

Samostatnou kapitolou bylo projevování sympatií ruským zajatcům. Stačilo málo. Tak třeba hospodská z Dušník nad Vltavou V. Vitochová načepovala 4. března 1917 třem ruským zajatcům kořalku, a bylo za to „na ni učiněno trestní oznámení“. V Litoměřicích bylo zase v srpnu následujícího roku „učiněno trestní oznámení na šest osob, které se nechaly fotografovati se šesti válečnými zajatci, zaměstnanými na severozápadní dráze“. Štěstí měl naopak Josef Bittner, mistr obuvnický z Broumova, v jehož případě úřady nakonec uznaly, že „jen zahodil špatnou cigaretu, bez úmyslu obdarovat jí zajatce“.

SOUMRAK Někdy na přelomu let 1916 a 1917 začínají hanobitelé ze souhrnných hlášení mizet. Monarchii sevřel hlad a policie s četnictvem měly co dělat, aby zvládly dohlížet na stále častější demonstrace, stávky, hladové bouře či kontrolovat dodržování bezmasých dní (od července 1916 platil každé pondělí, středu a pátek zákaz prodeje a požívání masa). To už ale do repertoáru klasických „švejkovských“ případů nepatří. l

Rodnými bratry simulantů byli „desertýři“ a jejich králem potom bezesporu čtyřiadvacetiletý vojín 91. pěšího pluku František Schmaus, který po pouhých dvanácti dnech strávených na vojně uprchl z „vachcimry“, mundur schoval „do kupy hnoje, načež zmizel za hranice“.

O autorovi| Václav Drchal * drchal@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče