Domácí Autobahn(o)

24. března 2014, 00:00 - Miroslav Zámečník
24. března 2014, 00:00

Dostavba Pražského okruhu názorně předvádí, co všechno je v téhle zemi špatně

Je dost českých reálií, které dokážou člověka přimět buď k pokornému šeptání „Kyrie, eleison“, anebo k agresivní zlobě – a všemu, co je mezi tím. Ale málokde najdete takový koncentrát „doma vyrobených“ chyb jako ve výstavbě českých dálnic a rychlostních silnic. V tomto čísle týdeníku Euro se snažíme zachytit ekosystém, který jsme si v Česku kolem liniových staveb vytvořili, a naznačit možné cesty, jak z toho „Autobahna“ vybřednout.

Rádi se srovnáváme s Němci, koneckonců s kým se srovnávat, když ne s úspěšnými. Pokud si ovšem uděláte nejtriviálnější cvičení z ekonomické geografie, pak zrovna v dálnicích již několik generací dopadáme strašně. Dnešní sjednocené Německo má, řekněme, osmkrát víc obyvatel, na rozlohu je asi čtyřiapůlkrát větší. Nemá cenu se vracet do hluboké minulosti, kam spadá období výstavby německé páteřní sítě, přirůstající tempem tisíc kilometrů ročně, ale i po sjednocení Německa v roce 1990 tam za dvacet let postavili další čtyři tisíce kilometrů. Mnichovská aglomerace pořád bývá ve špičce problém, ale kdo jel po východních spolkových zemích, fakt si nemá na co stěžovat.

Lepší dálniční síť než Česko má dnes prokazatelně Maďarsko nebo Chorvatsko, a nakonec i Slovensko se blíží k propojení Bratislavy s Košicemi nesrovnatelně rychleji než Češi k propojení Prahy se severní Moravou, Ostravou a polským Slezskem, potažmo Krakovem. Pouze pohled na nedokončené rychlostní silniční sítě v Polsku je děsivější, ale i oni se zlepšují; docela rychle.

Nezabere moc času, abyste zjistili, že liniové

silniční stavby jsou celosvětově vcelku dobrý indikátor toho, jak dané země fungují – jak kompetentní je jejich veřejná správa a justice, jak umějí řešit kontroverze, jak darebně se krade v pozemkových spekulacích. Rozdíly jsou obrovské. A také to hodně říká o tom, kam se daná země posouvá. My jsme zjevně uvízli v bodě, z něhož se musíme odrazit. Kam a jak?

Peněz je dost První podstatné zjištění českého problému je, že hlemýždí tempo výstavby nesouvisí s nedostatkem peněz, ty v posledních letech dokonce nedovedeme ani vyčerpat, a Evropa by nám přitom ráda přispěla na věci, které mají návratnost a ekonomický smysl.

Jestliže země v centru Evropy nedovede čerpat evropské peníze, pak má vnitřní problém. V naší byrokracii, v procesních lhůtách, v kompetenci jednotlivých účastníků.

Ať už v územním plánování, v územních a stavebních řízeních, v projektové přípravě a její (ne)preciznosti, jež plodí vícenáklady, v environmentálním posuzování dopadů staveb, v možnostech odvolání všech zúčastněných, v rozhodování justice i ve výběrových řízeních u samotného zadavatele staveb…

Když tohle všechno zvládnete, pak máte samozřejmě problém s ekonomickou návratností.

Byl by zázrak, kdybyste ho neměli. Pokud daná země nestaví dopravní infrastrukturu podle jediného kritéria, a tou je ekonomická návratnost, tak se samozřejmě ochuzuje. Jistěže to Česko ví, natolik dobré dopravní ekonomy má, aby dokázalo detailně spočíst, jakou návratnost jednotlivé stavby přinesou. To je téměř triviální záležitost proměření dopravních proudů, stavebních nákladů atd. Tohle umíme vypočítat desítky let. A stejně nám to jaksi nevychází…

Na návratnost společensky nejužitečnějších investic má velký vliv cena pozemků, tedy jejich výkup. S nimi stojí a padá i ekonomicky nejvýhodnější dopravní stavba v republice – velký obchvat Prahy. Zatím ale slouží spíš jako dojná kráva dobře informovaným pozemkovým insiderům, z nichž dělá ty nejsnadnější české boháče.

Kromě obyčejného kradení, třeba v podobě zmanipulovaných zakázek, je to samozřejmě nejméně zasloužená forma vydělávání peněz, jakou si lze představit – zneužití privilegované informace v krystalicky čisté podobě. S konceptem zaslouženého kapitalistického zisku to pochopitelně nikde a nikdy na světě nesouviselo. Kapitalismus má také svoji morálku a vždycky měl, mimochodem, velmi hrdou. Jen u nás jako by platilo: Legal, ilegal, ganz egal.

Posun k normálu Člověk nemusí být zrovna Konfucius, aby dokázal mnoho tisíc let po něm pochopit, že „nebeský mandát“ jakéhokoli režimu stojí a padá s tím, že tohle nedělá a nepřipouští. Nedivte se volebním výsledkům, Konfucius by také nebyl překvapen.

Když si uděláte tu nejtriviálnější procesní mapu a namalujete si, kdo, kde, kdy a jak dovede proces brzdit a natahovat ruku se speciálními požadavky, a týdeník Euro to v tomto čísle docela precizně popisuje, víte, co je špatně.

Tiché přebírání růžence a šeptání „Kyrie, eleison“ nepomáhají. Co můžeme rozumně žádat, je změna poměrů směrem k normálu. K civilizované zemi, k civilizovaným poměrům. K organizaci.

O čem je český stát, jakou má vůli k moci, co dovede, jak je spravedlivý a jak dovede zpětně po zásluze trestat, o tom všem se rozhodne na malém příkladu: na dokončení pražského vnějšího okruhu. Při rozumných cenách výkupu a stavebních prací je to zdaleka nejlepší investice. Zkuste počítat. l

O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče