Francouzský Blair a jiné paradoxy

05. srpna, 00:00 - DAniel Deyl
05. srpna, 00:00

Nejneoblíbenější prezident všech dob bojuje proti vlastnímu chráněnci, jemuž je inspirací Johanka z Arku a kterého volí jeho političtí oponenti

Devatenáctiletá čerstvá studentka oboru lidských zdrojů na pařížském Institut de Gestion Sociale se zdlouha zamyslela.

Důvodem byla otázka: „Co podle vás ve Francii funguje?“ Položil ji jeden z několika mladíků v šedých tričkách, kteří na Place de la République pobíhali na konci července s deskami a pečlivě si zapisovali odpovědi oslovených. „Nevím, asi nic,“ zněla dívčina odpověď.

Další otázka „Co ve Francii nefunguje?“ už byla jednodušší. „Nezaměstnanost a beznadějné hledání práce, pro kterou jsem kvalifikovaná,“ řekla bez váhání. Na následující otázku, kdo za to může, zazněla odpověď ještě jednoznačnější: politici.

A konečně poslední otázka, jestli souhlasí s reformou zákoníku práce z pera prezidenta Françoise Hollandea, si vysloužila kategorické: „Non!“

Rozhovor, jejž zdokumentoval reportér listu Libération, je pro Paříž těchto týdnů v mnohém typický. Mnoho půvabu Francie spočívá v příslovečně nedefinovatelné hodnotě „je ne sais quoi“; dnes to lze snadno rozšířit na „personne sait quoi“, tedy nikdo neví, co – konkrétně co by kdo měl udělat, aby lidé jako výše zmíněná studentka byli s životem spokojenější. (Možná si pomyslíte, že když vysokoškolák neumí ve svém okolí najít vůbec nic funkčního, je to především krutá obžaloba středního školství, ale to sem nepatří.)

Hlemýždí tempo

Na první pohled to vypadá jednoduše.

Francii po desetiletí sužuje relativně nízké tempo ekonomického růstu. Experti z branže to kladou za vinu hlavně rigidním pravidlům tamního pracovního trhu: pro francouzské firmy, zejména ty větší, je propouštění zaměstnanců natolik obtížné, že jich raději zaměstnávají co nejméně.

To má za následek několik pěkných věcí; například ti, kteří práci mají, jsou nuceni pracovat efektivně, což je jednak plus samo o sobě a jednak to tlačí firmy k inovacím.

Kromě toho je příjemné vědomí, že o místo hned tak nepřijdete – tedy pokud patříte k těm, kteří práci mají. A těch je méně, než by bylo třeba. Nezaměstnanost ne a ne klesnout pod deset procent a mezi mladými lidmi je bez práce každý čtvrtý; míněno z těch, kteří pracovat chtějí. Až potud je vše logické: ti, kdo z takto nastaveného systému profitují, se ho snaží zachovat, ti ostatní chtějí pravidla uvolnit a na politicích je, aby to celé nějak ufinancovali.

Francouzská specifika

To je ve Francii známo každému, nejlépe ze všech prezidentu Hollandeovi.

Když kandidoval před čtyřmi lety poprvé, sliboval, že se v roce 2017 bude ucházet o znovuzvolení pouze v případě, že se mu podaří srazit nezaměstnanost pod deset procent. Jestli se mu to povede, je jedna věc (viz graf); a tady začínají nastupovat francouzská specifika, která z tamní politiky dělají neobyčejně intenzivní chaos.

Jak kdysi slavně pravil Jean-Claude Juncker, „všichni víme, co máme dělat, jen nevíme, jak u toho vyhrávat volby“.

I Hollande celou dobu věděl, že cesta ke zlepšení konkrétního problému nezaměstnanosti vede přes nepopulární reformu zákoníku práce.

A přesto s ní přišel až rok před volbami, kdy mu může uškodit nejvíce. Zadruhé tak učinil způsobem, jenž by pozvedl obočí i v klidnějších poměrech, protože se obával, že by reforma neprošla parlamentem kvůli odporu jeho vlastních kolegů-socialistů, vyhlásil ji dekretem. Za normálních okolností by si to nemohl dovolit, ale v případě výjimečného stavu (ve Francii platí kvůli terorismu, ale teď se to hodilo také) mu to v praxi dávno nepoužitý článek ústavy umožňuje.

Reforma není nijak zásadní. Během neúspěšných jednání s odboráři se dokonce rozmělnila natolik, že už ji dnes nechtějí ani některé svazy zaměstnavatelů.

Hollande, jenž při nástupu do funkce tvrdil, že finanční sektor je jeho „nepřítelem“, se tak ocitl v prekérní situaci levostředového politika, jehož okolnosti přinutily prosazovat politiku obvykle příslušící pravému středu. „Pravičáci ho volit nebudou, protože ho nesnášejí, a levičáci ho volit nebudou, protože dělá pravicovou politiku,“ komentoval to britský list The Guardian.

Pozoruhodná postava

Nadcházející volba prezidenta chaos jen podporuje. V žebříčcích popularity politiků stojí nejvýše Alain Juppé, někdejší zoufale nepopulární premiér, jenž se uchází o prezidentskou kandidaturu za republikány, stranu nominálně pravého středu. Jeho soupeřem je exprezident Nicolas Sarkozy, jejž coby nejméně oblíbeného prezidenta všech dob překonal až Hollande se svými sedmi procenty podpory. Oba republikáni se dnes těší podstatně vyšší oblibě než Hollande, ačkoli jejich plány na ozdravění ekonomiky jsou (alespoň na papíře) podstatně radikálnější. Babo raď.

Hollande ale má před sebou ještě jednoho vážného konkurenta – vlastního chráněnce Emmanuela Macrona, ministra hospodářství, muže ekonomicky liberálních názorů, u člena socialistické vlády nečekaných. Oni hoši v šedých tričkách z úvodu textu, kteří zpovídají Francouze stran toho, co funguje a co ne, patří k ministrovu hnutí En marche! (Kupředu!).

Macron je založil letos v dubnu a od té doby získal 50 tisíc členů.

Hnutí podle všeho nemůže mít jiný účel než posloužit Macronovi jako výtah k moci; osmatřicetiletého ministra nikdy nikdo nikam nezvolil a nikdy nepatřil do žádné partaje; Hollande jej měl ve své kanceláři coby poradce a před třemi lety ho neočekávaně prosadil do ministerského křesla.

Macron je nepochybně pozoruhodná postava. Nechal se natočit při hádce s demonstrantem, řka, že nejlepší způsob, jak si moci dovolit oblek, je pracovat (což mu mezi lidem nijak nepomohlo). Jindy se nechal slyšet, že jeho vzorem je Johanka z Arku, kterou si jinak přivlastňuje Marine Le Penová (která má podle průzkumů šanci dostat se v prezidentských volbách do druhého kola). Vysloužil si tím obdiv i posměch.

Zmíněným masivním průzkumem se Macron snaží dát najevo, že chce lidem naslouchat, ne na ně chrlit reklamní slogany. Tak jej vnímá třeba list Financial Times, který vítá jeho podporu Hollandeově reformě.

Komentátoři listu Le Monde v něm zase vidí „francouzského Tonyho Blaira“ s tím, že něco takového jejich země rozhodně nepotřebuje. Podle průzkumů veřejného mínění si 30 procent Francouzů myslí, že by byl dobrým prezidentem, a 55 procent má za to, že „přináší nové myšlenky“. Otázka je, nakolik je to ve Francii recept na politický úspěch. Odpověď?

Personne sait quoi…

Ekonomika: Francie versus eurozóna

Tři grafy v kostce zachycují základní ekonomický trabl Francie: nevalný růst HDP v kombinaci s úpornou nezaměstnaností, zejména mezi mladými lidmi. Paradoxním vedlejším produktem špatného stavu pracovního trhu přitom je vysoká produktivita.

ZDROJ: TRADINGECONOMICS.COM

Pomalejší ekonomický růst

•Meziroční růst francouzského HDP

•Meziroční růst HDP eurozóny (data po kvartálech, v procentech)

Vysoká nezaměstnanost…

Francouzská míra nezaměstnanosti zhruba kopíruje průměrné hodnoty eurozóny - ty však zkresluje masivní nezaměstnanost především v Řecku a Španělsku; průměr ostatních zemí je podstatně nižší.

•Nezaměstnaní ve Francii

•Nezaměstnaní v eurozóně (data po kvartálech, v procentech)

… především mezi mladými

V segmentu populace do 24 let pak už Francouzi i takto zkreslený průměr překonávají.

•Nezaměstnaní ve Francii ve věku do 24 let

•Nezaměstnaní v eurozóně ve věku do 24 let

(data po kvartálech, v procentech)

O autorovi| Daniel Deyl deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

ilustrační foto

Důl Paskov se nebude zavírat dříve než v květnu 2017

Tony Blair

Blair končí s podnikáním, chce se věnovat neziskové činnosti

 Zateplení domů,

Vláda hledá nový zdroj peněz na zateplení veřejných budov

Je toto budoucnost? Páreček robotů na vycházce

Ilona Švihlíková: Robotizace otevírá dveře dystopiím

Chomejní na hlavním vlakovém nádraží v Teheránu.

Írán zavádí kreditní karty. Pomalu a jen pro „domácí užití“

 Ilustrační foto

Volný pád Deutsche Bank pokračuje

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče