Drahá past na hlupáky

27. ledna 2014, 00:00 - Daniel Deyl
27. ledna 2014, 00:00

Mladý guru internetových podvodníků vylákal z lidí miliony dolarů, přesto vyvázl jen s tučnou pokutou

Až bude někdo sestavovat encyklopedii prvoligových podvodníků počátku třetího tisíciletí, nemůže jméno Jesseho Willmse zůstat stranou. Samorostlý internetový podnikatel z Kanady ošidil miliony lidí o celkem téměř půl miliardy dolarů, zamotal hlavu americkým federálním regulátorům i soudům, rozdělil lidi na tábory obdivovatelů a nepřátel a dotáhl k dosud nejvyššímu stupni dokonalosti internetový marketing.

To všechno stihl za pouhých šest let, a přitom ani nedostudoval střední školu.

V prosinci mu nicméně americký civilní soud definitivně potvrdil astronomickou pokutu 359 milionů dolarů. Willmsův příběh je však ještě neuvěřitelnější než tato suma.

Kdo se občas dostane k internetu (tedy třetina lidí na světě, ovšem v Evropě prakticky každý, kdo chce), nejspíš na Willmse a jeho působení naráží často, aniž si toho je vědom. A to i v Česku. Jak to poznáte? Jednoduše: vždy, když narazíte na webový inzerát, který slibuje naprostou pitomost, je slušná šance, že máte co do činění právě s tímhle chlapíkem.

„Jeden trik, jak shodit 10 kilo za 10 dnů“, „Vydělávejte 100 000 měsíčně z domova!“ a cokoli „zdarma“ patří k obratům, o nichž je známo, že je Willms často využívá.

Jak se však takový inzerát dostane z nenápadné hochštaplerovy kanceláře v kanadském Edmontonu právě na stránky českého Googlu – a jak je vůbec možné, že je česky?

Odpověď na tu otázku je zároveň klíčem k pochopení Willmsova zázračně rychlého zbohatnutí i fascinace, kterou mezi internetovými marketéry (tedy ve společenství, jež právě nesluje přílišnými skrupulemi) vyvolal.

Miliony z ničeho Na podzim roku 2009 si kdosi v americké Federal Trade Commission (FTC) – orgánu, v jehož rukou se zhruba mísí pravomoci antimonopolního úřadu a úřadu na ochranu spotřebitelů – všiml, že se jeho e-dveře netrhnou se stížnostmi na jeden konkrétní typ nekalé obchodní praxe. Postup byl následující: člověk surfuje na internetu a zaujme ho inzerát nabízející zhubnutí, levnou půjčku, omládnutí, takřka bezpracný výdělek v úžasné výši a podobné věci. U drtivé většiny z nich figuruje prominentně umístěný nápis vyvedený nepřehlédnutelně velkým písmem: „Na zkoušku zdarma“.

Dotyčný na inzerát naivně klikne. Dostane se na profesionálně vyhlížející stránku, na níž jsou pečlivě popsány všechny výhody inzerovaného produktu či služby. Ještě jedno kliknutí a objeví se formulář na vyplnění detailů kreditní karty – buď pouze za účelem ověření věku, nebo na zaplacení symbolické částky, třeba 1,99 dolaru. Vše působí zcela standardním dojmem. Vedle formuláře jsou v rolovacím okně obchodní podmínky, s nimiž je třeba souhlasit zatrhnutím příslušného okénka; právě jako v kterémkoli jiném e-shopu.

Až po několika stránkách drobného písma je tam napsáno, že si klient schválením podmínek zároveň objednává to či ono. Obvykle to bylo členství v jakémsi spotřebitelském klubu, za něž mu bude z kreditky odečítána platba ve výši x dolarů měsíčně, a sice až do výslovného zrušení objednávky. Alternativně se totéž upozornění objevuje přímo na stránce s formulářem, ale tak nevýrazným písmem, že je téměř nemožné si ho všimnout.

Ťuky ťuk, a číslo karty už putuje éterem.

Pak obvykle dotyčnému přijde výrobek (například „dietní“ čaj) a potvrzení o členství v klubu, o němž nemá ani tušení. Dál už nic. Až za měsíc najednou z kreditní karty zmizí třeba necelých pět, ale také 40, nebo i 120 dolarů, podle toho, čemu konkrétně se dotyčný upsal. Za co že to pan Willms účtoval takové peníze? Inu, obvykle právě za členství ve spotřebitelských klubech; jeho výhody spočívají v tom, že jednou za čtvrt roku přijde klientovi e-mailem reklamní zpráva.

Jak vyšlo najevo, první takovou ztrátu člověk většinou ani nezaznamená. Průměrně muselo „klientům“ zmizet skoro 400 dolarů, než si toho všimli a rozhodli se stěžovat si. V tu chvíli nasadil Willms další taktickou zbraň: ztěžoval zrušení objednávky způsobem, za nějž by se nemuseli stydět ani telekomunikační operátoři. Musíte zavolat za hodinu; ne, musíte napsat fyzický dopis a poslat ho poštou; ne, měli jste to poslat doporučeně. A platby mezitím běží. Mnoho lidí raději kreditku zrušilo, aby se tomu martyriu vyhnulo – a stále víc se jich začalo obracet na FTC.

Komisi trvalo dva roky, než připravila civilní žalobu o již zmíněných 359 milionů dolarů.

Další rok trvalo, než zákruty konání internetového vykuka pochopil soud, a ještě další rok se Willms právně bránil. Kauza se táhla dlouho – ovšem výsledek stál za to.

Mladistvý profesionál Když bylo Willmsovi 16, objevil zlatý důl. Naučil se shánět levné kopie běžně dostupného softwaru (nejčastěji Microsoft Office) a prodávat je dráž například na eBay. Dařilo se mu natolik, že si do půl roku založil firmu o deseti zaměstnancích s názvem eDirect. Do posledního ročníku střední školy už nenastoupil; když jeho spolužáci končili, potkával je v černém Lamborghini Murciélago.

Problém byl v tom, že aby mohl obchodovat v dostatečném objemu, musel mít stálý přísun velmi levného zboží. A Willms ukázal, že má čich na moderní obchod: skupoval kopie Windows od kdekoho (například i sérii několika tisíc licencí od jordánské vlády, původně určených pro vzdělávací účely), kopíroval i kradené kopie a podobně. Bylo mu srdečně jedno, že programy fungují špatně nebo vůbec ne.

Když se stížnosti začaly množit (to mu bylo 18), podaly si jej ve společné žalobě softwarové firmy Microsoft a Norton. Vymohly si od Willmse vyrovnání v symbolické výši jednoho milionu dolarů a ujištění, že už nikdy nebude s jejich výrobky mít nic společného.

To Willms rád přislíbil, protože už měl v merku jiný byznys s podobně svébytnými etickými pravidly. Prostudoval si vše, co mohl, o online marketingu a vytipoval si odvětví s největším potenciálem pro napálení naivních potenciálních zákazníků. Odtud hubnutí, recepty na rychlé zbohatnutí, vodičky na vlasy, pohádkově snadno dostupné půjčky, přípravky na zlepšení erekce a tak dále.

Založil firmu Just Think Media, jež jistojistě vejde do příslušných učebnic. Nad ostatními hochštaplery toho typu měl navrch v několika ohledech. Prvním z nich byla kvantita. V prvních měsících přibývala na web snad každý den nová stránka propagující řečené

produkty. Nebo – a tady měl navrch v drzosti – klidně i jiné produkty s cizí značkou, kterou si prostě „půjčil“. Za takovým účeinternetová lem měl vždy založenou firmu, kterou nevedl přímo on sám; když začalo být stížností hodně, prostě ji zase zrušil. A když šlo opravdu do tuhého, s poškozeným se vyrovnal mimosoudně. Další díl náskoku si získal metodičností a zásadou dobře platit své spolupracovníky.

Jako mnoho internetových marketérů využíval i on systému affiliates: jeho partner dostal produkt za dva dolary, prodal jej za 20 a všech 18 dolarů rozdílu mu šlo do kapsy. Nebylo divu, že se partneři mohli přetrhnout a hrnuli se ze všech stran. Tak se také některé z inzerátů dočkaly i českých mutací. A Willms mezitím vydělával na opakovaných platbách z kreditních karet nic netušících klientů.

Robin Hood naruby Konec příběhu je jednoduchý. Willms dostal velkou pokutu, i když optikou trestního práva je jeho jednání v pořádku. Zdánlivý rozpor v postoji soudů je důsledkem amerického práva. To umožňuje, aby i člověk, jehož soud shledal v trestním procesu nevinným, byl za totéž uznán odpovědným v civilní při. Je to dáno rozdílnými požadavky na míru jistoty, že se porota nezmýlila. V trestních případech musí porota hlasovat jednomyslně, zatímco v civilních přích se porotci musejí pouze přiklonit k jedné straně sporu a porotě pak k usnesení stačí dosáhnout většinového výroku.

Firmy, které věděly, že Willmsovy inzeráty jsou lživé, a pomáhaly mu zákon co nejlépe obcházet, například Google, jsou z obliga úplně (to by vydalo na samostatný text). A časopis The Atlantic, který příběh jako první důkladně popsal, o něm mluví tónem „sice někdo může nesouhlasit s etickou úrovní jeho byznysu, ale šidit lidi o peníze je také svého druhu umění“. A lidé v diskusích pod články o Willmsovi píšou jako o lumpovi-hrdinovi, jakémsi Robinu Hoodovi naruby, který trestá lidi za to, že jsou hloupí a naletěli mu.

Odkud přišlo nejvíc útoků

(za poslední rok, v tisících)

133 Japonsko

143 Izrael

162 Polsko

168 Čína

185 Argentina

255 Austrálie

288 Itálie

337 Brazílie

350 Rumunsko

355 USA

367 Maďarsko

566 Ukrajina

780 Německo

907 Tchaj-wan

2400 Rusko

V diskusích o Willmsovi píšou jako o lumpovi-hrdinovi, jakémsi Robinu Hoodovi naruby, který trestá lidi za to, že jsou hloupí a naletěli mu. Firmy, které věděly, že Willmsovy inzeráty jsou lživé, a pomáhaly mu zákon co nejlépe obcházet, například Google, jsou z obliga úplně.

Zločin na síti

Není-li uvedeno jinak, všechny údaje jsou za rok 2012 a vztahují se k USA.

Oběti podle pohlaví (v %, odchylku od 100 procent způsobují sdílené počítače, obvykle v domácnostech)

71

Muži

63

Ženy

Útoky podle sektorů (v %)

Bankovnictví, finance

5,4

Zdravotnictví

38,9

Komerční podnikání

35,1

Školství

10,7

Ozbrojené síly a státní sektor

9,9

Kdo tratí nejvíc

Když banka odhalí pokus o digitální útok za účelem krádeže peněz z klientského konta, stane se následující (v %)

Útok se bance podaří odvrátit

22

39 Banka – uhradí částku klientovi

Ukradené peníze se získat zpět nepodaří (v takovém případě utrpí škodu)

68

61 Klient

Banka získá ukradené peníze zpět

10

Největší distributoři malwaru Podle rezidence (v %)

40,9 zbytek světa

39,4 Rusko

19,7 USA

Zdroj: Go-Gulf.com, Wired

O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče