Do nitra kontinentů

27. června, 00:00 - Václav Drchal
27. června, 00:00

Druhá polovina 19. století byla érou velkých cestovatelů. Čeští objevitelé a dobrodruzi sice první světovou ligu nehráli, o to nadšeněji je ale přijímali doma

Když se Emil Holub v říjnu 1879 vrátil ze své první africké cesty, byla to sláva. Vojta Náprstek mu vyjel vstříc až k hranicím a na všech nádražích směrem ku Praze ho vítaly nadšené davy. V Roudnici dle Národních listů „intelligentního obecenstva dostavil se na peron nádražní dav přes 500 osob čítající“ a v Praze vlak očekávalo několik tisíc lidí v čele s náměstkem purkmistra, univerzitními profesory a deputacemi politických stran a nejrůznějších spolků – Svatoboru, Matice české, Hlaholu, Sokola, akademického spolku Říp, banky Slávie či pražského veslařského klubu. Když cestovatel konečně přijel, „každý se tlačil k vozu, aby pohlédl slavnému krajanovi v tvář“. Noviny pateticky připomínaly, že to, co cizinci vykonali jen s přispěním státu, „dokázal náš Holub sám a sám“.

Cestovatelem chtěl být Holub už jako dítě a sotva v pětadvaceti letech obdržel lékařský diplom, vyrazil do Afriky. Po zaplacení lodního lístku mu v kapse zbylo deset šilinků a na výpravy do vnitrozemí si musel vydělat jako lékař. Přesto se mu podařilo proniknout až k Viktoriiným vodopádům.

Okamžitě po návratu do Prahy se pustil do práce – absolvoval 150 přednášek, vydal cestopis Sedm let v jižní Africe a vydělával peníze.

Spoustu peněz. Na novou profesionálně vedenou cestu, kterou zamýšlel protnout Afriku od jihu k severu, to ale pořád nestačilo. Podle propočtů potřeboval ohromujících 70 tisíc zlatých (zlatka denně byl slušný dělnický plat). Nakonec ale v listopadu 1883 vyrazil s 48 tisíci zlatými, když dalších sedm tisíc mu osobně věnoval císař.

Výpravě se od začátku nedařilo a na území dnešní Zambie zkrachovala docela. Tábor přepadli Mašukulumbové a rozkradli většinu vybavení včetně části Holubových deníků. Z vědeckého hlediska šlo přesto o triumf. Nemohl se sice rovnat první cestovatelské lize, cizina nicméně jeho přínos uznávala a Holub v příštích letech přednášel v Londýně i na řadě evropských univerzit. Hned po návratu uspořádal monumentální africkou výstavu, kterou navštívilo přes 350 tisíc lidí. Přesto na ní Holub prodělal tisíce zlatých a dluhy splácel až do smrti v roce 1902.

Věk cestovatelů

Druhá polovina 19. století byla dobou velkých cestovatelů a Holubovy výzkumy byly pro českou, do sebe zahleděnou společnost zjevením. Cestování mimo Evropu bylo vzácností, a jak s despektem říkal Alberto Vojtěch Frič, „přednášelo se i o cestě do Benátek“.

Výjimky se ale našly. Až do Egypta se například dostal spisovatel (a dnes vzor usedlosti) Jan Neruda.

Skutečných světoběžníků existovalo jen pár – učitel Josef Kořenský uskutečnil cestu kolem světa, arachnolog Antonín Stecker (Abú ankabút neboli Otec pavouků) procestoval severní Afriku, kněz Alois Musil Arábii, Josef Wünsch Kurdistán, Frič Ameriku, Jan Eskymo Welzl Arktidu a Čeněk Paclt a Enrique Stanko Vráz skoro celý svět. Holubově proslulosti se dokázalo přiblížit jen několik z nich – Frič, Kořenský a především Vráz.

Napříč tropickou Amerikou

O muži s pseudonymem Enrique Stanko Vráz toho víme málo. Sám tvrdil, že má český původ a roku 1860 se narodil v Bulharsku. Nejdřív procestoval severozápadní Afriku, poté odplul do Jižní Ameriky, a když si vydělal obchodováním s gutaperčou, vydal se roku 1892 po Orinoku a Amazonce napříč rovníkovou Amerikou.

V červnu 1894 se zjevil v Praze, kde ho tenkrát znalo jen pár lidí. „Já jsem Vráz! Prosím vás, nějakou kůlnu mi musíte dát. Vezu si živá zvířata,“ vzpomínala na první setkání Josefa Náprstková. Zvěřinec – „pitvorní lenochodové, nějaké kuny a jiná zámořská havěť“ – se brzy stal senzací a Vráz nejobletovanějším mužem Prahy. „Hlavně naše dámy (…) povýšily Vrázův pobyt v Praze na piece de résistance všech svých hovorů. Vráz tady, Vráz onde – Vráz zkrátka všude!“ psaly Národní listy.

Na konci roku 1895 se ale Vráz „vypařil“ a zamířil do Japonska. Do Prahy poslal několik beden „žaponérií“ a s vydělanými penězi poté zamířil na Borneo a Novou Guineu. Až do smrti v roce 1932 žil střídavě u nás a ve Spojených státech. Živily ho přednášky a cestopisy. Projel ještě kus světa, ale do opravdové divočiny se již nepustil.

Dlouhý lovec

V květnu 1901 vyrazil do Jižní Ameriky osmnáctiletý Alberto Vojtěch Frič – už tehdy jeden z nejlepších kaktusářů v Evropě. První romantickou výpravu ukončil nešťastný souboj s jaguárem, na další cesty se ale Frič připravil daleko lépe a indiáni z nich vytlačili botaniku: „Však mi kytičky neutečou, řekl jsem si, a na značnou část života jsem se stal etnografem.“

„Dlouhému lovci“ Fričovi nedělalo problém žít s indiány a podařilo se mu pořídit unikátní snímky a popsat zvyky obyvatel Gran Chaka. Dokonce si, aniž by to kdo v Praze věděl, vzal za ženu čamakockou dívku Lora-y (Černou kachnu). Roku 1908 do Prahy přivezl Čamakoka Čerwuiše, který pronikl hned do několika literárních děl. Tak třeba v jedné Haškově povídce utrhl invalidovi dřevěnou nohu, sebral průvodčímu kleště a pak v čestném boji přemohl strážníka. Ve skutečnosti to tak zlé nebylo. Čerwuiš, pravda, zpíval píseň smutku, kdykoli ho Frič nechal doma, a na kongresu amerikanistů urazil staropanenskou bavorskou princeznu Terezii a sebral zlatý řetěz vídeňskému starostovi, ale jinak se choval vcelku patřičně.

Frič byl skvělý přednašeč, ale také bouřlivák a na rozdíl od Holuba nebo Vráze nevyhovoval každému: „Všichni mluvili o stříbropěnné Vltavě, zatímco já kritizoval smrad Botiče.“ Šejk arabský

Podobný vztah k místním lidem měl i Alois Musil.

V 90. letech studoval v Jeruzalémě biblistiku a podnikal první výzkumné cesty. Zlom nastal v roce 1898, kdy v jordánské poušti objevil zámeček Kusejr Amra vyzdobený muslimskými figurálními (sic!) freskami.

Nález se stal světovou senzací a Musil díky tomu získal podporu různých vědeckých institucí.

Od biblistiky přešel k historii, etnografii a geografii Arábie, až do roku 1915 strávil většinu svého života v poušti a stal se jedním z nejrespektovanějších arabistů své doby. Žil jako Arabové, a dokonce se – coby šejk Músa ar-Rwejlí – stal předákem kmene Rwala. „Byl jsem nucen žít jako rozený orientálec.

Kdybych se kočovníkům nezdál být příslušníkem některého jejich kmene, byl bych v nitru Arábie ztratil život (…) mezi nimi mám své stany, své velbloudy a sluhy, jsem bratrem a sousedem vrchního náčelníka,“ vysvětloval.

Na začátku první světové války se Musil stal Lawrencem z Arábie naruby. Objížděl z pověření Vídně arabské kmeny a pokoušel se je přesvědčit, aby bránily pronikání Britů. Neuspěl, ale u dvora se stal vlivnou figurou – byl jmenován tajným radou (s titulem Excelence) a císařovně Zitě dělal zpovědníka. Po vzniku Československa mu to Češi měli za zlé, ale díky Masarykově pomoci se stal profesorem Karlovy univerzity.

Největší z dobrodruhů

Čeněk Paclt – první Čech, který navštívil všechny obývané kontinenty – nebyl klasickým cestovatelem, ale dobrodruhem. Ve škole se naučil jen trochu číst, psát a počítat a ve třiatřiceti letech vyrazil do světa. Domů se vracel vždy jen na skok, protože „touha po světě, která nedopřávala mi nikde poklidu, zase ve mně procitla a mocí neodolatelnou pudila mě z domova“.

Roku 1846 se na straně Spojených států zúčastnil americko-mexické války o Texas. Poté odplul do Brazílie hledat drahé kameny, neměl ale štěstí, a tak roku 1857 nasedl na loď do Austrálie. Tady s přestávkami – během kterých si udělal „výlet“ do Indie a prošel Nový Zéland – vydržel do roku 1866. Hledal zlato nebo se jen tak toulal neprobádanou zemí. Přežil i přepad Aboriginců: „Než jsem se mohl zvednouti na nohy, již již dopadají na mne rány bumerangů a nilinili

a divoký křik a výskot rozlehne se krajinou. Mrákoty mne obestrou.“

Nakonec zlato přece jen našel a vrátil se domů.

Jenže kvůli protirakouským řečem musel utéct, tentokrát na jih Afriky. Bez velkého úspěchu hledal diamanty, domů se už nikdy nevrátil a v červnu 1887 Národní listy informovaly, že „tento muž ze železa“ podlehl „konečně v houževnatém zápase s protivenstvími“.

Arctic Bismarck

Stejný dobrodruh byl i Jan „Eskymo“ Welzl. Roku 1892 vyrazil z Port Arthuru (dnes součást Číny) jen s „koníkem a károu“ na pouť k Severnímu ledovému oceánu. Příštích 28 let žil na Novosibiřských ostrovech.

Vystřílel si dynamitem jeskyni, stal se náčelníkem osadníků a rok co rok vyrážel na lovecké a obchodní cesty po oceáně, Aljašce a severní Kanadě.

Roku 1924 ztroskotal u Seattlu a americké úřady ho poslaly postrkem domů. V Evropě se „Arctic Bismarck“ trápil. Lidé jeho divokým historkám moc nevěřili, i když nevzdělaný a pověrčivý polárník vyloženě nelhal. Pravdu od nepravdy prostě jen nedovedl dost dobře rozlišit. „Severní točna sama je přirostlá k nebeské báni. Ale kroměvá teho je tam vzduch natvrdo zmrzlé, protože je tam taková zima,“ vyprávěl třeba. Naštěstí se ho ujali novináři Golombek s Valentou a výsledkem bylo několik úžasně dobrodružných, dadaistických a mimořádně úspěšných knih.

Welzl pak znovu odplul na „zlatý sever“ a usadil se v kanadském Dawsonu. Na sovětské Novosibiřské ostrovy se už nikdy nedostal a v září 1944 zemřel. Tím také definitivně odešla báječná generace českých dobrodruhů a cestovatelů.

Druhá polovina 19. století byla dobou velkých cestovatelů a Holubovy výzkumy působily pro českou, do sebe zahleděnou společnost jako zjevení.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče