Evropský velký třesk po deseti letech

19. května 2014, 00:00 - DANIEL GROS
19. května 2014, 00:00

Před deseti lety vstoupilo osm zemí bývalého sovětského bloku spolu s ostrovními státy Malta a Kypr do Evropské unie, čímž se počet jejích členů rozrostl z 15 na 25. V té době panovaly obavy, že toto rozšíření na východ vytvoří uvnitř EU napětí, poněvadž noví členové ze střední a východní Evropy jsou chudí a někteří mají velký zemědělský sektor. A protože EU poskytuje prostředky zejména chudým regionům a zemědělcům, mnozí lidé se obávali, že rozšíření přetíží její rozpočet.

Nakonec se tento problém vyřešil typickým evropským kompromisem, jenž umožnil, aby rozšiřování pokračovalo, přestože se rozpočet vyjádřený jako podíl na evropském HDP snížil. Zemědělství dnes do značné míry přestalo být významnou položkou v agendě EU. Z horizontu plánování na základě víceletého ? nančního rámce EU navíc vyplývá, že otázka, kdo komu co platí, se musí řešit pouze jednou za sedm let.

Konečným cílem hospodářské integrace je zvýšení růstu HDP a zlepšení životní úrovně občanů. Z tohoto hlediska rozšíření funguje dobře. Tranzitivní země v posledních deseti letech výrazně stáhly náskok.

V polovině 90. let dosahoval HDP na obyvatele (přepočtený na paritu kupní síly) v mnoha tranzitivních ekonomikách pouhé čtvrtiny až třetiny úrovně staré evropské patnáctky (EU15). Část tohoto náskoku se podařilo stáhnout ještě předtím, než nové členské státy konečně vstoupily do EU, avšak proces konvergence pokračoval, a to i během ? nanční krize.

Příjem nových členských zemí dosáhl přibližně dvou třetin úrovně EU15. Ze vstupu navíc nejvíce vytěžili nejchudší noví členové (na rozdíl od nejchudších členů EU15, jako jsou Portugalsko a Řecko, jejichž příjmy se vrátily na úroveň, kterou tyto státy naposledy vykazovaly v 90. letech).

Tato konvergence je navíc důvodem, proč uchazeči o zaměstnání z východních členských států nezaplavují trhy práce bohatších zemí EU15.

Skutečnost, že noví členové byli v době vstupu o tolik chudší, sice zpočátku představovala zdroj napětí, avšak postupně v ní obě strany našly ekonomické výhody, neboť ? rmy z EU15 (zejména německé) mohly zadávat zakázky náročné na pracovní sílu v levnějším zahraničí. Měly tedy výhodu v oblasti globální konkurenceschopnosti, zatímco cílové země získaly tolik potřebné přímé investice, pracovní místa a přenos znalostí. Z ryze ekonomického hlediska tak bylo rozšíření zjevně oboustranně prospěšné.

Jiné aspekty rozšíření již samozřejmě tak dobře nefungují. Velká část pomoci proudící z rozpočtu EU do nových členských států se využívá na prestižní projekty, při nichž se obohacují místní stavební ? rmy. A třebaže se tento problém neomezuje pouze na nové členské státy – totéž se děje v zemích jako Itálie nebo Řecko, které mají pomalou a neefektivní státní správu a trpí rozsáhlou korupcí –, rozšíření tento problém prohloubilo; řada východních členských zemí má stále méně kvalitní veřejnou správu, než jakou lze nalézt v jádru EU.

Na rozšíření by se proto mělo pohlížet jako na úspěch s výhradami. Jedna z největších obav, totiž že instituce EU budou zahlceny vstřebáním deseti nových členů najednou, se rovněž nikdy nenaplnila. Nové členské státy se hladce integrovaly do institucí EU, kde hájí vlastní národní zájmy v podstatě stejně jako starší členové. Obtíže, které EU v posledních letech zakouší, mají pramálo společného se zvýšením počtu členských států, jenž se zatím zastavil na čísle 28.

Nejzávažnějším důsledkem rozšíření EU na východ se tak stala okolnost, na kterou v té době málokdo pomyslel: rozšíření přivedlo Unii mnohem blíže k Rusku. A pro Rusko, z něhož se stal autoritářský režim a které vidí, jak EU dokáže proměňovat klopýtající tranzitivní ekonomiky ve stále více prosperující (byť nedokonalé) demokracie, se Evropa nachází až nepříjemně blízko. Pro ukrajinský lid byla vyhlídka relativní prosperity a svobody dokonce tak lákavá, že svrhli prezidenta, jenž dal přednost „Euroasijské unii“ pod ruským vedením před asociační dohodou s EU.

Významná menšina na východě Ukrajiny bohužel toto „evropské volání“ nesdílí a nedávným zvratem událostí se cítí ohrožena.

Rusko tyto tendence podporuje a použilo armádu i další nástroje tvrdé síly, aby rozdmýchalo napětí, poněvadž živoucí příklad „evropské“ Ukrajiny, která by byla demokratická a prosperující, by ruský režim ohrožoval.

Po deseti letech se tedy rozšíření vyvíjí jinak, než se očekávalo. Ukázalo se, že vnitřní překážky lze překonat, avšak EU se dnes musí vypořádat s vnějším problémem, na který není dostatečně připravená.

Nebudeme muset čekat dalších deset let, abychom zjistili, zda EU dokáže přispět ke stabilizaci Ukrajiny a přitom se postavit Rusku, jehož vedení se cítí ohroženo základními evropskými hodnotami demokracie a vlády zákona.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

O autorovi| DANIEL GROS, je ředitelem Centra pro evropské politické studie

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče