Francouzská léčba

21. července 2014, 00:00 - Jiří Kobělka
21. července 2014, 00:00

Francie si udržuje sociální model, trh práce i školství jako ze zaniklého světa

Francie je všeobecně pokládána za zemi, která se nedokázala sžít s globalizací ani modernizovat svůj hospodářský a sociální model. I její občané se k budoucnosti země stavějí pesimističtěji než v předchozích desetiletích. Otázka tedy zní: dokážou Francouzi vytyčit cestu vpřed, rozptýlit současné chmury a opět dosáhnout prosperityfiVýchozím bodem musí být jasná diagnóza.

V porovnání se zeměmi, které se před 25 lety těšily podobné úrovni rozvoje, podává Francie horší ekonomický výkon. Tato propast není hluboká – o šest procentních bodů nižší HDP na obyvatele –, avšak jde o natolik znepokojivý trend, že volá po korekci. Nezaměstnanost navíc zůstává hanebně vysoká.

A přestože některé sociální ukazatele související se zdravotnictvím, příjmovou nerovností a prevencí chudoby řadí Francii na vyšší příčky, cenou za tento výkon je setrvalý růst veřejných výdajů a dluhu.

Příčinou uvedeného stavu není nedostatek potenciálu francouzské ekonomiky. Ta má jistě své slabiny – relativně tenkou vrstvu středně velkých firem, hašteřivý trh práce či neefektivitu veřejného sektoru, abychom jmenovali alespoň několik základních nedostatků. Zároveň však Francie může stavět na pozoruhodných aktivech: její občané v produktivním věku jsou mnohem vzdělanější než před čtvrtstoletím, obyvatelstvo je mladší než ve většině sousedních států, v zemi sídlí více globálních firemních „šampionů“ než v Německu či Británii a její infrastruktura je vynikající. Bilance aktiv a pasiv tedy k ponuré náladě neopravňuje.

NEJISTOTA A NEDŮVĚRA

Příčiny francouzské sklíčenosti leží někde jinde. Tak například se země staví příliš nejistě k vlastním základním preferencím. Francouzská společnost je rozpolcená v otázkách své identity, budoucího směřování svého sociálního modelu, svého postoje ke globalizaci a k Evropě – a ve stále větší míře také v otázce hospodářského růstu jako takového.

Živá debata o kolektivních preferencích je samozřejmě rysem všech demokratických společností. Klíčovou vlastností Francouzů je však nedůvěra k vlastním politickým institucím a vedoucím představitelům.

Druhým důvodem nedostatečného výkonu Francie je způsob, jímž se země reformuje.

Hospodářské a sociální reformy bývají rozvleklé. Každá vláda nějak sfikuje pár regulací, avšak obvykle se zastaví před ambicióznější revizí cílů. V důsledku toho pokládají francouzští občané každou reformu za částečnou, dočasnou, a nikoli nezvratnou.

Francie potřebuje mnohem jasněji formulovat některá klíčová rozhodnutí. Pro začátek musí vybudovat otevřenější ekonomiku.

Nemůže se spoléhat na růstový model, který jí v minulosti dobře posloužil, ale od té doby ztratil na účinnosti. Francouzští šampioni, jako jsou firmy Safran či L’Oréal, jsou sice aktivem, ale nemohou nadále fungovat jako růstová a exportní platforma.

PŘÍLIŠ ÚZKÁ ELITA

Místo toho musí Francie využít inovačního a růstového potenciálu mladých firem. Aby se tento potenciál uvolnil, měly by tyto firmy oslovovat spotřebitele a dodavatele z celého světa. Francie by proto měla odhodit merkantilismus a stanovit si cíl více vyvážet a více dovážet, aby její ekonomika lépe reagovala na globální trendy. Kromě toho potřebuje rozšířit záběr mezinárodního obchodu – například otevřením vysokého školství internacionalizaci. Francouzská společnost navíc zůstává přehnaně hierarchická a segmentovaná. Ekonomická, politická a kulturní elita je příliš málo početná, příliš jednotvárná a uzavřená. To je recept na frustraci v řadách vzdělané pracovní síly, které je až příliš často upírána šance naplnit svůj potenciál. Firmy musejí poskytnout větší pravomoci zaměstnancům. Rovněž stát by se měl otevřít a přijmout vysoké manažery z nestátního sektoru.

Aby se Francie na tyto změny připravila, měla by vysílat víc studentů do zahraničí a zároveň sama přijímat víc zahraničních studentů. V zemi, kde má nezanedbatelný podíl příslušníků všech generací stále potíže se základní jazykovou a početní gramotností, musí veřejné školství zůstat klíčovou prioritou. Rozhodně jde o jedno z odvětví, v němž by se veřejné výdaje měly zvýšit.

ROVNOST V. UNIFORMITA

Samotné peníze však úspěch nezajistí. Francouzští státní zaměstnanci si musejí uvědomit, že rovnost – tato základní francouzská hodnota – neznamená uniformitu, ale spíše adaptabilitu a decentralizaci. Školy a další veřejné služby v neprivilegovaných čtvrtích by měly dostat prostředky a autonomii potřebné k tomu, aby co nejlépe sloužily společným cílům.

A konečně je třeba přehodnotit francouzský sociální model. Ten byl vytvořen pro zaniklý svět, v němž měli zaměstnanci často po většinu kariéry jediného zaměstnavatele.

Ochrana zaměstnání, celoživotní učení a sociální dávky by se měly reformovat tak, aby jejich středobodem nebylo pracovní místo, nýbrž jednotlivec. Systém dávek by se pak měl zeštíhlit, aby se rovněž soustředil na jednotlivce, místo aby se řídil specifickými programy a kategoricky danými toky financí.

Je to ambiciózní agenda. Propast důvěry v současné Francii je ovšem tak hluboká, že na cokoli jiného než rozsáhlé reformy se pravděpodobně bude pohlížet s podezíravostí.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče