Doba poustevnická Leckdo zalituje, že nezůstal na tom Jižáku

03. října, 00:00 - Pavel Páral
03. října, 00:00

Touha po alternativním způsobu života a návratu do lůna přírody, pryč od stresu a hluku velkoměsta je chronickou nemocí doby. Nemocí proto, že spousta lidí chystajících se realizovat daleko od pekelně rychlého života a nekončícího boje o kariéru svou venkovskou idylku má o životě vzdáleném od městské civilizace velmi bizarní představy. V tomto vydání týdeníku Euro se pak s těmi z našich čtenářů, které takové představy posedly, dělí o zkušenosti kolega Dan Deyl, který odvážně poustevničí v Jizerských horách a v í o tom své.

Přírodní idylka je tak jedna věc, ale když v dubnu, po kolena v blátě, při pěti stupních Celsia a za sněžení s deštěm zarýváte hnůj na pár desítkách metrů čtverečních záhonu pro ty svoje super biobrambory, přijde vám to chvíli jako romantika, ale pak z toho dost bolí záda. To se ještě dá vydržet. Horší je, když vám v létě ty brambory sežere mandelinka a nezbývá než jít potupně do Jednoty zase pro ty obyčejné chemické. Takže pro ně šlapete čtyři kilometry po neudržované, namrzlé, nesjízdné a j en obtížně schůdné cestě do nejbližší vesnice. To pak leckdo zalituje, že nezůstal na tom proklínaném Jižáku. Život v odlehlých oblastech tak může člověku vyrostlému v nesnesitelném ruchu velkoměsta přinášet občas až překvapivě velkou dávku stresu, před nímž s takovými nadějemi a nadšením utíkal.

Jenže poustevnické nápady už dávno nejsou jen legrácky o uklouznutí na slepičinci a pastičkách na myši. Nebo lesní pych podivína z mnoho let stojícího stanu v lese u vysílače na Cukráku. Nové technologie, změny v organizaci práce a posun od manuální výroby na páse ke službám, které lze poskytovat na dálku, vracejí lidem dávno zapomenuté závislosti třeba na čerstvém horském vzduchu a vůni tlejícího listí, jež tak kouzelně spláchnou únavu po dlouhém a intenzivním soustředění na náročnou duševní práci u počítače. A ta kila a křížky na krku při občasném uchopení rýče nebo sadařského nože taky tak rychle nepřibývají.

Navíc chatařská a chalupářská tradice Česka vytváří tomuto trendu docela příhodné podmínky. Proto má spousta městských lidí nejenom zkušenost s životem na vsi, ale vlastní tam i střechu nad hlavou, ten záhon a rýč. A v hospodě slyší, že mandelinky se musejí buď stříkat, nebo poctivě sbírat jako za dob amerického brouka.

Je tedy docela dobře možné, že jsme na začátku doby, kdy pohyby populace vyvolané počátkem průmyslové revoluce před dvěma sty lety naberou trochu opačný směr a často posmívaní mladíci v batikovaných tričkách jsou jen pionýry nové doby. Byť zatím stárnutí vesnic a odchody produktivní generace do měst vyvažované jen částečně celoročním stěhováním oněch nesympatických pražských důchodců na jejich chaty a chalupy naznačují, že ta doba nemusí být až tak blízko.

Většině lidí bude ještě dlouho na ukojení poustevnických nálad stačit, tak jako autorovi tohoto editorialu, když vyrazí začátkem října na pár dní do šumavských lesů na houby a nepotkají tam za celý den nikoho než veverku, právem na ně rozzlobenou za to, že jí sebrali hřiba, kterého viděla dřív. A pak se zase budou vracet do malostranských uliček přeplněných turisty. •

Je docela dobře možné, že jsme na začátku doby, kdy pohyby populace vyvolané počátkem průmyslové revoluce před dvěma sty lety naberou trochu opačný směr.

O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče