Doktoři táhnou aneb Produkce lékařů na export

21. srpna 2014, 12:00 - Miroslav Zámečník
21. srpna 2014, 12:00

Jelikož máme právě v tento den to smutné výročí, měli bychom také chvíli přemýšlet o tom, o co jsme přišli, a co se nám nejspíš nikdy nevrátí.

Pro pořádek: V roce 1968 bylo Československo v paritě kupní síly ještě pořád o dost bohatší než Irsko, spolehlivě bohatší než Španělsko. Rozdíl mezi západoněmeckým HDP a Českem byl asi tak třetinový, a ve srovnání s Japonskem to bylo ještě výrazně méně. Pro Česko byla vůbec celá perioda od roku 1914 dlouhým obdobím relativního mezinárodního úpadku, z nějž se poněkud nepřesvědčivě zvedáme.

Nicméně 21. srpen 1968 byla ničím nezmírnitelná, ničím neomluvitelná, a ničím nenahrazená katastrofa. Je to i ve všem tom marasmu Česka v 20. století pořád signifikantní mezistupeň – abychom věděli, jak máme „internacionální pomoc vedenou Sovětským svazem“ vnímat.

Odliv mozků

V tomhle tristním kontextu není tak velkým překvapením, že podle prezidenta České lékařské komory (ČLK) Milana Kubka letos meziročně hodně přibylo lékařů, kteří si od komory vyžádají potvrzení pro práci v zahraničí. Podle Kubka jich loni bylo 330, letos v prvním pololetí 239, a k tomu je potřeba připočíst absolventy, kteří to sbalí hned po promoci (loni 193, což je skoro pětina roční „produkce“).

Bylo by překvapivé, kdyby se něco podobného nedělo – příjmový diferenciál mezi Anglií, Švédskem nebo Německem na jedné straně a Českem na straně druhé je pořád velký. Přitom pověst českých lékařských fakult je natolik dobrá, že hodně lidí z ciziny jí chce v Česku studovat; hlavním faktorem jsou samozřejmě nižší náklady.

Absolventi přitom nemají problém s uplatněním v lépe platící cizině, poptávka je vysoká a zejména východoněmecké nemocnice (které mají problém najít dostatek domácích doktorů) již několikátým rokem v Česku pilně zájemce o práci rekrutují.

Kdo zvládne jazyk, nemá problém se uchytit. To platí i pro jiné profese – v Německu je po kvalifikované pracovní síle obecně hlad, ovšem odliv lékařských mozků je vnímán zdaleka nejcitlivěji. „Export“ je kompenzován „dovozem“, převážně ze Slovenska. V Česku pracuje na 3000 doktorů z ciziny.

Solidní časy

A jak je to s těmi platy? Lékaři byli po léta přesvědčeni o tom, že jejich platové ohodnocení neodpovídá významu a odpovědnosti jejich práce, natož pak ohodnocení jejich protějšků ve vyspělých zemích. Mezinárodní srovnání, založené nikoli na absolutní výši příjmů v přepočtu na koruny, ale na poměrových ukazatelích, srovnávajících například příjmy lékařů-specialistů s jinými kategoriemi vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců, jim v podstatě dávalo za pravdu.

Tento trend se však v posledních několika letech obrátil, a dnes jsou (podle dat ÚZIS a ČSÚ) na české poměry platy solidní. Konkrétně průměrný plat lékařů a zubních lékařů v roce 2012 převyšoval s 61 tisíci korunami o necelé dva tisíce průměrný plat českých řídících pracovníků, cokoli si o obsahu této kategorie myslíte. Plat úzké skupiny lékařů (loni 6,92 procenta) se smluvními platy přesahuje svým ohodnocením průměrný plat řídících pracovníků v Praze (v roce 2012, novější data ČSÚ neuvádí). Blíže to najdete v databázi ČSÚ v kontrapunktu se stránkami Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR.

Jak si na tom relativně stojí zdravotníci v Česku, je jedna věc, která zajímá možná Čechy, ale je to v podstatě irelevantní. Nejsme bohatá země, existují jiné, které jsou bohatší, a vysávají, a existují chudší, které dotují výpadek. Ovšem opravdový průšvih nastane, když saldo začne být výrazně negativní, protože reálný příjem lékařů na jihovýchod a východ od nás se začne srovnávat s tím českým.

Další problém je demografie. V některých oborech demografický strom vypadá opravdu špatně: průměrný věk praktiků pro dospělé je podle Kubka 55 let, tedy o nějakých 14 let víc, než je český věkový medián. Řešením podle něj je zlepšit pracovní podmínky lékařů, lépe je zaplatit, a dosáhnout, aby organizačními změnami, včetně vstřícnějšího systému vzděláván, zvýšení nabídky. Kuráž nutná

V podstatě má ve všem pravdu, jenom nějak opomněl dodat, že české zdravotnictví pořád tvrdošíjně odolává potřebě strukturální změny, jíž se ČLK sama brání. Zvednutí platů brání fakt, že finanční zdroje jsou dosud vázány v síti, která má vysoké fixní náklady, což platí především pro nemocnice.

Jak říká bývalý šéf největšího soukromého nemocničního řetězce v zemi Marek Potysz: „Všichni, ministrem počínaje a sestřičkou na poloprázdném oddělení nemocnice konče, všichni víme, že nemocnic je příliš hodně, mají příliš hodně oddělení, oddělení jsou zbytečně velká, spousta hospitalizací je nepotřebná nebo mají sociální charakter, pobyty na lůžku jsou zbytečně protahovány, spousty vyšetření jsou zbytných. Nekonečný příběh, první pokusy o řešení si pamatuji z let 1997-1998, a stále nic.“

Vlivní zaměstnavatelé

Stále nic se neděje proto, že politická ekonomie strukturálních změn ve zdravotnictví je obzvlášť složitá: v okresních i krajských městech bývají dnes nemocnice běžně největšími zaměstnavateli, lékaři požívají ve společnosti mimořádného respektu, a politici se bojí elektorátu, kterým současný stav zdravotnictví podle průzkumů veřejného mínění v podstatě vyhovuje. V této situaci restrukturalizovat – to chce kuráž.

Proti kuráži stojí to, co říkal blahé paměti Jack Welch, bývalý šéf GE, za něj nejhodnotnější firmy světa: „Pokud vnější změna bude mnohem rychlejší, než vnitřní změna, pak je konec na dohled.“ A měl pravdu. Předpokládám, že nechcete ani umístěnky, ani ostnaté dráty, ani školné, ba dokonce ani státní stipendia pro medicínské studenty v kombinaci se školným a umístěnkami pro státní stipendisty.

Pakliže nechcete nic z výše uvedeného, musíte tím vřeleji přijmout „vnější tempo změny“. Sorry, ale vyčerpali jsme všechny ostatní možnosti. A na osmašedesátý se samozřejmě už dávno nemůžeme vymlouvat. Můžeme si tisíckrát odhlasovat, že nám české zdravotnictví vyhovuje, ale jediné, co získáme, je urychlený odliv mozků těch, kteří pochopili, že svět se mění.


Další komentáře autora:

Některé nápady jsou horší než blbé: kastrují

Chudák Jančura aneb Co jsou to marginální náklady

Sankce aneb Jak se nestřelit do vlastního údu


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče