Felčařina zaslepených ekonomů

09. února 2015, 00:00 - LUKÁŠ KOVANDA
09. února 2015, 00:00

POPEKONOMIE Tištění peněz není na ekonomiku lékem Japonci se musejí cítit tak trochu jako odepsaná pěvecká „star“. Mnozí z nich ještě pamatují dobu – léta a desetiletí před Silvestrem roku 1989 –, kdy záře tamního ekonomického zázraku oslňovala celý svět. Pokud osmdesátá léta měla nějaký svůj „iPhone“, globální technologický hit, byly to buď japonské digitálky, nebo japonský walkman.

Od počátku devadesátých let, od splasknutí nemovitostní bubliny, nejenže Japonsko není žádnou hvězdou, ale představuje dokonce jakýsi odstrašující příklad. Vlivný ekonom Larry Summers dnes varuje, že svět upadá do sekulární stagnace, takové, kterou Japonsko zažívá právě od roku 1990. Keynesiánec Paul Krugman zase japonský příklad využívá, aby demonstroval neúčinnost „příliš malých“ programů lití nových peněz do ekonomiky. Japonci podle něj od devadesátých let stagnují proto, že se zdráhají pumpovat mnohem více. Co na tom, že právě v Japonsku v roce 2001 kvantitativní uvolňování „vynalezli“ a že jejich aktuální uvolňování je po přepočtu na velikost ekonomiky výrazně větší než to americké.

Pokud se však centrální bankéři nenaučí připravovat nějaký ten elixír mládí, nemají příliš šanci japonskou ekonomiku nastartovat, i kdyby pumpovali mnohem, mnohem více (i když Krugman by poté nejspíše opět řekl, že je to pořád málo). Zcela zásadním problémem – podstatnějším, než si keynesiánští ekonomové přiznávají – je totiž stárnutí japonské populace. Japonským problémem není nedostatečná poptávka, ale nedostatečná nabídka (produktivní populace).

Japonské stárnutí je dobře patrné z čísel týkajících se ekonomicky produktivních osob čili lidí ve věku 15 až 65 let. Zatímco v USA potenciální pracovní síla vzrostla v letech 1990 až 2007 (poslední rok před ? nanční krizí) o 23 procent a ve „starých“ zemích Evropské unie o jedenáct, v Japonsku v téže době poklesla o čtyři procenta.

Pokud místo hrubého domácího produktu na obyvatele spočítáme hrubý domácí produkt na ekonomicky produktivní osobu, japonská stagnace je náhle tatam. Zjistíme totiž, že v tomto vyjádření vzrostlo Japonsko v letech 1990 až 2007 o 31 procent. Více než „stará“ EU (29,6 procenta) a nepatrně méně než USA (31,8 procenta). V Japonsku přitom v daném období slibně rostla i produktivita ekonomiky jako takové srovnatelně s Německem. Japonská stagnace tak není stagnací v pravém smyslu slova. Nejde o výsledek ekonomické neefektivity nebo jakési nedostatečnosti, ale čistě o důsledek demografického procesu. Keynesiánští ekonomové, kteří doporučují dopady stárnutí populace léčit tiskem nových peněz (což přispívá k celosvětově rekordnímu japonskému zadlužení), budou jednou v učebnicích sami odstrašujícími příklady – jako středověcí felčaři, co radili kurýrovat kdejakou nemoc pouštěním žilou.

O autorovi| LUKÁŠ KOVANDA hlavní ekonom finanční skupiny Roklen

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče