Erdoganova smyčka

03. srpna 2015, 00:00 - Daniel Deyl
03. srpna 2015, 00:00

Proč turecký prezident nechává bombardovat vlastní lidi a v regionálním konfliktu mění spojence jako ponožky

Na první pohled to vypadá, že se v Turecku zbláznili všichni. Tamní Kurdové začnou vraždit vojáky a policisty jen několik dnů poté, co si několikaletým dodržováním příměří vydobyli slušné zastoupení v parlamentu a také jistou šanci na mírnou dávku autonomie (po téměř sto letech marné snahy). Prezident Recep Tayyip Erdogan, jenž kdysi sliboval politiku „nulových problémů se sousedy“, má dnes nulový počet sousedů, s nimiž by problém neměl. Co udělá šéf rozumné země ve chvíli, kdy na východě sousedí s rozloženým Řeckem, na severu vrčí Rusové a na jižní hranici válčí islamisté? Inu, vstoupí do války a začne bombardovat vlastního spojence – kdo by odolal.

První pohled nicméně klame. Termíny „zájmy tureckého státu“ a „kurdské zájmy“ neznamenají totéž jako osobní ambice prezidenta Erdogana či vedení PKK – a právě rozdíl mezi prvním a druhým vysvětluje ono zdánlivě pomatené turecké dění posledních týdnů.

Ten příběh začal před zhruba čtyřmi lety. Čerstvě znovuzvolený premiér Erdogan tehdy pojal plán stát se prezidentem a zároveň změnit ústavu tak, aby mu v nové roli dala co nejvíce pravomocí. Klíčem k tomu měly být dva kroky: oslabení armády, která by mu něco takového zatrhla, a následné drtivé vítězství v letošních parlamentních volbách.

Vykastrovaná armáda

V té době měl také Erdogan ještě namířeno do Evropské unie. Hodilo se mu proto jakž takž se smířit s Kurdy, a zabít tak dvě mouchy jednou ranou: zaprvé sklidit – údajně podlevzoru

Helmuta Kohla – odměnu ve formě kurdských hlasů. Zadruhé si mohl, jako svého druhu bonus, na Západě vytvořit image muže, jenž urovná devadesát let trvající konflikt tureckého státu s jeho největší menšinou.

I sjednali Erdoganovi lidé s Kurdy z PKK příměří (bizarně při tom nejvíce pomoci dostali od jejich doživotně odsouzeného vůdce Abdullaha Öcalana ve věznici na ostrově Imrali hluboko v Černém moři).

Plán však nevyšel. První ranou byly vnitřní problémy Evropské unie, jež Ankaře přinesly de facto odmítnutí žádosti o členství.

Erdoganův prozápadní motiv tak ztratil na přitažlivosti. Premiér – a od loňska prezident – proto otočil a začal hlasitěji hrát na populární islámskou notu. V mezinárodním kontextu to znamenalo (kromě prudce posílené protiizraelské rétoriky) především neochotu bojovat proti sílícímu Islámskému státu, s nímž navíc sdílí antipatie vůči syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi.

Západním spojencům Turecka to nešlo pod nos, ale neměli dostatečně silnou páku, jíž by Erdogana přiměli postoj změnit. Naopak – když Islámský stát loni zajal 49 tureckých diplomatů na konzulátu v iráckém Mosulu, Ankara s islamisty vyjednala jejich propuštění. Nevíme nic o tom, co za to dostal Islámský stát slíbeno, ale myšlence na dohodu o neútočení se nelze vyhnout.

Doma se mezitím Erdoganovi podařilo vykonstruovanými procesy vykastrovat armádu, ale za vysokou cenu. Opozice se nabudila; přišly demonstrace a jejich drsné potlačení, čistky v policii a následný nepokrytý boj o moc se soudy i médii. K dokreslení atmosféry je nutno samozřejmě přičíst i zpomalení ekonomiky a třeba skutečnost, že Turecko během posledních dvou let přijalo téměř dva miliony syrských uprchlíků. Spokojená země zkrátka vypadá jinak.

Pakt s Američany

To vše se promítlo do výsledků voleb: namísto zisku ústavní většiny přišla Erdoganova – nominálně už bývalá – Strana spravedlnosti a pokroku (AKP) i o většinu prostou. Kurdský gambit se Erdoganovi nevyplatil; byla to právě jejich Lidová demokratická strana (HDP), jejíž třináctiprocentní zisk mu sebral šanci na kýžené posílení prezidentských pravomocí.

S jedinou výjimkou: coby hlava státu je Erdogan stále nejvyšším armádním velitelem. Psychologický efekt takového stavu neradno podceňovat. Člověku s prázdnýma rukama připadá hřebík prostě jako hřebík. Vezměte však do ruky kladivo a celý svět se promění v binární obraz: na cokoli se podíváte, buď hřebíkem je, nebo jím není. A jste-li tureckým prezidentem patřičně razantní povahy, snadno se vám stane, že Kurdové najednou vypadají docela jako hřebík – zejména když vidíte, že v sousední Sýrii i Iráku si vedou vojensky zdatně a je jen otázkou času, kdy se z boje proti Islámskému státu stane boj za velký Kurdistán.

Erdogan proto sáhl k osvědčenému triku: je-li země v nebezpečí, její lidé se kolem svého vůdce semknou, jakkoli vůči němu mají výhrady. Začátkem července začal Erdogan posílat vojáky k syrské hranici, začal jednat s Američany o vojenské spolupráci a zároveň spustil drsné protikurdské čistky (viz časová osa). Přípravy byly zjevné; jestli to znamená, že Erdogan věděl, co se bude dít dál, či tomu byl dokonce nápomocen, jak tvrdí Kurdové, je věcí pouhé spekulace.

Dál se dělo tolik, že 20. července Islámský stát vyhodil do povětří kulturní středisko v pohraničním městě Suruç. Zemřelo při tom 32 lidí, mezi nimi Kurdové i etničtí Turci. Den nato strávil Erdogan hodinu na telefonu s Barackem Obamou. Výsledkem byla dohoda podepsaná o dva dny později o tom, že Američané budou ke svým náletům na pozice Islámského státu moci využívat leteckou základnu v Incirliku a obě země budou koordinovat svůj postup proti Islámskému státu.

Výsledkem americko-turecké spolupráce má být „bezpečná zóna“ na syrském území při turecké hranici, která by sloužila jako nárazník proti nájezdům IS a zároveň jako útočiště pro syrské uprchlíky. Ankaře však prokáže stejnou službu i při izolaci syrských Kurdů (spolupracujících nejvíce s PKK) a jejich případné snaze exportovat myšlenky na Kurdistán na sever od hranice.

Týž den, 22. července, přišla zpráva, že teroristé z PKK zabili v Suruçu dva policisty jako odvetu za to, že policie nezabránila (či snad ani nechtěla zabránit) předcházejícímu masakru z rukou IS. V následujících dnech zorganizovala PKK další dvě akce, při nichž zemřeli celkem tři turečtí vojáci. PKK tak dosáhla svého cíle v tom smyslu, že má mezi tureckými Kurdy znovu hlavní slovo. Erdogan totiž celkem logicky využil nabídnuté šance a řekl, že s Kurdy se dohodnout nelze. Jejich umírněná partaj HDP, která s metodami PKK nesouhlasí, tak je v nově radikalizovaném prostředí mimo hru.

utahuje se smyčka

Když se 23. července začaly připravovat také první turecké útoky, byly kromě pozic IS v Sýrii mezi jejich cíli i pozice kurdské milice YPG v Iráku, která bojuje proti Islámskému státu. Ankara později vydala mlživé prohlášení o tom, že šlo o omyl – ale v následujících třech dnech bombardování iráckých Kurdů pokračovalo (viz časová osa).

Erdoganovi se tedy podařilo konsolidovat moc otřesenou volebním neúspěchem, ovšem jen za cenu stoupajících represí. To pro něho není dobrá zpráva. Jak jednou režim začne utahovat šrouby své moci stále pevněji jen proto, aby se udržel nad vodou, musí své rychle se množící odpůrce likvidovat čím dál razantněji a dráž. Utahuje tak smyčku kolem vlastního krku – ale Turkům, Kurdům či ostatním nebude po tu dobu co závidět. l Co komu Erdogan spískal Kdo získal…

Recep Tayyip Erdogan, prezident Turecka

• Coby velitel armády je ve válce na koni.

• Jeho AKP má šanci v předčasných volbách.

Mahmúd Barzání, prezident iráckého Kurdistánu

• Daří se mu držet dobré vztahy s Ankarou i Washingtonem, s jejichž podporou může hrát prestižní roli regionálního mírotvůrce.

Bašár Asad, prezident Sýrie

• Posílení spojenecké fronty proti Islámskému

státu mu dává větší naděje na přežití.

• Turecké protikurdské zásahy dělají z Kurdů

jeho váhavé spojence.

Bagdád

• Úhlavní nepřítel centrální irácké vlády –

Islámský stát – získal nové nepřátele.

Moskva

• Každá destabilizace Turecka posiluje Rusko,

s nímž konkuruje v tranzitu ropy a plynu.

• Zintenzivnění bojů v ropných oblastech tlačí

cenu ropy (a tím ruské státní příjmy) vzhůru.

… kdo získal i ztratil USA

• Washington sedí na dvou židlích: je spojencem Turecka i iráckých Kurdů. Udržet si přízeň obou stran nepůjde donekonečna. PKK (militantní kurdští nacionalisté působící především v Turecku, částečně v Sýrii, mírně v Iráku) • Získali zpět pozici hlavních mluvčích tureckých Kurdů, ale pozornost, kterou jim to přináší, má především podobu represe ze strany Ankary.

YPG, irácká neoficiální kurdská milice

• Získala v Turecku nového spojence v boji proti Islámskému státu, ale Turci mají zároveň spadeno i na ně samotné.

… a kdo ztratil Turecko

• Doma destabilizace a zostření policejních represí, zevně pověst nespolehlivých spojenců, navíc pravděpodobnost dalších útoků ze strany Islámského státu.

HDP – umírněná prokurdská turecká strana

• Pozice, již si vydobyla 13procentním ziskem ve volbách, je zničena, sblížení Kurdů s etnickými Turky se odkládá na neurčito.

Islámský stát

• Má nového nepřítele v Turecku.

• Američané mají při operacích ze základny v Incirliku volnější ruce.

Jak jednou režim začne utahovat šrouby své moci stále pevněji jen proto, aby se udržel nad vodou, musí své rychle se množící odpůrce likvidovat razantněji a dráž.

Historie konfliktu

podzim 2014 Ankara s IS vyjednala propuštění 49 tureckých diplomatů z obsazeného konzulátu v Mosulu.

leden 2015 Kurdská milice YPG (Jednotky lidové ochrany) dobývá město Kobání, vyhání bojovníky Islámského státu.

jaro 2015 YPG s americkou pomocí dobývá město Tál Abjád, posouvá se směrem na hlavní sídlo IS ve městě Rakka.

7. 6. 2015 Erdoganova „bývalá“ strana AKP de facto prohrává parlamentní volby; ztrácí prostou většinu.

29.–30. 6. 2015 Dělnická strana Kurdistánu (PKK) útočí na vojenskou základnu Hakkari Daglica.

3. 7. 2015 Erdogan posílá vojáky na syrskou hranici.

7. 7. 2015 John Allen, zvláštní vyslanec amerického prezidenta, jedná v Ankaře s Erdoganem. 10. 7. 2015 Začínají policejní zátahy v Turecku -1800 lidí zatčeno.

12. 7. 2015 PKK hrozí, že vyhodí do povětří přehrady na jihovýchodě země.

20. 7. 2015 IS vyhazuje do vzduchu kulturní středisko ve městě Suruç (32 mrtvých).

23. 7. 2015 Ankara a Washington podepisují dohodu o užívání letecké základny u města Incirlik.

24. 7. 2015 První nálety ze základny Diyarbakir proti IS v Sýrii a PKK v Iráku.

25. 7. 2015 PKK zabíjí při útoku na vojenský konvoj na jihovýchodě Turecka poblíž Diyarbakiru dva turecké vojáky.

25.–26. 7. 2015 Pokračují nálety na PKK v Iráku.

27. 7. 2015 PKK zabíjí velitele posádky v Malazgirtu (provincie Mus).

Zdroje: stratfor.com, bbc.com, Globe and Mail, Bloomberg

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče