Gazprom na rozcestí

03. prosince 2012, 00:00 - Libor Dvořák
03. prosince 2012, 00:00

Polostátní těžařský gigant, který byl po dlouhá léta symbolem ruského ekonomického i politického vlivu, začíná mít problémy. Ten hlavní se údajně jmenuje břidlicový plyn

Rusové dobudovali druhou větev plynovodu Severní proud a na počátku letošního prosince se začíná s výstavbou prvního úseku Jižního proudu – z Ruska pod hladinou Černého moře do Bulharska. Odtud plynovod povede přes další balkánské země až do Itálie. Gazprom si zkrátka navenek počíná, jako by se nic nedělo. Manažeři firmy však přesto musejí počítat s tím, že se energetická mapa světa začíná měnit. Může za to i břidlicový plyn.

Klacek po ruce Těžařská a distribuční společnost Gazprom je největším podnikatelským subjektem v Rusku a zároveň největší firmou zabývající se těžbou zemního plynu v celosvětovém měřítku. Pokud jde o tržby, podle údajů časopisu Forbes z roku 2010 zaujímal Gazprom 24. místo na světě. V posledních letech o něm i další subjekty zaměřené na velkopodnikatelskou scénu svorně tvrdily, že je nejziskovější firmou na světě. Kromě toho Gazprom disponuje nejdelší světovou potrubní sítí na světě dosahující 160 tisíc kilometrů.

Vzhledem k tomu, že Rusko je sice ekonomická velmoc, ale rozhodující podíl jejího hospodářství tvoří právě těžba a vývoz surovin, jakékoli oslabení Gazpromu automaticky oslabí i ruský stát. Ten je navíc léta podezírán (dílem právem a dílem ne zcela) z toho, že svého nerostného bohatství využívá jako mocenského klacku. V této souvislosti připomeňme Ukrajinu, jejíž bývalá premiérka Julie Tymošenková si za krajně nevýhodnou smlouvu na dodávky ruského zemního plynu z počátku roku 2009 (původně 450 USD za tisíc kubíků, letos i se všemi dodatečně vyjednanými slevami průměrně 416 USD) vysloužila sedmiletý trest odnětí svobody. A také třeba pobaltské země, které jsou členskými státy Evropské unie a Severoatlantické aliance a Rusku za jeho plyn aktuálně platí 444 USD za tisíc kubíků. Představa, že je to trest za totální odtržení od postsovětského Ruska, se zajisté nabízí a Rusové jen těžko mohou snášet racionální ekonomické argumenty, že tomu tak není.

Produkt perestrojky Objevy velkých zásob zemního plynu v Povolží, na Uralu a hlavně na Sibiři a fakt, že zemní plyn jako zdroj energie přišel do módy po celém světě, učinil už v sedmdesátých a osmdesátých letech z tehdejšího Sovětského svazu jednu z největších těžařských mocností světa. Od roku 1965 toto nesmírné přírodní bohatství spravovalo ministerstvo plynového průmyslu SSSR, které řídilo průzkum, těžbu, zpracování, distribuci i prodej. V srpnu 1989, tedy za perestrojky, bylo usnesením tehdejší Rady ministrů SSSR rozhodnuto o transformaci obrovitého hospodářství ve státní těžařský koncern Gazprom, který se o čtyři roky později proměnil v akciovou společnost. (Mimochodem, stát v ní dnes prostřednictvím společnosti Rosimuščestvo vlastní něco přes 38 procent akcií.) Prvním šéfem společnosti se stal legendární Viktor Černomyrdin, posléze ruský premiér. Až do léta roku 1992 (začátek voucherové privatizace) vlastnil Gazprom ze sta procent ruský stát. A společnost musela v té době zápolit s důsledky rozpadu Sovětského svazu, kdy se část majetku ocitla na území jiných republik.

V prosinci 1992 prezident Jelcin jmenoval Viktora Černomyrdina ruským premiérem, což ekonomickou moc Gazpromu prudce posílilo, především výraznými slevami na daních. Během tržních reforem byla část firmy „prodána“ za privatizační vouchery, tedy de facto rozdána. Tento „prodej“ se údajně tvrdě kontroloval – kupříkladu do rukou cizinců se nesmělo dostat více než devět procent akcií. V každém případě však šlo o období a o události, v nichž se rodila nová ruská oligarchie, která ve druhém Jelcinově prezidentském období představovala faktickou ruskou státní moc.

O svůj vliv oligarchové přišli na počátku dalšího desetiletí, po příchodu Vladimira Putina k moci. Zajímavé je, že když byl v roce 1998 Viktor Černomyrdin z premiérské funkce odvolán, vláda okamžitě na Gazprom udeřila, daňové slevy se zpětnou platností odvolala a Gazprom musel pod hrozbou konfiskace majetku nedoplatky uhradit. V tomto roce se proto společnost snad jedinkrát za dobu své existence dostala do červených čísel. V letech 2001 až 2003 Putin významně reformoval vedení firmy a podobně jako jiná klíčová odvětví ruské ekonomiky ji v podstatě podřídil státu.

Gazprom loni zakoupil celou běloruskou plynovodní síť Beltransgaz. Na podzim letošního roku oficiálně zahájil těžbu v jednom z největších ruských nalezišť zemního plynu – Bovaněnkovském. Ve stejné době i nejvyšší ruská místa připustila nebezpečí, jaké Gazpromu hrozí v důsledku celosvětového růstu těžby břidlicového plynu. Krátce nato bylo otevřeno další klasické naleziště Verchně-Salymské a ministerstvo energetiky, které má na Putinův pokyn změnit strategii celého odvětví v období do roku 2030, prohlásilo, že v Rusku je těžba břidlicového plynu „zatím neperspektivní“.

Potíže s odbytem Jak se zdá, Gazprom opravdu čekají časy přinejmenším nejednoduché. Spotřeba v hlavním odbytišti, Evropě, bude nadále růst podstatně pomaleji než v Asii. A v získání případných dodávek do Číny, která je zákazníkem nejzajímavějším, budou Rusku tvrdě konkurovat Spojené státy, Katar a možná i někteří domácí dodavatelé.

Pokud jde o zmíněnou Evropu, spotřeba zemního plynu na starém kontinentu může dokonce jít dolů. Podle údajů společnosti BP v roce 2011 klesla evropská spotřeba této energetické suroviny o 2,1 procenta a z pěti hlavních odběratelů ruského plynu dovoz neomezuje, ale naopak mírně zvyšuje jedině Turecko. Jak zjistilo dispečerské ústředí ruského palivoenergetického komplexu, letošní výsledky za prvních osm měsíců roku jsou ještě horší – pokles o 3,4 procenta. Rusko je ovšem s třicetiprocentním podílem stále největším dodavatelem zemního plynu pro Evropu. Útěchou pro chřadnoucího giganta snad může být jen to, že propad v bilanci dalších dodavatelů je mnohonásobně větší. (Údaje Ruské plynařské společnosti ukazují, že úhrny prodejů zkapalněného zemního plynu klesly v případě Kataru o 33 procent, a v případě Nigérie dokonce o 44 procent.)

Vnitřní evropské zásobování zemním plynem se za chvíli s ohledem na skoro vytěžená ložiska bude rovněž snižovat, jenže ani to ruským dodavatelům příliš nepomůže. Hodně evropských odběratelů chce totiž zemní plyn nahradit levnějším hnědým uhlím, které díky novým zpracovatelským technologiím už není takovou ekologickou zátěží, jakou bylo ještě před pár desítkami let.

Zanedbaná orientace na Východ Jak soudí analytik investiční společnosti Capital Vitalij Krjukov: „Pokud se překryje zbrzdění největších asijských ekonomik se zprovozněním nových kapacit na zkapalňování plynu v USA, Kanadě a Austrálii, což je víc než pravděpodobné, pak proud této komodity chrstne i do Evropy. A to bude pro ruské dodavatele velmi zlé.“ Ruský ministr energetiky Alexander Novak v rozhovoru pro moskevský list Vedomosti rovněž prohlásil, že dodávky na Východ je třeba posílit. Podle údajů jeho ministerstva vzroste v roce 2030 spotřeba energií v Evropě o jedno procento, zatímco v Číně o čtyři procenta. Za těch 18 let bude přitom spotřeba plynu v celé Asii dvakrát vyšší než dnes.

Pokud jde o diverzifikaci dodávek, Rusko zkrátka ztratilo hodně času. Dnes se sice snaží co nejrychleji vybudovat několik plynovodů ze Sibiře do Číny, ale tato snaha naráží na další problém: teprve vznikající plynovodní síť dodavatele doslova „přivazuje“ k jednomu spotřebiteli. Plynařské firmy se proto snaží zvyšovat procento plynu zkapalněného, který lze v zásadě dopravit kamkoli. Jenže i na tomto poli Rusko zaostává. Samotný Gazprom v roce 2009 uvedl do provozu závod na zmíněnou úpravu plynu na Sachalinu a přes Tichý oceán ho dodává i do USA, jenže podíl vyvezené zkapalněné suroviny je příliš malý (podle BBC šest až sedm procent). A zase jde o starý sovětský a dnes ruský problém – největší země světa se orientuje na co nejjednodušší technologické postupy, což se v konečném výsledku nevyplácí.

Pokud jde o „břidlicové nebezpečí“, americká nezávislá agentura Energy Information Administration soudí, že opravdu naplno začnou Spojené státy surovinu vyvážet až asi za deset let. Jak jsme ale konstatovali, v té době bude především jihovýchodní Asii tímto zdrojem energie zásobovat také Kanada a Austrálie

– a to o dalších potenciálních vývozcích třeba ani nemáme tušení.

V samotné Číně se podle Mezinárodní energetické agentury zásoby břidlicového plynu mohou pohybovat kolem 36 bilionů kubických metrů, přírodního plynu je v čínském podzemí asi 22 bilionů kubických metrů.

Návrat k uhlí?

Zkapalněný plyn je po ropě druhou nejdražší energetickou surovinou. Nejlevnější je uhlí, které vychází 4,7krát levněji než ropa a 2,7krát levněji než zemní plyn. Přestože podle Vitalije Krjukova může jít jen o dočasný jev, faktem je, že v prvním čtvrtletí loňského roku se export uhlí ze Spojených států do Evropy v porovnání se stejným obdobím roku 2010 ztrojnásobil. Nejvíce stouply dodávky do Španělska, Portugalska a Bulharska. Američané přitom mají největší zásoby uhlí na světě a jeho cena přímo v USA poklesla, protože se tam snížily také ceny zemního plynu.

Břidlicová revoluce podle odborníků Gazpromu prý zatím nehrozí, v tom jsou s nimi zajedno i čínští experti. Jak ale bude této suroviny na světovém trhu přibývat, na ceny klasického ruského zemního plynu to vliv mít bude. Jedinou zemí na světě, kde je těžba břidlicového plynu výhodná, jsou zatím Spojené státy. V Číně jsou podle Mezinárodní energetické agentury zásoby této nové energetické komodity třináctkrát vyšší než v USA. Přesto jsou plány těžit v nejlidnatější zemi světa za tři roky 6,5 miliardy kubíků břidlicového plynu příliš optimistické. Analytická společnost Wood Mackenzie, sídlící ve Skotsku, už před dvěma lety spočítala, že úplně se vzdát dovozu plynu Čína dokáže až po roce 2020. Číňané nicméně své ambiciózní plány posunou po časové ose mnohem dál. Nemají ani potřebnou infrastrukturu, ani dostatek kvalifikovaných odborníků. A ani těžařské společnosti se do finančně velmi náročných projektů patrně nepohrnou.

Hlavní strašák je doma Na ruské domácí scéně ekonomických gigantů se do popředí dostal v uplynulých dnech někdo jiný – ropná společnost Rosněfť, za níž stojí jeden z nejbližších spolubojovníků prezidenta Putina, vicepremiér Igor Sečin. Ten vedl tuto společnost v letech 2004 až 2011 a jako předseda rady ředitelů ji proměnil v největší naftařskou korporaci země. Rosněfť právě v tomto období obsadil veškerý volný prostor, který zbyl po Chodorkovského Jukosu. A už také získal potřebná povolení pro těžbu ropy ze zatím nevyužívaného arktického šelfu. Sečinův obr by už co nevidět měl Gazprom na pozici největší a nejbohatší ruské firmy předstihnout.

K tomu dodejme jeden důležitý detail: s největší pravděpodobností nejde o to, že Igor Sečin je lepší manažer než šéf Gazpromu Alexej Miller. K základním ruským ekonomickým reáliím patří fakt, že v podnikání je nejdůležitější přízeň gosudarova. Ta například umožnila, že monopol na projektování a výrobu dopravního letounu pro střední tratě Superjet 100 dostala společnost Suchoj, která odjakživa vyráběla nadzvukové tryskáče, ale dopravní letadlo doposud nevyvinula ani jedno. Projekt Superjet se dnes vyznačuje tím, že má sice hodně objednávek a pár strojů v provozu, ale také velké potíže.

Sečin a jeho spolek „jen“ těží ropu, což je snazší než vyrábět letadla. Když k tomu má i onu přízeň gosudarovu, mohlo by to o osudu Gazpromu rozhodnout. Před pár lety měl podle některých plánů prezidenta Putina Gazprom pohltit Rosněfť. V nových souvislostech by to mohlo být přesně naopak. l

O autorovi| Libor Dvořák • Český rozhlas 6

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče