Dobře zlomený vozíčkář je pro firmu požehnáním

18. července, 00:00 - Hana Boříková
18. července, 00:00

Mnoho postižených potřebuje jenom impulz do života. A taky slušnou práci, říká šéf sdružení Cesta za snem Heřman Volf

Nejde nám o to, rozdávat peníze, ale ukázat, že se s postižením dá žít, říká Heřman Volf. Jeho sdružení Cesta za snem začíná být po pár letech, kdy pořádá zážitkové sportovní akce, známé i mimo komunitu postižených lidí.

* Před pár lety jste v jednom z rozhovorů říkal, že vlastně nevíte, jestli vám úraz víc vzal, nebo dal, a až budete mít čas, dáte to na misky vah. Jak to dopadlo?

Ještě nebyl čas. Určitě mi ale dal spoustu nových kamarádů, ani jednoho mi nevzal a upevnil vztah s mými dětmi. A hrozně mě baví to, co dělám. Vzal mi samozřejmě zdraví. Každý se mě ptá, jak dlouho to trvá, než se s postižením člověk smíří. S tím se nesmíříte nikdy. Jen se s tím dá naučit žít.

* Zdá se vám někdy, že chodíte?

Už skoro ne. Občas mám pocit, že někam běžím a jde mi to blbě. A jsou chvíle, kdy jsem naštvaný, že něco nemůžu.

* Co vlastně nemůžete? Postupem času jste začal lyžovat, plavat, jezdit na kole, běžkovat…

Nemyslím ve sportu. Třeba si nemůžu dojít na houby. Nebo zašroubovat žárovku. Manuální práce kolem domu jsem dělal rád. Těch věcí jsou mraky. Když chcete jet k moři, potřebujete někoho, kdo vám do něj pomůže. Zatím to jde, ale jak budu stárnout, budu pomoc potřebovat čím dál víc. Pokud tedy někdo něco nevymyslí… Já jsem optimista a pořád doufám. Mám dvě možnosti - buď budu ležet v posteli a čekat, až to přijde, nebo si budu život užívat, a až to přijde, budu připraven.

* Dokáže se většina lidí s postižením takhle vyrovnat?

Já se potkávám většinou s lidmi, kteří bojují, nebo s těmi, kteří jsou na hraně, a těm se snažíme ten optimismus dodat. Včera jsme měli kvadriatlon smíšených dvojic v Jablonci a byl tam člověk, který je na vozíku - skokan do vody. Od úrazu měl panickou hrůzu z vody. Tam se dokázal na přehradě poprvé položit do vody a plavat. Tím defi nitivně vyhrál.

* Proto jste se postavil na lyže a rok po úrazu jste sjel sjezdovku v Herlíkovicích, kde jste se zranil?

Člověk se na to musí postavit, tedy posadit v mém případě, a zlomit ten osobní blok. Ten kluk v Jablonci to dokázal a to byl můj top zážitek sobotního dne. Předávali jsme sice taneční vozík jedné postižené holčičce, ale to každý čekal…

* Pomoc stavíte na zážitcích, nikoli na penězích. Zážitky chybějí postiženým víc?

Ano, my chceme prvoplánově ukázat, že se dá žít, svět se nezhroutil. Všichni z nás tu už nemuseli být. Dostali jsme druhou šanci a přece se nebudeme ubíjet tím, že něco nefunguje. Je spousta variant, jak se životem naložit.

* Pro vás byla tím impulzem olympiáda postižených, na kterou jste se díval v televizi ještě na spinální jednotce…

Každý musí dostat nějaký impulz. Buď ho mají lidé v sobě, nebo ho do nich musí někdo nacpat. Já jsem asi založením bojovník, ale hodně mi pomohlo, že jsem na lyžařském kurzu potkal Rudu Brojíra, který je na vozíku od 20 let. To byl můj guru. Já už jsem v té době věděl, co chci, ale teprve u něj jsem viděl, jak dokáže žít v pohodě a s radostí. Je skvělé poznat, co postižení vrcholoví sportovci dokážou, ale to je pro normálního člověka za hranicí toho, s čím je schopen se ztotožnit, uvěřit, že to zvládne také. Proto nikdo z nás není organizovaný sportovec, my jsme hobíci - jsme stejní jako ti lidé, se kterými vlezeme do vody nebo je posadíme na kolo.

* Jak najdete lidi, kterým je potřeba pomoci?

Ze začátku jsme kontaktovali spinální jednotky a rehabilitační ústavy sami, dnes už nás znají. My tady ale nejsme jen pro lidi, kteří mají postiženou míchu. Dělají se bariéry mezi jednotlivými postiženími - slepci, ochrnutými, neslyšícími, amputáři, po obrně - nám je to jedno. Sport je někdy lepší než tisíc terapeutů. Dnes už máme za sebou tři ČEZ handy kvadriatlony smíšených dvojic. A může to být starý s mladým, žena a muž, postižený a zdravý, vozíčkář s nevidomým - je to jedno.

Hlavní je, že se navazují nové kontakty a závodníkům je dobře. Letos máme ještě dva kvadriatlony smíšených dvojic v Praze a v olympijské vesničce na Lipně. Mezi nimi ještě proběhne Metrostav handy cyklo maraton, kdy týmy, které mezi sebou mají alespoň jednoho postiženého, ujedou za 111 hodin 2222 kilometrů.

* Je o to zájem?

Až trochu překvapivý. Letos jedeme třetí ročník cyklomaratonu a máme už čtyřicet týmů. Pro zážitkový víkend jsme museli najít nové místo, na to staré se nevejdeme. Loni přijelo tři sta lidí.

* Celá ta vaše Cesta za snem vlastně začala tím, že jste se rozhodl dojet na kole do Paříže, potom do Bystrice, Říma a Osla. Jak vás to vůbec napadlo?

Do Paříže jsem se rozhodl jet, protože to byl můj sen už před úrazem. Navíc jsem měl doma kolo, které bylo dražší než auto, a jednou za 14 dní na něm vyjet, je málo. Složila se mi na něj spousta lidí. Před devíti lety jsem slyšel v rádiu, že otevřeli cyklostezku do Paříže, a to rozhodlo. A Vítězný oblouk, to je symbol, to je jasné… Kamarádovi jsem u piva řekl, aby jel se mnou, on kývl a pak jsem to řekl všem, abych nemohl couvnout.

* A pak jste si řekl, že zkusíte vybudit i další?

Bylo to tak úžasné, že jsem věděl, že to neskončí. Po pár cestách mi lidé volali, že by chtěli jet také. Říkal jsem jim: Vezměte si na měsíc dovolenou a pojedeme, ale to nikdo nechtěl… Tak jsme začali přemýšlet, co jiného bláznivého udělat pro víc lidí tak, abychom na to sehnali peníze. Věděl jsem, že to musí být dostatečný úlet, aby to vyniklo nad průměr. A byl z toho první cyklomaraton.

* Cestu do Norska jste věnovali 18 dětem s obrnou. Každý si mohl vybrat nějaký sen limitovaný 50 tisíci s tím, že vy mu ho splníte. Co chtěly?

Různé věci: počítač ovládaný hlasem, speciální kola a fotoaparáty, dovolenou ve Španělsku, pak jedno dítě se chtělo strašně podívat do Dvora Králové a vzít tam celou třídu, tak jsme jim tam objednali celý víkend…

* Berou děti postižení lépe než dospělí?

Nevím, ale mám pocit, že ony ten život žijí, i když je to těžké, a my moc přemýšlíme.

* Co nejvíc schází postiženým lidem?

Je potřeba brát je jako normální lidi. Každý má v životě nějaký problém - já s oblibou říkám, že každý je nějak postižený, jen někteří to ještě úspěšně skrývají - a někteří to mají holt složitější. Finance ano, to je problém… Proč to ale nevyřešit zaměstnáním? Já často přednáším ve velkých firmách, jak překonávat překážky, a zjišťuji, že ty firmy a korporace by postižené zaměstnaly, ale nevědí, jak se k nim dostat, tak raději zaplatí pokutu. Už jsme párkrát zprostředkovali kontakt firem s organizacemi postižených, ale mám pocit, že tu chybí nějaký centrální systém… Přitom nejde jen o peníze, práce strašně zvedne postiženým psychiku a ve velkých korporacích jsou mraky pozic, které mohou vykonávat postižení. S oblibou také říkám, že dobře zlomený vozíčkář je pro firmu požehnáním.

Heřman Volf (51)

Heřman Volf je předsedou sdružení Cesta za snem, kterému se dnes už věnuje profesionálně. Před deseti lety se zranil při nočním lyžování. Už na spinální jednotce se rozhodl, že se vrátí zpátky do života a nevzdá to. Řekl si, že do roka a do dne sjede kopec, kde se mu úraz stal. Kopec sice víc spadal, než sjel, ale postupně se vrhl na plavání, lyže, potápění, jachting nebo skákání padákem. Nejvíc mu ale učarovalo kolo s ručním pohonem, handbike. V roce 2009 se spolu se svým kamarádem ze střední školy Mílou Doležalem rozhodli pro výlet pod pařížský Vítězný oblouk. Více než tisíc tři sta kilometrů dlouhou cestu zdolali za necelé tři týdny. Projekt nazvaný Cesta za snem získal ohlas. Po dokončení čtyři roky trvajícího projektu Na handbiku křížem krážem Evropou se rozhodli dělat projekty pro všechny. Vymysleli první Opel handy cyklo maraton. Psal se rok 2013. Dnes už mají takových projektů několik. Cílem Cesty za snem je změnit lidem život prostřednictvím zážitku, ne peněz. Každý musí dostat nějaký impulz. Buď ho mají lidé v sobě, nebo ho do nich musí někdo nacpat.

O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

 Oslavy budoucího indického premiéra Naréndra Módího v Dillí po vítězství ve volbách

Magistr hospodářského rozvoje

 Jaroslav Strnad

Jak rozpálit pec. ZŤS nabírají dech

 Fotbalisté Liverpoolu

Liverpool vydělává na fotbalových přestupech nejvíce

Váňa se na Velké pardubické radoval poosmé

Josef Váňa: Za pravdou jdu tvrdě

Praha  Čínská restaurace po sečuánsku

Sečuánská restaurace na Národní: objevování čínských provincií

Suitest před rokem spustil ostrý start aplikace a usiluje o globální patent

Český Suitest bude na Bits & Pretzels v Mnichově hledat investory

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a chci zakázat…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče