Evropa před Rubikonem

19. května 2014, 00:00 - PAVEL PÝRAL
19. května 2014, 00:00

Diskuse o možném vystoupení z EU se velmi pravděpodobně stane regulérním tématem politických debat. Pokud se evropská integrace zavčas nezastaví, může se jí to vymstít

Evropská unie má jako každý jiný projekt své přínosy a své náklady, což se při bilancování oněch deseti let našeho členství příliš nezmiňuje. A těmi náklady zdaleka není jen národní členský příspěvek do unijního rozpočtu ve výši kolem čtyřiceti miliard korun, který je více než kompenzován přijatými dotacemi z evropských fondů. Za to, že tyto fondy čerpáme na investice zdaleka ne nezbytné a zdaleka ne produktivní a slibující do budoucnosti zvýšení prosperity v zemi a že na to přispíváme ještě dalšími miliardami ve formě ko? nancování, si z velké části můžeme sami. Byť jistě ne absolutně.

Tím nákladem je například evropská klimatická politika, v jejímž důsledku jsou v Evropě nejvyšší ceny energií na světě.

Dvakrát tak vysoké než v USA. To zcela nepochybně snižuje konkurenceschopnost evropského průmyslu a nelze to nahradit levnější pracovní silou, protože ta je v Evropě samozřejmě drahá už hodně dlouho a s ní spojené náklady na sociální výdaje států i firem jsou tradičním handicapem, který v době, kdy soutěžíme s prudce se rozvíjející východní Asii, docela hodně bolí.

Je pak nespornou realitou, že náklady na tuto politiku přenesené zejména na energetický trh ohrožují celkovou ekonomickou stabilitu v celé Evropě, aniž by snižování emisí na kontinentě mělo jakýkoli měřitelný vliv na celkové koncentrace emisí skleníkových plynů na planetě. Tuto politiku provozuje za takovýchto nákladů jen a pouze Evropská unie. Evidentně proto, že žádná demokraticky zvolená vlády by si to nemohla dovolit, protože by ji voliči za zdražení energie a reálnou hrozbu jejího nedostatku rychle vymetli na smetiště dějin.

Právě politika provozovaná bez demokratického mandátu voličů pod vlivem zájmových skupin a při zákulisní hře lobbistů je příčinou toho, proč jsou náklady evropského projektu tak vysoké, že ho do budoucnosti existenčně ohrožují.

Zvláště s ohledem na to, že porostou, protože evropské elity nejsou schopny připustit, že poslední dvě desetiletí prosazovaný model jednosměrné integrace do podoby Spojených států evropských selhal, evidentně brzdí ekonomický růst a je v rozporu s vůlí jasné většiny Evropanů.

Postup integrace a její zesilování je zdůvodňováno nutností udržet společnou měnu euro. Při jejím zavádění evropští nadšenci a naprostá většina byznysu věřili, že euro přinese do Evropy zrychlení růstu a vyrovnávání ekonomické úrovně členských zemí. Dnes všechny statistiky zcela jasně dokazují, že opak je pravdou.

Před eurem rostly evropské ekonomiky rychleji než po jeho zavedení a o sbližování méně výkonného Jihu s bohatým Severem dnes může mluvit jen někdo, kdo právě spadl z Marsu. Každý Řek a Portugalec si umí porovnat, zda se jeho životní úroveň za posledních deset let přiblížila životní úrovni německé či francouzské. Jestliže při svém vzniku nebyla eurozóna optimální měnovou zónou podle žádného z vědou respektovaných pravidel, tak nyní je takovou zónou ještě méně. Divergence národních ekonomik v eurozóně je zejména v posledním období krize mimořádná.

To, že společná měnová politika z principu nemůže vyhovovat tak různým zemím, jako je na jedné straně Německo a Nizozemsko a na druhé Řecko či Portugalsko, může být kompenzováno jen obrovskými transfery fiskálních zdrojů ze severu na jih, což je pro Němce, ale i další úspěšné národy nepředstavitelné a nemůže projít národním hlasováním. Proto vznikají fiskální pakty a bankovní unie, které mají vytvořit instrumenty umožňující provádět tyto transfery bez vědomí voličů členských zemí a pokud možno mimo jejich pozornost. A je na každém, aby posoudil, zda je to cesta ke světlým zítřkům, nebo do pekel.

A co se na tom všem může změnit v nejbližší budoucnosti? K dobrému asi velmi málo. Vliv Česka a dalších středně velkých a malých zemí na politiku EU je zanedbatelný a to se nezmění ani deseti unijními vlajkami vyvěšenými na Pražském hradě, ani vyhlášenou proevropskou servilitou ministra Zaorálka. Proto diskuse o možném vystoupení z EU, která byla v posledních deseti letech absurdním nesmyslem a podle mnohých je jím stále, se velmi pravděpodobně stane regulérním tématem politických debat. A to zdaleka nejen po hospodách a zdaleka nejen v Česku a Velké Británii. Pokud se evropská integrace před svým Rubikonem nezastaví, bude schopna už jen sama sebe ničit.

O autorovi| PAVEL PÝRAL, paral@mf.cz

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Najděte si novou práci do září
Plná zaměstnanost v ČR: čím jsme si ji zasloužili?
Obtěžují vás nevyžádané telefonáty? Návod, jak se jim vyhnout
O 20 % víc než loni: ceny bytů opět rostou
Mají Češi na elektromobil? Hyundai hodlá rozšířit dojezd až na 500 kilometrů
Auta
Povinné ručení: Jak na změnu smlouvy a snížení ceny
Galerie: Škoda Karoq se chlubí digitálním přístrojovým štítem. Taková věc tu ale byla už dávno
Nové BMW Z4 slibuje svobodu, ale počkáte si na ni až do jara 2018
Kouzlo bohaté sklizně: Zkusili jsme, jak se řídí moderní kombajn
Jeden Velorex 16/250 se dostal až do Chicaga. Teď je po renovaci a stojí přes 300 tisíc
Technologie
Tento týden podcast Cnews FM nebude
Co přinese Intel Coffee Lake do lowendu? Máme parametry Pentií, takt až 3,9 GHz
Povinné ručení: Jak na změnu smlouvy a snížení ceny
Intel už má 15W čtyřjádra pro notebooky v ceníku i s parametry, vydání je blízko
Na počítače míří nový Skype. Nebude to taková divočina jako mobilní verze
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít