Evropu drtí symbióza politiků a bank

03. září 2012, 00:00 -
03. září 2012, 00:00

Představitelé ECB by si měli konečně říci, co z jejich představ se nachází v zóně splnitelnosti, soudí šéf České spořitelny

Symbióza bankéřů a politiků v Evropě je jedním z důvodů neřešení fiskální krize, říká generální ředitel České spořitelny Pavel Kysilka a upozorňuje, že pro její překonání je nutná především kredibilita Evropské centrální banky. Ta ji však, bohužel, svými kroky ztrácí.

* Dnes se stále řeší problém španělských bank, ale o těch evropských se nehovoří. V jaké kondici je podle vás bankovní sektor v Evropě?

I kdyby existoval někdo, kdo zná perfektně bankovní knihy evropských bank a přesně ví, co mají nakoupeno, tak nebude schopen říci, jak na tom tyto banky budou. Protože záleží na tom, jaké bude řešení evropské fiskální krize. Pokud se ukáže, že další země nejsou schopny utáhnout své dluhy a banky budou muset odepisovat pohledávky za vládami, mohlo by to mít dost významný dopad na hospodářské výsledky bank. Na druhé straně, krize je hodně čerstvá, takže finanční instituce jsou na trzích hodně opatrné. Věci, do nichž se pouštěly před čtyřmi pěti lety s velkou chutí, jsou pro ně nyní tabu. Otázkou je, jak dlouho to bude trvat. Nepochybně se zkvalitnil systém řízení rizik, leckde došlo k výměnám managementu a banky jsou nyní pod daleko intenzivnějším dohledem regulátorů, veřejnosti i ekonomických analytiků. Takže sektor je na tom lépe, nicméně nepříjemná překvapení nelze vyloučit. Nemám na mysli nějaké plošné problémy, ale některé finanční instituce se za určitých okolností do potíží dostat mohou. Například řecké banky drží řecký státní dluh, a kdyby se měl odepisovat, tak budou mít velký problém a bude třeba hledat řešení. A podobné je to ve Španělsku či v Itálii.

* Velká část rizika z těchto státních dluhů však byla přenesena na Evropskou centrální banku (ECB) prostřednictvím jejích operací na trhu. Nevede to k mnohem většímu morálnímu hazardu, neboť banky sázejí na to, že státní dluh od nich někdo koupí a zaplatí i vysoký úrok?

To je pravda. Důsledkem neřešení nebo pseudořešení fiskální krize je fakt, že se podstatně zvýšil morální hazard. To se již netýká bankovního sektoru, ale těch, kteří ten sektor zachraňují. Je jasné, že ECB nemůže, podobně jako jakákoli jiná centrální banka, zkrachovat, přestože si nabrala aktiva se špatným kolaterálem. Každá centrální banka tisknoucí peníze je totiž automaticky chráněna, nicméně zároveň ztrácí cennější věc, než jsou finanční aktiva, a tím je její kredibilita. A to je jistě riziko. Jakmile ECB ztratí důvěryhodnost, potom jako každá centrální banka ztratí ten nejsilnější instrument pro prosazování své politiky. Tedy schopnost vést trhy, instituce, vlády i veřejnost k určitému typu chování. To je něco, co si každý centrální bankéř obezřetně chrání, a je těžkým důsledkem krize, že k tomuto dochází.

* Nesouvisí to s tím, co nedávno připustil guvernér ECB Mario Draghi, totiž že při půjčkách vládám banky začaly zohledňovat riziko rozpadu eurozóny, a tím zvedají úročení a jednotná měnová politika ztrácí nástroje na ovlivnění dění na trhu?

To, že jsou investoři ochotni nakupovat aktiva se zápornou úrokovou sazbou, ukazuje na velmi nízkou důvěryhodnost jak evropských politiků, tak Evropské centrální banky. Politici i ECB sice něco tvrdí, ale nikdo jim nevěří. Leckdo sice říká, že věří v nalezení řešení, ale v praxi ti lidé svými činy demonstrují nedůvěru k silným prohlášením, například že eurozóna nedopustí návrat některé země k její národní měně.

* Za současné situace asi neexistuje cesta, jak obnovit důvěryhodnost v evropské instituce. Nebo ano?

Obnovení důvěryhodnosti je nepochybně možné. Problém je, že důvěryhodnost ztratí každá instituce i na základě jediného selhání, tedy že něco prohlásí, a něco jiného nastane. Důvěra se naopak buduje tím, že se trhy dlouho přesvědčují, že daná instituce udělá to, co říká. Takže prvním předpokladem pro obnovení důvěry je dostatečný čas. Druhým předpokladem je, že nebudete vydávat nerealistická prohlášení. Pak je totiž nemůžete splnit a nutně důvěru ztrácíte. Jak politici, tak představitelé ECB by si měli konečně říci, co z jejich představ se nachází v zóně splnitelnosti, a ne nějakých marných slibů nebo ideologických prohlášení. Tyto sliby totiž vždy otestuje realita a existuje bohužel již dlouhý řetěz věcí, které se staly v rozporu s předchozími tvrzeními politiků.

* Dá se nalézt paralela s tím, co se odehrávalo v Česku v roce 1996 a 1997 a u čeho jste byl jako viceguvernér České národní banky (ČNB). ECB přijímá nedůvěryhodný kolaterál a všichni spoléhají na to, že jako protihodnotu nakonec natiskne eura. ČNB tehdy, když nastala krize, donutila banky zreálnit rozvahy a zástavy nemovitostí ocenila na nulu, čímž donutila politiky řešit skrytou bankovní krizi. Neměla by ECB také nutit podobně komerční banky přiznat problémy v bilancích a politiky k řešení situace?

Lze to udělat. Jenže když řeknete A, tedy že banky musejí zkvalitnit bilanci svých aktiv, tak musíte být připraven na B, tedy že je bude nutné rekapitalizovat, případně nechat padnout. A přitom musíte hlídat, aby pád jednotlivé banky nezpůsobil otřes celého finančního systému. Příklad z devadesátých let, o němž jste hovořil, platí stoprocentně. Vzhledem k tomu, že tehdy nefungoval efektivně soudní systém a nebylo možné se dostat k zástavám v konkurzním řízení, tak jsme banky donutili vytvořit dodatečné opravné položky. Kolega v bankovní radě, pod něhož spadal bankovní dohled, tehdy říkal: Ano, je správné, že zreálňujeme účetnictví bank, ale ty slabší ústavy to nemohou přežít. Nakonec se ukázalo, že z toho měly problémy i velké banky, a celý sektor prošel ozdravením a privatizací.

* Není ono neřešení evropské krize způsobeno také silným provázáním finančního byznysu a politiky v evropských zemích? Bankéři se mohou účinně bránit krokům, které by vedly právě k rekapitalizaci bank, naředění kapitálu současných akcionářů a výměnám managementů.

Symbióza mezi politiky a bankami je nebezpečná a přímo úděsná. Těžko se říká, kdo je více na kom závislý. A kdo koho více ovlivňuje. To je skutečně evropská realita. Tato symbióza jde proti principům demokracie, ale jde i proti principům volné tržní soutěže. Umožňuje vyhýbat se důsledkům vlastních špatných rozhodnutí. Tato symbióza má historické příčiny. Jednou z nich je skutečnost, že v celém poválečném období rostly veřejné výdaje do sociálních systémů a zbrojních programů. Rostla potom celková daňová kvóta na úroveň, která byla dříve obvyklá jen během válečných konfliktů. Když zdaňujete všechny ekonomické subjekty, tedy jednotlivce, domácnosti i firmy, tak jim berete zdroje, které by měly k investování nebo k financování běžného provozu. A tím je činíte více a více závislými na bankovním úvěru. Proto jsme se ocitli v situaci, kterou asi nejsme v našem demokratickém systému schopni domyslet. Politická reprezentace se nyní dívá na ekonomiku, která je drsným způsobem závislá na bankovním sektoru. Tím pádem nemůže vystupovat vůči bankám jako nestranný soudce, protože je bytostně potřebuje. A nakonec stát, který není schopen se financovat ani z vysokých daní, si půjčuje. A zase od bank. To, že tato symbióza vznikla, je skutečně jednou z hlavních příčin, proč nedochází k rychlému řešení evropské krize.

* K oddlužování domácností i bankovního sektoru u nás nyní dochází. Děje se tak i jinde v Evropě?

Celková úroveň zadlužení v Česku je ve srovnání se světem stále velmi nízká, i když za poslední roky narostla. A náš stát, domácnosti a firmy jsou vůči dalšímu zadlužování velmi opatrné. Obecně je jasné, že v celém světě musí dojít k takzvanému deleveregování, protože současná úroveň dluhu je neúnosná. Zatím však změna dlouhodobého trendu není s výjimkou některých zemí nijak dramatická. Souhlasím s vámi, že k tomu musí dojít, ale není to manévr, který se dá provést v krátkém časovém horizontu.

* Vidíte nějaký smysl ve snaze Evropské unie homogenizovat bankovní sektor, sjednotit dohledy, vytvořit jakýsi jediný bankovní systém, onu bankovní unii?

Postavíte-li vedle sebe příčiny fiskální krize v Evropě a návrhy na bankovní unii, ba dokonce na fiskální unii, zjistíte, že žádný z těch návrhů neřeší ani jednu z příčin krize. Takže je otázkou, proč tyto návrhy vznikají, zvláště když ani nemají konkrétní obrysy. Důvody, proč tyto návrhy padají, mohou být politické a ideologické. Ostatně podobné kdysi stály za vznikem eurozóny v současném rozsahu včetně Řecka a dalších zemí, které tam nepatří. Jiným motivem může být odnárodnění nyní uzavřených národních bankovních systémů a jejich dohledů, které si chrání své národní ekonomické zájmy a brzdí přelévání likvidity a kapitálu ze země do země. O tom, kam tato opatření míří, by však měl mluvit hlavně jejich autor, což se nyní neděje.

* Patříte k lidem, kteří otevřeně hovoří o tom, že některé země musejí odejít z eurozóny. Co na to říkají vaši nadřízení v Erste? Rakušané obecně mívají na věc dost odlišný názor.

Hodně o tom diskutujeme a těžko se najde ekonomický argument, který by dokazoval, že eurozóna bude pevnější s Řeckem než bez Řecka.

* Ale také bez Portugalska, Španělska a dalších zemí…

Ty další země nevidím jako jasné kandidáty. Záleží na tom, jaké zvolí řešení pro svou fiskální situaci. Navíc nemyslím, že odchod Řecka znamená okamžitě i odchod Španělska či Portugalska. Samozřejmě, pozornost trhů by se na tyto země zaměřila.

* Je ale řešením krize odchod pouze nejsledovanějších zemí? Vždyť jednotná měnová politika vede již nyní k citelné divergenci evropských ekonomik a bude se zhoršovat také stav ekonomik v jádru eurozóny. Francie se nyní vydává na cestu ven a řada dalších zemí na tom bude podobně. Nakonec žádný systém pevných kurzů, který nebyl založen na zlatém standardu, nikdy nepřežil. Nejde dnes jen o oddalování definitivního řešení?

Vývoj eurozóny jde opravdu opačným směrem, než byly představy jejích zakladatelů. Nedochází ke sbližování národních ekonomik, ale k jejich vzdalování, což nikdo nemůže popřít. Zmínil jste Francii. Kdybychom extrapolovali trendy, které tam vidíme a k nimž euro přispívá, Francie neufinancuje svůj systém. To je vyloučené a končí to kolapsem. Nicméně Francie za sebou stále ještě nevleče neřešitelné břímě jako Řecko nebo Španělsko. Pakliže Francouzi udělají reformy na trhu práce, v zemědělských subvencích a některých dalších oblastech, jejich zemi může společná měna prospívat. Francie má volbu, Řecko nikoli. Pokud Francie reformy neprovede, skutečně hrozí rozpad eurozóny, přinejmenším na dvě části.

* Může se ovšem stát, že společná měnová politika donutí Německo, aby opustilo eurozónu…

To se nedá vyloučit, pokud by Evropská centrální banka více přizpůsobovala svou politiku potřebám slabých článků eurozóny. To by totiž mohlo vést k takové inflaci, která je v Německu politicky nepřijatelná. Jakmile by se inflace objevila, vůle nepokračovat ve společné měně by tam obrovsky posílila. Měnovou politikou se zabývám skoro celý život, přesto neumím říci, zda při daných charakteristikách může rozvolnění měnové politiky skutečně vést k vysoké inflaci v Německu. Spíše bych se však přiklonil k tomu, že dříve nebo později ano. Faktory, které dříve tlumily inflaci i v zemích, jež provozovaly volnější měnovou politiku, trochu pomíjejí. Například liberalizace světového obchodu, příliv velmi levných výrobků z Číny, vývoj cen některých surovin.

* Takže míra nejistoty ohledně budoucího ekonomického vývoje se stále zvyšuje?

Pokud bych to porovnal se situací před půl rokem nebo dvěma lety, tak ano. Každý měsíc cítím větší a větší nejistotu.

* A co to znamená pro Českou spořitelnu a její úvěrové aktivity?

Nestavíme na byznysu na finančních trzích, jsme čistě klientskou bankou. Česká ekonomika je samozřejmě svázána s evropskou ekonomikou a čím dál více také se zajímavými světovými trhy, ať už jde o Asii, Latinskou Ameriku či Severní Ameriku. Do určité míry se tak riziko české ekonomiky rozptyluje. Nyní se ukazuje, že i tyto ekonomiky mají své limitované udržitelné tempo růstu, a to ne v tak vysoké dynamice, jak jsme si donedávna mysleli. Zpomaluje Čína, Amerika má rovněž potenciální tempo růstu nižší a nepříjemností je v poslední době pozorovat pokles německé poptávky. Přitom v domácí ekonomice nevzniká příliš růstových impulzů. To je dáno extrémně nízkou důvěrou domácností i firem v budoucí vývoj. Můžeme se samozřejmě bavit o tom, proč tomu tak je a proč je důvěra ještě nižší než v krizovém roce 2008.

Je zajímavé, že charakteristiky české ekonomiky jsou dnes stejné, jako byly v roce 2006 a 2007. To je, jako bych vám naměřil stejné vitální parametry, tedy stejný tlak, stejnou kapacitu plic a stejnou sílu srdce jako před pěti lety. Jenže tehdy jste běhal kilometr dvakrát rychleji než dnes. A je to jen proto, že si nevěříte, přitom na to máte. Ptejme se, co takový stav způsobilo. Je to v nátuře Čechů, rozhádané politické sféře, kdy lidé nevěří, že schválené věci přežijí přinejlepším jednu vládu a pak nastane nový kotrmelec? Může to být tím, že domácnosti i firmy cítí nedostatek jasného leadershipu v zemi? Je to otázka pro sociology a psychology spíše než pro ekonomy, nicméně je to naměřený fakt, se kterým musíme počítat.

* A nemůže být pokles výkonu dán i tím, že se část ekonomiky přesouvá do šedé zóny a není vykazována statistikou?

Mám ke statistikám stejnou skepsi a myslím, že procentní bod v případě HDP nic neukazuje. Pokud je někdo ochoten bavit se o desetinkách, tak toho o statistice asi moc neví.

* Mění tato situace váš byznys?

S faktorem důvěry domácností a firem v budoucnost se setkáváme denně tisíckrát. Zatímco dříve nemusely banky příliš aktivně nabízet své produkty, dnes je obezřetnost klientů obrovská a banky, které neudělají značné množství vstřícných kroků směrem ke klientům, jsou dlouhodobě mrtvé. Proto se snažíme co nejvíce přiblížit jednotlivým klientským segmentům. Vytváříme balíčky šité na míru sektorům, přijali jsme lidi, kteří rozumějí jednotlivým byznysům našich klientů, atd.

Pokud by Evropská centrální banka více přizpůsobovala svou politiku potřebám slabých článků eurozóny, mohlo by to vést k takové inflaci, která je v Německu politicky nepřijatelná. A posléze i k odchodu Německa z eurozóny.

Pavel Kysilka (54) • Absolvoval Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze. • Během let 1986 až 1990 pracoval v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd. • V letech 1990 až 1991 pracoval jako hlavní ekonomický poradce ministra pro ekonomickou politiku. • Po celá devadesátá léta zastával různé posty v České národní bance až po pozici výkonného guvernéra. • V roce 1993 řídil rozdělení československé měny. • V letech 1994 až 1997 působil jako expert Mezinárodního měnového fondu a podílel se na zavedení národních měn v řadě východoevropských zemí. • V roce 1999 nastoupil do Erste Bank Sparkassen (CR) v Praze jako výkonný ředitel. • V roce 2000 začal pracovat pro Českou spořitelnu jako hlavní ekonom a člen širšího vedení banky – senior management týmu. • Od 1. ledna 2011 vykonává funkci předsedy představenstva a generálního ředitele České spořitelny.

Příběh manažera

Ten, který umí dělit

Česká spořitelna v letošním roce získala několik prestižních ocenění. Americký časopis Global Finance ji například v březnu zvolil nejbezpečnější bankou střední a východní Evropy, v červenci zvítězila v soutěži Euromoney v kategorii Best Bank in the Czech Republic 2012. Její šéf Pavel Kysilka obdržel v soutěži ACQ Global Awards 2012 ocenění Banker of the Year 2012, a stal se tak nejlepším bankéřem roku. Z kdysi těžkopádného postsocialistického molochu spravujícího veškeré úspory obyvatel Česka, který v roce 1999 fakticky zkrachoval a potřeboval mohutnou státní subvenci, aby bylo vůbec reálné provést privatizaci, je dnes moderní finanční instituce schopná obstát v mezinárodním srovnání. Není náhodou, že celou dobu byl členem vedení jeden z nejvýraznějších finančníků Česka Pavel Kysilka. Centrální bankéř, který vystoupal v České národní bance až na vrchol – řídil ji od roku 1997 do roku 1998, kdy byl tehdejší guvernér Josef Tošovský předsedou úřednické vlády. Dnes je Kysilka bankéřem, který nejotevřeněji hovoří o nutnosti odchodu jižních zemí z eurozóny a jejich návratu k vlastní měně. Ví přitom dobře, o čem mluví. V únoru 1993 řídil rozdělení československé koruny na českou a slovenskou. Zná tak důvěrně všechna úskalí, kterými budou muset Řekové, Španělé, Portugalci a možná mnozí další brzy projít.

O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče