Fraška od dob Masaryka

21. ledna 2013, 00:00 - Jaroslav ŠEBEK
21. ledna 2013, 00:00

Pokusy Parlamentu zvolit hlavu státu byly v Česku tak trapné, že politici pod tlakem zavedli přímou volbu. Jestli přinese nějaké zlepšení, se teprve ukáže

V atmosféře provázející naši první přímou prezidentskou volbu se odrážejí nálady a tendence ve společnosti.

Prakticky každé takové hlasování bylo poznamenáno momentálním rozložením mocenských sil ve státě, oblibou či nepopularitou kandidátů a názorovým štěpením uvnitř politických stran. Roli hrála i ekonomická situace země.

Za prezidenta osvoboditele Výjimku tvořily prezidentské volby v dobách revolučního přelomu našeho státu. První prezidentská volba jen pár dní po vzniku státu – v listopadu 1918 – byla ze strany tehdejšího Revolučního Národního shromáždění v podstatě jen aklamativním potvrzením T. G. Masaryka jako hlavy státu. Stejný charakter mělo i zvolení Václava Havla v prosinci 1989, kdy ani komunističtí poslanci neměli odvahu se postavit proti muži, který byl ještě před několika měsíci vězněm režimu jimi reprezentovaného. Druhá Masarykova volba na jaře 1920 se už odehrávala ve znamení rozkolísanosti politické scény, dané zejména národnostními problémy. Všechny československé strany se tehdy bez problémů shodly na Masarykovi jako společném kandidátovi, takže jeho zvolení bylo téměř povinnou formalitou. Volební akt však poznamenalo vyhrocené napětí v českoněmeckých vztazích. Rozpolcenost názorů poznamenala Masarykovu volbu i o sedm let později – na jaře 1927. Problém byl mimo jiné v tom, že do ní zasáhly dozvuky takzvané silvestrovské aféry.

V Čapkově vile při bujaré oslavě konce roku 1926 parodovali pozvaní umělci některé členy vládní koalice. Veselí byl přítomen i Masaryk. Informace rychle prosákly na veřejnost a staly se šťavnatou potravou nejen pro bulvár, ale i některé konzervativní listy.

Prezident sám raději odjel do Středomoří a do polemik nezasahoval. Ve volbě byl sice zvolen hned v prvním kole, ale jen o několik hlasů, manifestační podpora se nekonala.

O skandální kulisu se postarali zejména komunisté, kteří v té době byli druhou nejsilnější politickou stranou. Jejich zástupci přerušovali průběh volby pískotem a výkřiky.

Do čtvrté volby v roce 1934 už Masaryk jít nechtěl. S tím však měli problém jeho přívrženci, kteří ho přemluvili, aby ještě do prezidentských vod vstoupil. Jasná většina zákonodárců ho volila jako nezpochybnitelnou demokratickou ikonu, ale jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval, takže na podzim 1935 Masaryk rezignoval. Jako nástupce doporučil dlouholetého spolupracovníka a ministra zahraničí Beneše.

Žádaná byla „pevná ruka“ Volba Masarykova nástupce se stala jedním z nejdramatičtějších politických klání. Proti se rozhodně postavila část agrární strany, která se stala jádrem takzvaného prosincového bloku pravicových stran. Protivníci mocenského vlivu Beneše však kandidáta hledali narychlo a pod tlakem okolností. Byl to univerzitní profesor Bohumil Němec. Jeho výběr nebyl dopředu konzultován s možnými spojenci, a to již na počátku zkomplikovalo Němcovu pozici. Benešův tábor naproti tomu fungoval spolehlivě. Přesto byly dny před volbou ve znamení horečných kuloárních debat, o nichž občané prakticky nic netušili. Napjatá atmosféra vedla dokonce 11. prosince 1935 k demisi vlády, která však nebyla přijata, a o týden později se protibenešovský blok zhroutil a druhý československý prezident získal jednoznačnou většinu volitelů. Volba byla tehdy mnohými chápána jako zápas mezi demokracií a autoritativními politickými proudy.

Poválečný demokratický systém se od počátku 30. let potýkal s krizí, jejíž symptomy se projevily prakticky v celé Evropě. Ekonomika padala od začátku 30. let do červených čísel a sociální dopady krize zapříčinily ve většině zemí hospodářský rozvrat a s tím spojenou politickou radikalizaci širokých vrstev obyvatelstva, vedoucí k podpoře autoritativních hnutí. Problémy v Československu se objevily jak ve vnitropolitické, tak i mezinárodní rovině a předmětem kritiky se stávaly parametry nastavené vznikem republiky. Patřil mezi ně mimo jiné i poměrný politický systém, jehož výsledkem byl sice politicky pestrý Parlament, hledající však obtížně shodu v podstatných otázkách. Ideologii protidemokratické fronty podstatně utvářelo především hledání třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem a mezi liberálním individualismem a různými formami kolektivismu. Nejednalo se mnohdy o konkrétní politické programy, ale spíše o vymezení vůči stávajícímu establishmentu a vůči nestabilitě systému.

Je logické, že takové představy generovaly požadavky na zavedení vlády „silné ruky“ a podstatné oslabení liberálních a parlamentních svobod. Rozuzlení prezidentské volby ve prospěch Edvarda Beneše v zimě 1935 přispělo k udržení demokratického charakteru Československé republiky, která však měla před sebou už jen pouhé tři roky. ZvoleJAROSLAV ní Emila Háchy v pomnichovském marasmu podzimu 1938 bylo pochmurnou předzvěstí zlých časů okupace.

Příčiny mizerie Po Únoru 1948 už o volbách hlavy státu nemůže být ani řeči. Navíc prezident byl pouze jednou z převodových pák, závislou naprosto na rozhodování ÚV KSČ. Výjimkou v nudné komunistické šedi byl pád Novotného a volba Ludvíka Svobody, ztělesňující v březnu 1968 příchod Pražského jara.

Zjitřené emoce provázely prezidentskou volbu v lednu 1998, což souviselo s politickou krizí a pádem Klausovy vlády po takzvaném sarajevském atentátu. Prezident Havel totiž využil svůj projev k oběma komorám Parlamentu v Rudolfinu v prosinci 1997 k ostré kritice poměrů v zemi a nepřímé polemice s politikou, jakou praktikoval Václav Klaus. Politické napětí provázelo i prezidentskou volbu v roce 2003. Vládní koalice pod vedením sociální demokracie nebyla schopna udržet jednotu a nečekaný úspěch Václava Klause byl pak začátkem vleklých problémů tehdejší levostředové vlády, gradujících v krátkém čase do dvou výměn premiéra po Vladimíru Špidlovi – v roce 2004 a 2005. Obstrukce kolem způsobu provedení volby a neprůhlednost politických dohod doprovázely i poslední volbu, z níž vzešel znovu jako vítěz Václav Klaus. Občané stále silněji volali po její důstojnější a čistší podobě ve formě možnosti vybrat si hlavu státu přímo. Nastolené trendy uvnitř české politiky vzbudily názor, že prvky přímé demokracie automaticky kultivují naši politickou scénu. Čas ukáže, zdali se jednalo o krok, který přispěje k vylepšení stále více upadající politické kultury v tomto státě a není jen nesystémovým zásahem do ústavní tradice.

O autorovi| Jaroslav ŠEBEK • historik

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče