Göringův bratr zachránil v čele plzeňské Škodovky před smrtí desítky lidí

 Drchal Václav Drchal 27. března, 06:07
27. března, 06:07

Albert Göring byl mladším bratrem říšského maršála a velitele Luftwaffe Hermanna Göringa. Jenže on nacista nebyl, naopak je nesnášel.

Rád se dobře a na úrovni bavil, rád vydělával a rozhazoval peníze, rád se seznamoval s důležitými lidmi a měl spoustu milenek (líbily se mu hlavně ty macatější, protože, jak tvrdil, „ženská nemůže být moc tlustá“).

O Hitlerovi s oblibou mluvil jako o vrahovi a nikdy nezdravil zdviženou pravicí. „Český zaměstnanec doporučil před vstupem do Göringovy kanceláře německému místořediteli, aby raději nepoužil pozdrav Heil Hitler, protože jinak bude okamžitě vyhozen,“ stojí v jednom hlášení SD (Sicherheitsdienst, zpravodajská služba SS) z října 1944.

A kromě těchto libůstek zachránil Albert Göring před smrtí či koncentračním táborem minimálně desítky svých přátel a známých – Židů, Rakušanů a také Čechů.

Útěk do Vídně

Albert Göring se narodil 9. března 1895. Jeho otcem byl právník a diplomat Heinrich Göring – říšský komisař Německé jihozápadní Afriky (Namibie). O dva roky starší Hermann byl od malička dravější a proslavil se – coby letecké eso – už za první světové války. Také Albert strávil na frontě prakticky celou válku, ovšem v zákopech jako obyčejný sapér.

Brzy po válce oba bratry rozdělil Hitler. Hermann se k němu okouzleně přidal, ovšem Albert plebejského a ukřičeného antisemitu z duše nesnášel. Když se Hitler dostal k moci, raději odešel do Vídně a stal se Rakušanem. Jenže nacismus ho v březnu 1938 dostihl i tam. Albert to zjevně chápal jako vpád do svého světa a proti novým pořádkům podle svědectví spektakulárně protestoval.

Hned po anšlusu začaly v ulicích Vídně řádit hnědé košile. Řezaly Židům pejzy a jejich ženy nutily vkleče drhnout dlažbu. „Albert Göring (…) si jen sundal sako, jedné z žen sebral kartáč, zaklekl vedle nich a začal také drhnout (…), násilím ho zvedli, přinutili ho legitimovat se, a když viděli doklady, tak celá scéna rázem skončila,“ popsal po letech jednu takovou scénu Jacques Benbassat tvůrcům televizního dokumentu The Real Albert Goering.

Díky bratrovu postavení si to mohl dovolit a podařilo se mu zachránit i své židovské přátele Benbassatovy. Nejdřív odjeli do Bukurešti, později jim obstaral víza a peníze na cestu do Švýcarska.

Po válce Albert pražským vyšetřovatelům líčil, že se mu tehdy ve Vídni „pobyt stal nesnesitelným“ (trestní spis na Alberta Göringa spravuje Státní oblastní archiv v Praze). Nejdřív se odstěhoval do Říma, ovšem na jaře 1939 se nechal „zlanařit“ Brunem Seletzkým, který zastupoval plzeňskou Škodovku na Balkáně.

Leck mich...

Následovala schůzka s českými řediteli Škodovky v Němci obsazené Praze a od června 1939 vystudovaný technik Albert Göring nastoupil místo Seletzkého na místo ředitele exportu pro jihovýchodní Evropu. O dva měsíce později Němci Škodovku začlenili do koncernu Reichswerke Hermann Göring a vcelku logicky se objevily řeči, že mu lukrativní post dohodil bratr.

Jenže náměstek generálního ředitele podniku Josef Modrý po válce vyšetřujícímu soudci Mimořádného lidového soudu v Praze potvrdil, že ze strany Hermanna Göringa „nebylo využito žádného nátlaku“. Naopak.

Němci se tenkrát podle Modrého snažili „zcela zgermanizovat podnik“ a Seletzky navrhl geniálně prosté řešení – „abychom jako protiváhu proti těmto nacistům přijali Alberta Göringa, který je vyložený antinacista a slušný člověk a který je také Seletzkého přítelem a smýšlením Rakušan“. Podobně vypovídali i další čeští ředitelé Škody.

Sám Albert při výsleších vysvětloval, že Hermanna o souhlas žádal, ovšem nikoli prý „v jeho funkci úřední, nýbrž jedině proto, že on byl nejstarším z rodiny“. Už v Rakousku způsobil bratrovi spoustu nesnází a podle svých slov nechtěl, aby mezi nimi „došlo k úplné roztržce“.

Jenže potíže bratrovi působil dál, a tak od května 1940 trávil většinu času v Bukurešti, kde se jeho výstřelky – třeba když odpověTen děl dvěma důstojníkům wehrmachtu na jejich „Heil Hitler!“ tradičním vídeňsko-bavorským „Leck mich im Arsch!“ – snesly spíš.

Hodný a zlý Göring

Češi ve vedení Škodovky neměli důvod litovat svého rozhodnutí. Koneckonců daleko lépe než s nacisty vycházel Albert právě s nimi. „Raději spolupracoval s osobami indiferentními, ba Říši nepřátelskými, než aby se obklopil spolehlivými německými silami,“ stojí ve zmíněném hlášení SD s dodatkem, že Albert projevoval „nejtvrdší odpor“ pokaždé, když mu nabízeli, aby si s sebou na Balkán vzal „německé odborníky“.

Jeho vliv se projevoval v detailech, jako když třeba v roce 1940 zabránil výměně českých orientačních tabulek v závodě za německé, ale také ve skutečně důležitých věcech.

Naprosto například vycházel vstříc snaze vedení Škodovky zaměřit se na Balkán (koneckonců o to byly jeho provize vyšší) a dodávat co nejméně zbraní Německu. Hlavně ale pomáhal lidem v nesnázích a kryl některé představitele českého odboje.

Po válce svědčil v jeho prospěch například Vilém Hromádko (až do srpna 1939, kdy ho nahradil Němec Wilhelm Voss, byl předsedou správní rady Škodovky), který byl po válce vyznamenaný Československým válečným křížem prvního stupně. Hromádko jezdil po okupaci na Balkán a dohlížet měl na něj právě Albert Göring.

Hlavně ale pomáhal lidem v nesnázích a kryl některé představitele českého odboje.

Jenže to dělal tak blahovolně, že Hromádkovi umožnil kontakty se zahraničním odbojem. „Göring zřejmě o mých stycích a činnosti věděl (…) věc trpěl, ba naopak mě varoval, abych byl opatrný,“ vzpomínal Hromádko.

Albert Göring navíc Hromádkovi zřejmě zachránil život po jeho zatčení během prvního stanného práva v září 1941. Spojil se s jeho ženou a nejdřív za něj osobně orodoval v Praze. Když to nepomohlo, obrátil se, jak sám později líčil, „telefonicky na svého bratra se žádostí o intervenci“. Hermann poté vyslal do Prahy za Heydrichem svého pobočníka Karla Bodenschatze, což pravděpodobně vedlo k Hromádkovu propuštění.

Podobně Albert pomohl šéfovi Omnipolu (od roku 1934 se staral o zahraniční barterové obchody Škodovky) Františku Zrnovi a jeho čtyřem ředitelům, pro které si gestapo přišlo v říjnu 1941. Všichni absolvovali řadu výslechů kvůli svým zahraničním kontaktům a na svobodu se dostali až na začátku příštího roku.

I tady zřejmě sehrála zásadní roli přímluva Alberta Göringa. Sám Zrno po válce líčil, že je vděčný za to, „jak ochotně a horlivě se Göring staral o moje propuštění i ostatních zatčených, a jsem osobně přesvědčen, že jen zásluhou Göringa jsme propuštěni na svobodu byli“.

Další zachránění

Lidí, kterým Albert tenkrát pomohl, bylo ale daleko víc. SD například zaznamenala případy manažera Škodovky Michala Kopelianuse, „jehož manželka se po vypuknutí války s Jugoslávií vyjádřila v úřadovnách Škodových závodů v Bukarešti nepříznivě o Hitlerovi“, a zaměstnance brněnské Zbrojovky Novotného, jenž měl prý „špatnou pověst“, ovšem díky Albertovi mohl „přestěhovati svoji rodinu do Bukarešti, odkud uprchl do Spojených států severoamerických“.

Židovského disponenta Škodovky Jiřího Kantora „uklidil“ Albert do Budapešti a Viléma Maška ze Zbrojovky, který se „provinil“ tím, že si vzal Židovku, pro jistotu do Rumunska.

Do Bukurešti si vyžádal také ředitele exportu Zbrojovky (Škodovka byla s brněnskou Zbrojovkou majetkově propojena) Jana Morávka, po kterém šlo gestapo kvůli údajně zatajeným devizám.

Benbassat ve zmíněném dokumentu vyprávěl i o suverénně nejdrzejším kousku Alberta Göringa, když prý nejspíš někdy v roce 1944 přijel s několika nákladními auty do Terezína, vahou svého jména dosáhl toho, že mu dozorci naložili „dělníky pro Škodovku“, a poté údajně všechny židovské vězně pustil na svobodu. Jenže sám Albert o něčem takovém při vyšetřování nevyprávěl a také v trestním spise není o věci ani zmínka.

Bezděčný špion

Díky svým kontaktům míval Albert Göring skvělé a hlavně včasné informace. „Stýkal jsem se s ním často, byl dobrým barometrem situace a znal řadu klepů, které se doslechl u svého bratra,“ napsal v prosinci 1946 bývalý vrchní ředitel brněnské Zbrojovky Karel Staller do prohlášení pro lidový soud.

Obzvláště jedna z věcí se prý vydařila: „Bylo to avisování útoku na Francii, které jsem (…) včas dopravil do Londýna (…) Göring vyprávěl mi o přípravách tohoto útoku asi tři týdny před jeho zahájením a během čtyř dnů měla Bukarešť již přesné údaje.“ S předstihem věděl Albert i o útoku na Sovětský svaz.

„Byl to také Göring, který mi řekl, kde se vyrábějí motory pro ponorky a že do čtyř měsíců vypukne válka s Ruskem, a tuto zprávu jsem předal do Londýna i do Moskvy,“ vzpomínal po válce pro změnu Hromádko. Oba si nicméně drželi od Alberta odstup.

Podle Stallera, který během války předal odboji desítky milionů korun (maskoval je mimochodem jako „kalorné“ neboli úplatky pro balkánské potentáty), byl totiž „Göring tak povídavý a nediskrétní, že by někoho z nás mohl ohroziti i bez zlého úmyslu“.

Dokládal to historkou, kdy mu prý Albert vyprávěl pouhých deset minut po jejich seznámení (tehdy) velmi nekorektní vtip: „Týkal se asistentky zubního lékaře, která nese krabici od dámského klobouku a na otázku odpovídá – to je chrup Prušáka.“ Vzápětí prý následovala „řada cynických anekdot o Hitlerovi“.

Hrůzostrašné zprávy

Pouhých osm dní předtím, než do Bukurešti vstoupila Rudá armáda (31. srpna 1944), se Albert Göring vrátil do Prahy a okamžitě se, jak o tom svědčí zpráva státního ministra pro Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka šéfovi RSHA (Hlavní říšský bezpečnostní úřad) Ernstu Kaltenbrunnerovi, dostal do potíží.

„Pan Albert Göring, kterého osobně považuji nejméně za defaitistu nejhoršího druhu, včera přijel z Bukurešti do Prahy s hrůzostrašnými zprávami,“ psal Frank a dodával, že by měl být neprodleně „zajištěn státní policií a dodán do Berlína“.

Opět musel zasáhnout „velký bratr“. Pro neposlušného mladšího bratra poslal letadlo a v Berlíně mu, jak později Albert vzpomínal, řekl, že je to naposledy, kdy mu dokázal pomoci, „že jeho posice je již otřesena a že musel osobně Himmlera (říšský vůdce SS, šéf gestapa a osobní nepřítel Hermanna Göringa – pozn. red.) požádati, aby celou záležitost urovnal, a přikázal mi, abych se odebral do Solnohradu (…) a abych se více nevrátil“.

Albert Göring poslechl. Odešel ze Škodovky a spolu se svojí třetí českou ženou Miladou Klazarovou (povolení k „nerovnému“ sňatku mu také zařídil bratr) žil až do konce války v Salcburku.

Za čtyři slova do vězení

Hned 9. května 1945 se šel Albert ohlásit Američanům a na příští bezmála dva roky zmizel za mřížemi. Důvod to mělo jednoduchý, v příslušné kolonce stojí pouhá čtyři slova – „brother of Reichsmarschall Goering“. Albert vystřídal řadu vězení a internačních táborů a v Norimberku se mu podařilo naposledy setkat s bratrem (Hermann byl odsouzen k smrti a v říjnu 1946 spáchal sebevraždu).

Všem svým vyšetřovatelům se stále dokola snažil vysvětlit, že je antinacista a nikdy nevstoupil ani do NSDAP. Vypracoval dokonce seznam 34 lidí, kterým pomohl a na jejichž jména si, jak psal, dokázal vzpomenout.

Kromě již zmíněných zaměstnanců Škodovky a Zbrojovky šlo především o Albertovy vídeňské známé židovského původu, kterým po anšlusu pomohl ze země – Oskara Pilzera, Alfreda Barbasche, Williama Szekelyho, dr. Alsegga či Maxe Wolfa. Orodoval také za zlepšení podmínek posledního rakouského kancléře Kurta Schuschnigga vězněného nacisty.

Přes to přese všechno Albertu Göringovi nikdo nevěřil a jeho první americký vyšetřovatel Paul Kubala si ironicky zapsal: „Tvrdí, že jeho život byl ustavičným soubojem s gestapem.

Neuvěřitelná náhoda

Mohlo by se až zdát, že říšský maršál neměl nic jiného na práci než vysekávat svého bratra z problémů, do nichž se dostal, protoreport že chránil staré židovské ženy, odmítal zdravit Heil Hitler a trousil nenápadně uštěpačné poznámky.“ Nakonec pomohla sotva uvěřitelná náhoda.

Jedním z dalších na seznamu byli slavný skladatel Franz Lehár a jeho židovská žena Sophie. Hitler sice Lehára rád poslouchal, přesto úřady skladatele nutily, aby se rozvedl, nebo bude i on považován za Žida. Naštěstí znal a oslovil Alberta Göringa. „Tři dny nato byl u mne ve Vídni (…), následujícího dne odjel do Berlína,“ líčil později skladatel. Tady se Albert setkal s bratrem a ministr propagandy Joseph Goebbels poté Lehárovu ženu „pardónoval“.

Ona neuvěřitelná náhoda spočívala v tom, že poslední Albertův vyšetřovatel Victor Parker se původně jmenoval Pashkis a byl synovcem Sophie Lehárové-Pashkisové.

„Shora uvedený příběh je pokládán za pravdivý, protože tento vyšetřovatel osobně ví, že subjekt pomohl Franzi Lehárovi, jenž je strýcem tohoto vyšetřovatele,“ napsal do zprávy Parker a v červenci 1946 rozhodl o Albertově propuštění.

Na Pankráci

Jenže svobodu to pořád neznamenalo. Američané vydali vězně Československu a Albert Göring se stěhoval nejdřív do Plzně („Jakživ jsem nedostal tolik facek jako v Plzni,“ stěžoval si později svému příteli Josefu Charvátovi.) a poté do Prahy na Pankrác.

Za propagaci nacismu hrozil Albertovi minimálně pětiletý trest a teoreticky i smrt, jenže výpovědi jeho českých spolupracovníků ze Škodovky stavěly obžalobu na hlavu. Všechno se nakonec smrsklo vlastně jen na jednu otázku – nevyužil Albert Göring vlivu svého bratra a „nepumpl“ Škodovku o moc peněz?

Přece jen dostával hodně – ročně 300 tisíc korun od Škodovky a stejně tolik od brněnské Zbrojovky. Daleko víc mu ale nesly provize, kdy z každého jím uzavřeného obchodu dostával jedno nebo dvě procenta. Celkem si tak odnesl 13,4 milionu korun, a to si ještě nevybral provize za roky 1943 a 1944 neboli dalších bezmála šest milionů. Mimochodem, v trestním spise lze najít záznam, že se těchto milionů dobrovolně vzdal, což nelze chápat jinak než jako jistou formu výkupného.

Jenže ani tady se nebylo čeho chytit. Všichni lidé z vedení závodu považovali Albertovy příjmy za přiměřené a tvrdili, že Škodovce ekonomicky prospěl. Nejlépe to vystihl náměstek ředitele Modrý. Podle něj sice byly provize skutečně velmi vysoké, ovšem jen proto, že mimořádně vzrostl objem vývozu na Balkán, který pod Alberta spadal, a nikoli proto, že by si z obchodů bral nepřiměřený podíl: „Naopak jeho sazba byla nižší než jeho předchůdce Seletzkého.“

Velmi decentní byla i jinak proti kolaborantům ostře naladěná závodní rada Škodovky, která označila výši provize za „úměrnou obchodům v Rumunsku uzavřeným“ a suše dodala, že „nebyly proti Albertu Göringovi vzneseny žádné připomínky, pokud by se týkaly jeho chování za okupace“.

Pozdní odpoledne

Bohužel na propuštění čekal Albert Göring zase strašně dlouho. Na svobodu se dostal až 14. března 1947, kdy veřejný žalobce zastavil stíhání a navrhl jeho odsun do Rakouska.

Albert byl volný, ale v ulicích poválečné Prahy to nebylo nic příjemného. „Sotva promluvím německy, dají mi přes hubu,“ zaznamenal ve svých pamětech Albertovy trable jeho dávný přítel Charvát. Brzy poté se inkognito –aby se vyhnul Rusům – vydal za svojí ženou a tříletou dcerkou do Salcburku.

Měl teprve dvaapadesát let, přesto to nějak nebylo ono. Vězení mu podlomilo zdraví, byl bez peněz, stále se bál, že bude znovu zatčen, a navíc nemohl se svým jménem sehnat práci. Začal pít a kvůli jeho nevěře od něj odešla žena.

Nastěhoval se ke své hospodyni – a pozdější čtvrté manželce – Brunhildě Siewaldstätterové. Zahořkl a protloukal se, jak se dalo. Nakonec ale podle knihy Williama Hastingse Burkeho našel klid. Těšil se z drobností – ranní kávy a každodenních procházek – a žil jako docela spokojený starý pán. Zemřel v prosinci roku 1966 na rakovinu slinivky.


Čtěte také:

Většinu úředníků německého ministerstva vnitra tvořili i po válce nacisté

Německo chce vyplatit deset milionů eur sovětským vězňům nacistů

Musíte si přečíst

Kdo si odskáče kauzu Opencard?

Epidemie úmrtí na silnicích. Spojené státy hledají lék

Ve Skotsku spustili první síť přílivových turbín na…

Stane se z celní správy Babišova státní bezpečnost?

Nový daňový ráj? Ženeva chce výrazně ulevit korporacím

Jednání o volném obchodu s EU podle Američanů postupují

Michal Horáček: Jen já a lidi
Michal Horáček, známý textař a možný prezidentský kandidát, v pořadu Euro TV slibuje, že se v kampani obejde bez politických stran i sponzorů. Agituje za pragmatický vztah k Číně, ale zároveň zůstává zastáncem EU. Islám je podle něj s českým prostředím nekompatibilní.
Zhlédnout další videa