Dnešek pramení v minulosti

07. ledna 2013, 00:00 - VÁCLAV KLAUS
07. ledna 2013, 00:00

Týdeník Euro přináší ukázku z nejnovější knihy prezidenta Václava Klause

Pár týdnů předtím, než Václav Klaus opustí po deseti letech prezidentský úřad, vyjde v nakladatelství Fragment jeho nová kniha My, Evropa, svět. Půjde o zcela nový text, nikoli o projevy či již někde publikované články a úvahy. Také proto je možné tuto jeho knihu pokládat v jistém smyslu za bilanční.

Více než dvacet let se Václav Klaus ve svých mnoha různých rolích pohybuje na čele politického pelotonu, který po listopadu 1989 „převedl“ československou, resp. českou společnost od komunismu ke kapitalismu. Z toho celou jednu dekádu stál na místě ústavně nejvyšším, jako hlava našeho státu. Jedno poznání z knihy vyplývá nad jiné jasněji: Přestože – či právě proto – že vedl se svými politickými soupeři neustálý zápas o podobu naší reality, přestože se za téměř čtvrt století kolem nás vlastně všechno proměnilo, Václav Klaus zůstal ve svých ideových východiscích prakticky stále stejný. Jen jeho médii často záměrně či z neznalosti špatně interpretované názory, které z těchto východisek pramení, byly často posunuty až do karikatury. My, Evropa, svět je tedy také autorským pokusem o nápravu těchto mystifikací, o uvedení základních skutečností na pravou míru.

Jak vidí druhý český prezident naši současnost – pohledem člověka, který měl možnost vše neustále konfrontovat s vývojem a událostmi prudce se měnícího světa? Tedy nejen Evropy a Ameriky, ale také všech nových nastupujících velmocí a států, s jejichž politickými, vědeckými i akademickými elitami byl v neustálém kontaktu. Právě to je obsahem publikace, jež je určena široké veřejnosti. Ukázka z knihy míří právě k tomu základnímu: z čeho a jak se Klausovy názory tvořily, jakou roli v nich hrála zkušenost s komunismem a jaká hlavní nebezpečí vidí v naší složité současnosti?

1.2 Něco z dnešních nebezpečí a hrozeb jsme viděli i za komunismu Řadu věcí jsme vnímali i v minulosti a díky naší zkušenosti s komunismem jsme je viděli snad dokonce i ostřeji než někteří naši současníci na Západě, a to i než lidé obdobného politického (nebo ideového) zaměření. V žádném případě jsme – lidé jako já – nepropadali sebemenším iluzím o možné konvergenci kapitalismu a socialismu, od počátku 60. let tak oblíbeným na Západě, ale ani blouznění o možných třetích cestách. Ty jsme odmítali zcela rezolutně.

Mluvím-li za sebe, již od přelomu 60. a 70. let, tedy od momentu vzniku Římského klubu a od publikování jeho prvních katastrofických, pro mne již tehdy zcela absurdních a evidentně ideologických, nikoli scientistních názorů, jsem měl hrůzu ze zelené ideologie, z environmentalismu, ve kterém jsem viděl neméně zhoubnou alternativu tradiční socialistické doktríny. O té tu teď nepíšu, protože tu jsem tehdy – v její krajní verzi – zažíval na vlastní kůži a samozřejmě jsme její ne důsledné odmítání na Západě viděli.

Z komunistické Prahy se mi zdálo, že ekonomové na Západě, žijící v ulitě své technicistní disciplíny, oslněni její matematizací, na environmetalismus dostatečně nereagují. Bylo přece zcela zřejmé, že nic z oboru přírodních věd, na nichž by eventuálně mohla něco stavět, v této ideologii není. Nebylo v ní ani nic z ekonomie. Vždy to byl pokus měnit lidskou společnost směrem k nesvobodě a etatismu. To byl skutečný záměr jejích zastánců, údajné vyčerpání přírodních zdrojů a oproti nim stojící „populační bomba“ – obojí samozřejmě naprosto mylné – bylo jen záminkou. Jednotlivé přírodní zdroje mohou být vyčerpány, i když úplně jiným tempem, než jak to fanatici Římského klubu předvídali, ale ekonomické zdroje vyčerpatelné nejsou. A je-li dnes něco problémem, pak je to „depopulační“ bomba čili spíše opačný problém. Teď zase – stejně mylně – leckoho trápí stárnutí obyvatelstva. Přesto jsem v té době ještě neviděl (a vidět nemohl) později se prosadivší doktrínu globálního oteplování a sílu a nebezpečnost, která je v ní skryta. Tato doktrína – jeden z mnoha převleků environmentalismu (kdyby v jisté chvíli od závěru 70. let nenastalo dvě následná desetiletí trvající mírné zvýšení globálních teplot, určitě by si tato „superhumanistická“ ideologie velmi utilitárním způsobem našla jako záminku boje s lidskou svobodou něco jiného, třeba i hrozbu globálního ochlazování). V současnosti, jak dnes vidí snad už téměř každý, kdo úplně neztratil zrak, představuje tato ideologie jedno z největších nebezpečí pro lidskou svobodu a budoucí prosperitu celého lidstva. Mimochodem, je téměř půvabné, jak její propagátoři mlčí, když začíná být zřejmé, že od roku 1998 do dnešního dne žádné globální oteplování neprobíhá.

I během svého života v komunismu jsem měl hrůzu z levicovosti intelektuálů (a s nadšením jsem již tehdy četl a propagoval Hayekovo Intellectuals and Socialism), neboť jsem měl příležitost přesvědčovat se dnes a denně o tom, že právě intelektuálové, resp. jejich drtivá většina – ač si to nechtějí přiznat – byli a asi i nyní jsou hlavními tahouny komunismu a jemu blízkých doktrín (a i v minulosti byli nejspolehlivějšími garanty jeho přetrvávání). Skutečnými bojovníky za komunismus nikdy nebyli autentičtí zástupci dělnické třídy, onoho Marxova proletariátu. Tak krátkozrací nikdy nebyli.

E. F. Schumacher v 70. letech ve svém Small is Beautiful přesně říkal, že intelektuálové mají oproti neintelektuálům jednu velkou výhodu: „Nejsou svázáni pouty dílčích vědomostí. Mají záviděníhodnou svobodu a duchovní rozlet ignorantů a nic jim nebrání osnovat nejdalekosáhlejší plány – nemají se prostě ve svém rozletu o co zarazit.“

Jedním z takových „dalekosáhlých plánů“ byl nejen komunismus, ale i dnešní nezodpovědná, na nedospělosti jejich protagonistů založená politicky korektní, humanrightistická, post-demokratická společnost. Vždy to nikoli náhodou byli intelektuálové, oni „scribes“ Erica Hoffera, kteří trh nemají rádi hlavně z toho důvodu, že je uráží, že je samotné – podle jejich mínění – trh nedoceňuje. (To, že mnoho z nich nežije v žádné chudobě, jim nestačí. Chtějí být chváleni a velebeni.)

Již dávno jsem s obavou sledoval – díky narůstající masovosti vysokoškolského vzdělání na Západě – rodící se „nadprodukci nedovzdělaných intelektuálů“ (už nevím, kdo první pro tento fenomén použil termín „lumpeninteligencia“ ) a obával jsem se důsledků, které z toho budou plynout. Dnes jsme se důsledků této nedovzdělanosti ve více než dostatečné míře dočkali: povrchnost veřejného diskurzu dosáhla mimořádných rozměrů.

Rozuměl jsem Hayekovi i v tom, že se intelektuálové stávají socialisty do značné míry i proto, že jsou přesvědčeni (nebo si to aspoň namlouvají), že socialismus je „věda aplikovaná na všechny oblasti lidské aktivity“ a že je právě proto socialismus systémem stvořeným „přímo pro ně“. Odtud plynou všechny jejich pokusy o social-engineering (neboli o vodění nás za ručičku) a jejich veškerá nenávist ke spontánnímu řádu, k trhu. Je to od nich intelektuálně neomluvitelné nepochopení Hayeka a jejich neopodstatněná, ale i ničím neodstranitelná „pýcha rozumu“, kterou Hayek tak přesně vystihl. Rozuměl jsem i Robertu Nozickovi, když říkal, že „intelektuálové mají pocit, že jsou nejcennějšími lidmi“, a že proto nechtějí být hodnoceni trhem, neboť ten toto jejich vysoké sebehodnocení často nesdílí. Již tehdy jsem také viděl levicovost médií a akademického světa, tedy hlavních oblastí, kam tato nadprodukce intelektuálů směřovala.

V roce 1969, během svého půlročního studia v USA, jsem měl na Cornellově univerzitě (a to nemluvím o své krátké zastávce v kalifornském Berkeley, v této tehdejší, a asi i dnešní baště amerických marxistů) často pocit, že jsem se z komunistického Československa ideově příliš daleko nevzdálil. Viděl jsem tam stejné svazáky a svazačky jako u nás. I tehdy jsem se v univerzitním prostředí USA od mainstreamu nacházel ideově zřetelně napravo. A to jsem – na rozdíl od tamních studentů a učitelů – vyrostl v komunismu.

Asi právě proto.

Socialismus (dnes spíše říkáme komunismus) byl od samotného počátku založen na apoteóze vědy a na pevně zakořeněné naději, že věda všechny existující lidské a společenské problémy vyřeší. Z této klíčové teze pro mnohé vyplýval jednoznačný závěr: měnit systém není třeba. Stačí udělat ho trochu osvícenějším, řízenějším a regulovanějším. Myšlenku, že je možné společenské problémy řešit pomocí společenskovědních poznatků (stejně jako se technické problémy řeší pomocí poznatků technických), jsme však my – po tragických zkušenostech s komunismem – považovali za myšlenku naprosto mylnou. A navíc nebezpečnou. Už tehdy se nám zdálo, že se podobnou optikou na svět bohužel dívá i leckdo na Západě. Dnešní propagace tzv. vzdělanostní či vědomostní společnosti není ničím jiným. Je nepochopením skutečných příčin ekonomického úspěchu a skutečných příčin prosperity.

Oslovoval nás právě proto Hayek, zejména svým průkopnickým textem na téma „využití znalostí ve společnosti“. Spolu s ním jsme pochopili, že je to s těmi vědomostmi (znalostmi, ale i tzv. informacemi) poněkud složitější, neboť je „knowledge“ a „knowledge“. Zatímco ideologové socialismu (na Východě i Západě) za „knowledge“ považovali výlučně vědu a další organizované a organizovatelné vědomosti, my jsme – spolu s Hayekem – za tu nejdůležitější knowledge považovali praktické, ve společnosti rozptýlené znalosti u lidí, kteří je ve svém každodenním životě skutečně využívají, nikoli o nich pouze píší knihy či spekulují.

Uvědomění si a pochopení tohoto rozdílu naprosto vyprazdňuje dnes tak módní pojem „knowledge economy“. Každá ekonomika v historii pracovala se znalostmi a vědomostmi, ale šlo o to, jak umožňovala jejich využití. Limitem fungování jakékoli ekonomiky nikdy nebyl nedostatek znalostí a vědomostí, ale míra a způsob jejich využívání. Tržní ekonomika je využívala maximálně, z centra organizovaná netržní ekonomika velmi špatně. Komunismus toho byl nejlepším důkazem.

Nedávno mne potěšil – což se při čtení jeho textů děje v mém případě velmi často – kardinál Pell (arcibiskup v australském Sydney) svou londýnskou přednáškou One Christian Perspective on Climate Change, v níž porovnával pýchu soudobé vědy a jejích exponentů s pýchou stavitelů Babylonské věže. Dnešní ambice vědy přirovnával k úmyslům tehdejších stavitelů stavbou věže „potěšit“ babylonského boha Marduka. Tento pokus, jak známo, selhal a podobně musí selhat i jakýkoli jiný neskromný pokus vědy organizovat lidskou společnost. Sociální inženýrství se mi vždy zdálo být naprosto zhoubným projektem a věděl jsem, že komunismus byl „jen“ jedním z extrémních příkladů tohoto daleko častěji se vyskytujícího přístupu (a lidského uvažování).

Měl jsem i za komunismu hrůzu z technokracie, resp. z víry v oprávněnost dominance vědy a techniky pro racionální (a hlavně svobodné) uspořádání lidské společnosti a z opomíjení nechtěných (nebo snad od někoho i chtěných) společenských důsledků těchto postojů. Bál jsem se Hermana Kahna, Jaye W. Forrestera, Alvina Tofflera (ale nedávno i Maxe Singera s jeho knihou History of the Future), protože jsem cítil riziko plynoucí z podceňování společenských či systémových charakteristik lidské společnosti těmito lidmi a z jejich neoprávněného technologického optimismu, který se ostatně moc nelišil od marxistického optimismu (a determinismu) ohledně vývoje tzv. výrobních sil.

Vždy jsem měl v těchto souvislostech spíše před očima jako varovné memento Aldouse Huxleyho a jeho nepřekonatelný Brave New World. Bál jsem se všech jeho alf, bet i epsilonů, ale nejvíce jsem se bál jeho intelektuální elity, jeho alfa plus. Navíc jsem měl hrůzu z moci počítačů (a moderních informačních technologií vůbec), resp. z pohledu na svět, který lidé, kteří je apoteózují, přinášejí. Trápí mne, že jsou hrdiny současnosti Bill Gates, Steve Jobs či Mark Zuckerberg, a nikoli vykladači společenských souvislostí těchto, i jakýchkoli jiných, technologických revolucí.

I během svého života v komunismu jsem měl hrůzu z levicovosti intelektuálů (a s nadšením jsem již tehdy četl a propagoval Hayekovo Intellectuals and Socialism) Dnes jsme se důsledků této nedovzdělanosti ve více než dostatečné míře dočkali: povrchnost veřejného diskurzu dosáhla mimořádných rozměrů

O autorovi| VÁCLAV KLAUS • prezident ČR

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče