Egypt čeká školská revoluce

02. ledna 2013, 00:00 - ŠTĚPÁN MACHÁČEK
02. ledna 2013, 00:00

Jednou z příčin vlny revolucí v arabském světě před dvěma lety byl katastrofální stav vzdělávacích systémů. Roli to hrálo i v Egyptě

Na protestních transparentech v ulicích Tunisu nebo Káhiry možná nefigurovaly problémy školství úplně doslovně, statisíce demonstrantů je ale vnímaly jako součást celkově zoufalé situace, která je k protestům přiměla. Miliony lidí, včetně absolventů univerzit, jsou v těchto zemích bez práce a zahraniční investoři ve stejnou chvíli marně shánějí kvalifikovanou pracovní sílu. Příjmy Egypta či Tuniska závisejí na cestovním ruchu, těžbě a vývozu surovin a rentách, nikoli na vývozu technologií, služeb či zboží s vyšší přidanou hodnotou. Přesto jako by se problém školství a vzdělání z priorit porevoluční politické garnitury vytrácel a bledl na pozadí krátkodobých primárně ekonomických cílů, jako je stále zdůrazňované lákání investic, nákladné rozvojové projekty nebo zvyšování platů státních zaměstnanců.

Situace Egypta v oblasti vzdělání a školství je dokonce v porovnání s jinými blízkovýchodními zeměmi velmi špatná. Po odstranění režimu Husního Mubáraka proběhly v zemi už několikeré svobodné volby. Nejdříve si Egypťané vybírali poslance do dolní komory parlamentu, poté i do horní komory a nakonec si poprvé v dějinách skutečně volili hlavu státu. Do parlamentu se volilo částečně podle stranického a částečně podle individuálního klíče. U stran překvapila absence konkrétních volebních témat. Vzhledem k tomu, že se volby odehrávaly v přelomovém období a že Egypťané požadovali od revoluce nejen konec autoritářského režimu, ale především řešení nahromaděných ekonomických a společenských problémů, očekávali také předvolební nabídku jasných politických plánů. Kampaň se ale omezila spíše na symboly a prázdná hesla.

Školství v ní nijak přesvědčivě nezaznělo.

Například Strana svobody a spravedlnosti, politické křídlo Muslimského bratrstva, která v loňských parlamentních volbách získala nejvíce hlasů, ve svém podrobném předvolebním programu plném ekonomických bodů zmiňovala školství jen ve velmi vágních formulacích a zdůrazňovala především nutnost kvantitativních řešení, tedy zvyšování počtu škol, absolventů a podobně. Velmi obecné formulace o zlepšení školství nabízela i další islamistická strana Núr, která obsadila v parlamentu druhý největší počet křesel. Hlavní starostí radikálního salafistického Núru přitom bezpochyby bude sladit školní osnovy s islámským právem šaríou. Strana Svobodní Egypťané, založená nejbohatším Egypťanem a podnikatelem Naguibem Sawirisem, je jednou z těch, které se vymezují vůči islamistům jako liberální a sekularistický proud. V parlamentu získala jen 15 křesel, na svých webových stránkách má ale velmi podrobný a erudovaný program na obnovu egyptského školství a klade ho mezi své priority.

Protestují vysokoškoláci Máloco jako právě oblast vzdělání a školství přitom dokazuje, do jaké míry se armádním generálům během šedesátiletého vládnutí podařilo dostat Egypt na kolena.

Jedním z egyptských hlasů, který konzistentně kritizuje stav arabského a především egyptského školství a seriózně se zamýšlí nad strategiemi nápravy zoufalého stavu, je Ahmed Zewail. Nositel Nobelovy ceny za vědeckou práci v oblasti chemie vystudoval Alexandrijskou univerzitu a od začátku sedmdesátých let 20. století žije a pracuje ve Spojených státech. Krátce po svržení prezidenta Mubáraka se spekulovalo o Zewailovi jako o prezidentském kandidátovi, věhlasný akademik ale tyto dohady vyvrátil a na rozdíl od nobelovského kolegy Mohameda Baradeje se do politických procesů v Egyptě nezapojil. Ve své eseji napsané loni pro občasník vydávaný soukromou Americkou univerzitou v Káhiře se pozastavuje nad skutečností, že arabské země nepřispívají světové vědě téměř vůbec ničím. Nebojí se přitom srovnávat s úspěšnějšími sousedy v regionu, především s Izraelem, Tureckem, ale i Íránem. Zatímco Turecko zvýšilo podle Zewaila produkci vědeckých publikací z pěti tisíc za rok 2000 na dvaadvacet tisíc o devět let později a za stejnou dobu zvýšil Írán vědeckou produkci z třinácti tisíc na šestnáct, stagnoval Egypt společně se Saúdskou Arábií na úrovni dvou tisíc publikací ročně.

Na jedné z osmnácti státních univerzit v Egyptě, káhirské univerzitě Ajn Šams, studuje čtvrt milionu studentů. Islámská univerzita al-Azhar vykazuje počet o desítky tisíc vyšší. Celkem navštěvují egyptské vysoké školy asi tři miliony studentů, což je skoro třetina egyptské populace daného věku. Přes polovinu z nich představují dívky. To jsou úctyhodná čísla na zemi, o které tu pojednáváme v souvislosti s katastrofálním stavem vzdělávacího systému. Když ale pak potkáte vysokoškolské absolventy pracující jako řidiči káhirského taxíku, připravující hamburger v pobočce mezinárodního řetězce s rychlým občerstvením nebo prodávající voňavky v obchodě se suvenýry, začne být jasné, že problém není v množství. Tito lidé buď nejsou schopni najít zaměstnání ve svém oboru, anebo je tak mizerně placené, že si musejí vydělávat jinak.

Absolventi hledají práci Jak to vypadá ze strany poptávky? Egypt byl v posledních letech cílem rozsáhlých zahraničních investic v oblasti outsourcingu, vyrostla tu početná call centra pro různé světové firmy, jako například IBM nebo Vodafone. Call centra sháněla pracovníky hovořící různými cizími jazyky, včetně třeba polštiny nebo češtiny, aby byla schopná řešit problémy zákazníků i v těchto evropských zemích. Uvedené dva jazyky se vyučují jako filologický obor na zmíněné univerzitě Ajn Šams. Na vzdělávací instituci ale nikdy požadavek od těchto firem nedorazil. Buď jejich řídící pracovníci o existenci těchto studijních oborů v Egyptě nevědí, nebo nedůvěřují jejich kvalitě a následně kvalitě jejich absolventů. Nakonec zaměstnají třeba rodilé mluvčí, tedy cizince, kteří za touto prací do Egypta přijedou, nebo začnou trénovat své pracovníky v požadovaných cizích jazycích, což je dlouhá a nejistá cesta. Absolventi odpovídajících oborů přitom zoufale hledají práci.

Ještě v posledních letech Mubárakovy éry se stát snažil obrátit k problému vysokého školství čelem a přispěchal s projektem zvýšení kvality výuky. Projekt byl adresovaný především vyučujícím. Mimo jiné podstatným zvýšením platů chtěl vysokoškolské učitele motivovat k odpovědnější a kvalitnější výuce. Nové platy na úrovni 3000 až 5000 egyptských liber (10 až 15 tisíc korun), představující v egyptské státní sféře skutečný luxus, měly vymýtit obecně rozšířené nešvary profesorů. K těm patřilo třeba trvání na používání jejich vlastních skript studenty, kteří si je museli od vyučujícího kupovat. Při stovkách studentů v jednom ročníku oboru si tak profesor významně materiálně polepšil. Vládní projekt ale příliš nezasáhl systém výuky samotné.

Ta trpí snahou o akademičnost na úkor praktických kurzů nebo neschopností reagovat na požadavky trhu práce, například provázáním jednotlivých oborů. Univerzity jsou centrálně řízené a nemají možnost upravovat si studijní programy, osnovy či systém zkoušek. Celý tento ztuhlý systém je zpečetěn klasickým modelem vztahu vyučujícího jakožto nezpochybnitelné autority vůči poslouchajícímu studentovi. V neposlední řadě je tu úporná dlouhodobá snaha zajistit vysokoškolské vzdělání co největšímu počtu mladých lidí. Porušují se proto kvóty studentů přijímaných na jednotlivé vysoké školy a mnohé studijní obory jsou přeplněné. Kvantita pak ubíjí jakoukoli snahu o zvyšování kvality.

To lze dobře ilustrovat na příkladu jazykových oborů. V posluchárně jsou asi tři stovky studentek a studentů němčiny, poslouchají přednášejícího, který předčítá ze skript, jež beztak všichni studenti mají, a šance, že by si student vyzkoušel na přednášce něco říct německy, je mizivá.

S problémem hledání kvalifikované pracovní síly v Egyptě se setkaly i české firmy. A zdaleka nejen u vysoce specializovaných profesí. Když český výrobce kancelářských interiérů a vestavěných skříní na míru zakládal na předměstí Káhiry svou pobočku, narazil na potíž sestavit tým spolehlivých a šikovných montérů, kteří by produkci montovali zákazníkům podle přání na místě. Po několika neúspěšných pokusech musela firma na jednotlivé větší zakázky letecky dopravovat z Česka do Egypta partu českých montérů. Ekonomicky tak tento systém pohřbíval důvody, proč chtěla firma do Egypta expandovat.

Soukromníci vedou Systém egyptských státních univerzit doplňují univerzity soukromé. Některé z nich mají velice dobrou úroveň. Například zmíněná Americká univerzita v Káhiře je už tradiční egyptskou vzdělávací institucí. Vyučuje se tu anglicky a její diplomy jsou uznávané ve Spojených státech. Za rok tu ale student zaplatí 15 000 amerických dolarů. To si mohou dovolit jen skutečně bohatí Egypťané. Absolventi univerzity pak často odcházejí do zahraničí za dalším studiem nebo za prací.

Když půjdete kolem kterékoli základní či nižší střední školy v egyptském městě, bude od ulice oddělená vysokou zdí a bránou. Zpoza zdi se bude ozývat řev vřískajících dětí a teenagerů, odrazující našince od jakéhokoli nápadu vstoupit s prostředím za zdí do kontaktu. V průměrné egyptské státní škole se v jedné třídě tísní šedesát až devadesát žáků, přestože norma stanovuje strop čtyřiceti dětí na třídu. Školní budovy fungují většinou na dvousměnný až třísměnný provoz.

Mubárakova administrativa kladla vinu za tento stav rychlému nárůstu populace. Porodnost se sice v posledním desetiletí výrazně snížila na průměrné tři děti na ženu, v absolutních číslech ale Egypťanů stále ještě přibývá každým rokem více a tento trend bude nejméně jedno desetiletí ještě pokračovat. V roce 2011 činil čistý přirozený přírůstek asi 1,8 milionu. Lidí do 20 let bylo 55 procent.

Poměr počtu učitelů k počtu žáků na základních školách je v Egyptě zhruba 1 : 27, zatímco v České republice činí zhruba 1 : 18. Za těchto podmínek je pro učitele prakticky nemožné nejen udržet kázeň a pozornost žáků, ale také je něco naučit jiným způsobem než jednostranným vtloukáním látky do jejich hlav bez šance na nějakou interaktivitu. A to se týká i takových hodin, jako je výuka cizího jazyku nebo přírodních věd, kde je aktivní účast žáků klíčová. Diskuse je nežádoucí a skutečné, hlubší porozumění látce není podstatné. Tyto návyky si bohužel žáci přenášejí i na vyšší stupně škol, včetně fakult.

Učitel dostává v těchto ponižujících pracovních podmínkách nástupní měsíční plat asi 150 egyptských liber (500 korun), do pěti let se propracuje na 500 až 800 liber měsíčně (1500 až 2500 korun). S tímto platem je stále výrazně pod úrovní průměrného výdělku káhirského taxikáře nebo námezdního zemědělského dělníka, což musí být pro učitele frustrující. Nehledě na to, že pokrytí životních nákladů je s tímto platem prakticky nemožné. Nízké platy tlačí učitele k nekalým, ale extrémně rozšířeným praktikám v podobě placených soukromých hodin. Teoreticky učitelé státních škol soukromé hodiny dávat nesmějí, průzkumy ale ukazují, že jim egyptští rodiče ročně zaplatí celkem kolem 20 až 30 miliard liber (60 až 90 miliard korun) právě za doučování svých školou povinných dětí. Někteří učitelé údajně záměrně snižují kvalitu své výuky tak, aby si u nich byli žáci nuceni zaplatit soukromé hodiny.

Vedle státních základních a středních škol fungují v Egyptě i školy soukromé, a kdo má jen trochu prostředky k zaplacení školné ho, snaží se své děti umístit právě do nich.

Tyto školy navštěvuje asi 10 procent egyptských žáků. Pakliže se ale elita národa vzdělává na cizojazyčných základních a následně i středních a vysokých školách, ztrácí tím trochu kontakt s domácím prostředím a přispívá k propadu prestiže egyptské kultury, jazyka a národní vzdělanosti.

Kolik to stojí Zajímavé jsou údaje o financování vzdělávání z egyptské státní pokladny. V minulém fiskálním roce stálo státní školství 12 procent státního rozpočtu, v absolutních číslech to bylo 64 miliard egyptských liber (cca 200 miliard korun). Asi 80 procent z této částky ukously výplaty a odměny učitelům. V procentuálním vyjádření je to podobný údaj jako u České republiky, kde ministerstvo školství získalo 11,5 procenta rozpočtu na rok 2012 (137 miliard korun).

Silné mladé ročníky by měly být chápány jako příslib budoucího rozvoje, ale aby tomu tak bylo, muselo by se do nich už teď investovat.

V případě Egypta a jeho milionů dětí školního věku by se jednalo o investice nemalé a dlouhodobé. Pro hospodářství se slabým výkonem a značnými problémy je několikanásobné skokové navýšení investic do vzdělání nereálné. Nedostatek financí na vzdělávací projekty by se dal alespoň částečně řešit podporou například od mezinárodních institucí, pokud by o to ale vláda Strany svobody a spravedlnosti stála. Tato strana, stejně jako její mateřské Muslimské bratrstvo, totiž dávají najevo svou neochotu k aktivitám cizích, hlavně západních organizací v Egyptě. Pro začátek by stačil signál, že si egyptští politici uvědomují vážnost problému a že pracují na strategiích, jak ho řešit.

O autorovi| ŠTĚPÁN MACHÁČEK, spolupracovník redakce, Káhira

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče