Dlouhé syrské jaro

13. srpna 2012, 00:00 - Štěpán Macháček
13. srpna 2012, 00:00

Asadova vládní mafie se navzdory bojům stále drží. Díky rodinné soudržnosti, loajalitě velkopodnikatelů a podpoře Ruska

Uprostřed ostrých bojů mezi vládními silami a povstaleckými jednotkami v severosyrském Aleppu opustil syrský předseda vlády Rijád Hidžáb Sýrii a prohlásil, že se připojuje k opozici proti Asadovu režimu. Přestože nepatřil do nejužšího kruhu vedení země, šlo o nejvýše postaveného politika, který dosud dezertoval k opozici. Hidžáb byl navíc vysokým funkcionářem vládnoucí strany Baas. Podle opozičních zdrojů už přeběhlo k povstalcům z více než čtvrtmilionové syrské armády asi 50 tisíc vojáků, včetně členů důstojnického sboru. Úprk ministerského předsedy však režimem evidentně příliš neotřásl. Kdo je tedy skutečně podstatný pro přežití syrského vládního systému?

Tváří režimu je prezident Bašár al-Asad. Ten je vládcem tak trochu „nechtěným“ – stal se totiž náhradníkem za svého bratra Básila, který byl otcem Háfizem al-Asadem na vládnutí pečlivě připravován, nečekaně ale zemřel při autonehodě v roce 1994. Bašár se v té době v Londýně věnoval studiu očního lékařství, a k vládnutí tak přišel jako onen slepý k houslím. Otec Háfiz přesto stihl před svou smrtí vše dobře připravit, a Bašár tak v roce 2000 ve svých třiačtyřiceti letech zapadl do rozjetého a dobře pracujícího soukolí systému.

Zatímco Syřané změnu na „trůnu“ vítali a těšili se na slibované reformy, hlavní postavy zaběhnutého režimu se na Bašára dívaly jako na slabocha, který bude vykonávat jejich plány. Traduje se, že důležité slovo má nadále Bašárova matka Ánisa pocházející z mocné rodiny Machlúf, a různí příbuzní z její i Háfizovy strany. Svému synovi údajně stále připomíná, že to, co se děje v Sýrii dnes, je obdobou povstání Muslimského bratrstva z roku 1982, a protesty tak musejí být obdobně zlikvidovány silou.

Pan pět procent Bašárovy reformy nakonec měly úplně jiný výsledek, než si Syřané představovali. V roce 2004 oficiálně vyhlásil projekt postupných kroků, které měly centrálně řízené hospodářství socialistického stylu přeměnit v liberálně tržní ekonomiku. Jedním z prostředků této přeměny měla být rozsáhlá privatizace a podpora soukromému sektoru i v takových odvětvích, jako je bankovnictví. Mnoho podniků ovšem skončilo přímo v rukou samotné širší Asadovy rodiny a jejích věrných spojenců.

Nejznámějším symbolem procesu uchopení rozsáhlých hospodářských odvětví úzkým vládnoucím kruhem je postava Ramího Machlúfa, Bašárova bratrance z matčiny strany. „Pan pět procent“, jak mu Syřané přezdívají, je dnes jedním z nejbohatších lidí v zemi a podle zprávy Financial Times z roku 2011 ovládá kolem 60 procent syrské ekonomiky. Bez jeho souhlasu, účasti na obchodu nebo alespoň oněch několika procent „všimného“ nemůže žádná zahraniční firma v Sýrii podnikat. Do Machlúfova širokého podnikatelského portfolia patří investiční společnost Cham Capital, majetkové podíly v bankách, mobilní telefonní síť Syriatel, letecká společnost Syrian Pearl Airlines, reality, pojišťovny, výnosná síť bezcelních obchodů nebo řetězec luxusních hotelů a restaurací. Pod tlakem událostí Machlúf v červnu 2011 Syřanům slíbil, že ukončí svůj výdělečný byznys a věnuje své peníze na charitu, především rodinám obětí protestů.

Jeho následné finanční operace ale syrskou veřejnost jen ujistily o totálním cynizmu vládnoucího režimu a jeho protagonistů.

Machlúfovo impérium není samoúčelné a pravděpodobně nemá za cíl obohatit pouze jednu rodinu. Příjmy z takto privatizované syrské ekonomiky jsou finanční oporou vládnutí nejužšího kruhu mocných. Také proto jsou Machlúfovy účty a aktiva v zahraničí v hledáčku tamních úřadů. Už v roce 2008 zmrazily Spojené státy Machlúfova aktiva na amerických účtech, loni proti němu přijala sankce Evropská unie a v červenci 2012 mu zatrhly obchodování i Spojené arabské emiráty. Machlúf je ostatně od loňského prosince i na seznamu syrských vládních osob, kterým Liga arabských států odepírá vstup na území svých členských zemí.

Dnes třiačtyřicetiletého Ramího Machlúfa připravil na roli finančníka vládnoucího režimu už Bašárův otec. Privatizace státního majetku totiž začala v menší míře už v posledním desetiletí 20. století. Háfiz měl ve spřízněnou alavitskou rodinu Machlúf naprostou důvěru a usměrněním hospodářské moci do jejích rukou chtěl zabezpečit nástup syna na prezidentský „trůn“ v případě své smrti. Sunnitským spolupracovníkům, i když mu byli celou dobu velmi loajální, tolik nedůvěřoval a jejich rodinám ponechal jen „omezenější“ podnikatelské možnosti, jako v případě dlouholetého ministra obrany Mustafy Tláse. Impérium jeho syna Firáse Tláse zahrnuje potravinářský průmysl, cementárny či developerské aktivity. Rámí Machlúf směřuje své podnikání také mimo Sýrii, především do Libanonu a arabských zemí Perského zálivu. Vzájemná závislost Režimy, které už padly za oběť „arabskému jaru“, fungovaly do určité míry podobně.

V Egyptě se Husní Mubárak opíral o velkopodnikatele, kteří přišli ke svému jmění především skrze privatizaci státních podniků.

K ní ale měli přístup jen díky známostem s nejvýše postavenými režimními exponenty. Egyptskou obdobou syrského magnáta Machlúfa byl Ahmad al-Izz, ocelářský baron a podnikatel v mnoha dalších obchodech a stejně jako Machlúf symbol zhoubného propojení vládnoucích vrstev s byznysem nejvyššího řádu. Dnes si Al-Izz odpykává v egyptském vězení trest za korupci. Machlúfa by v revoluční Sýrii asi čekal horší osud.

Syrský režim, jehož skutečnou hlavou nemusí být nutně Bašár al-Asad, potřebuje k udržení se u moci financování, a tudíž loajální velkopodnikatele. Tito velkopodnikatelé zase potřebují k rozvíjení svých nestandardních obchodních aktivit s pohádkovým výnosem ochranu a pomoc režimu. Pokud je tato vzájemná potřebnost navíc zpečetěna rodinnými pouty, jde o velmi silný a rozkladu odolný organismus. Ani ten se ale neubrání vlivu dvou faktorů: míry loajality, či naopak nespokojenosti obyvatelstva a konstelaci mezinárodních vztahů.

Strach z pomsty Lidé v Sýrii jsou obecně už delší dobu nespokojeni především z ekonomických důvodů. Životní úroveň v posledních dvou desetiletích citelně klesá, hospodářství se potýká s velkými problémy, kvůli nutnosti vyrovnávat vojenskou laťku s Izraelem odtéká obrovská část státního rozpočtu do armády.

Syřané současně vidí potentáty režimu, jak si s pomocí ohlašovaných reforem rozebírají hospodářství a utužují uzurpaci moci úzkou, neproniknutelnou skupinou lidí. Pokud se někdo odváží vyslovit kritický názor, pak je tu nepředstavitelně rozsáhlý bezpečnostní aparát a spousta věznic.

Na druhé straně jsou nyní pro Syřany velkou inspirací úspěšná svržení několika jiných arabských vládců. Nezanedbatelná část Syřanů se však zásadního obratu bojí. Jsou to lidé, kteří pro Asadův režim tak či onak pracují, a také příslušníci mnoha náboženských a etnických menšin, ať už to jsou křesťané, alavité, šíité nebo Arméni. Tyto menšiny představují téměř třetinu syrské populace. Pro ně byl dosavadní režim diktátorský, skrze svou explicitně laickou politiku ale zároveň představoval zaručení rovných práv (mnohdy i „rovnějších“) s většinovou muslimskou sunnitskou populací. Nyní se obávají, že po Bašárově pádu by se k moci dostali islamisté a toleranci k menšinám by odzvonilo. V případě asi milionové menšiny alavitů je namístě dokonce obava, že se na nich revoluční skupiny pomstí, neboť jádro Asadova režimu je tvořeno právě alavity.

Protivládní odpor v Sýrii tak postrádá takovou míru konsenzu, jako tomu bylo třeba v Libyi nebo nakonec i v Egyptě. Počet lidí, kteří Bašára al-Asada podporují, je stále ještě dost vysoký.

Spor o intervenci Kdo ale dnes hovoří jménem Syřanů, kteří si přejí Asadův pád, a kdo vlastně tvoří dnešní syrskou opozici? V sedmdesátých a osmdesátých letech to bylo jasné: proti režimu Háfize al-Asada tehdy vystoupilo Muslimské bratrstvo, odnož původně egyptského hnutí. V roce 1982 Asad povstání tvrdě potlačil a organizovanou islámskou opozici paralyzoval tak, že se z toho téměř tři desítky let nevzpamatovala.

Dnešní organizovaná opozice se zformovala z dlouhodobě exilových aktivistů. Představuje ji především více než třísetčlenná Syrská národní rada, vytvořená během povstání v roce 2011 několika politickými skupinami. Sídlí v exilu v Istanbulu. Muslimské bratrstvo v ní má nejvíce zástupců, zastoupeni jsou ale i intelektuálové a liberálně-sekulární skupiny. Cílem rady je svržení vládnoucího režimu, a to i s pomocí zahraniční vojenské intervence, a vybudování státu na demokratických principech, jak uvádí na svých webových stránkách. Zahraničí vnímá radu jako hlavního představitele syrských revolucionářů.

Rada si nárokuje i reprezentaci ozbrojeného křídla, sestávajícího z dezertérů syrské armády. Nezdá se ale, že by měla možnosti vojenské akce povstalců řídit. Mnozí Syřané, volající po svržení Asada, ale nesouhlasí s požadavkem rady na zahraniční intervenci. Vadí jim, že opoziční figury zastoupené v radě byly dlouhodobě financovány Spojenými státy.

Orientace na Moskvu Mezinárodní konstelace je dalším faktorem vzbuzujícím nejistotu ohledně budoucího syrského vývoje. Zatímco v případě Tuniska, Libye či Egypta neměla žádná cizí velmoc zvláštní zájem na udržení režimů u moci, v případě Sýrie je to trochu jiné. Pro Rusko, prahnoucí po uspokojení svých velmocenských ambicí, je Sýrie jediným želízkem v regionu. Ruský vojenský přístav v Tartúsu, jediný mimo teritorium bývalého Sovětského svazu, je zásadní pro působení flotily ve Středozemním moři. Sýrie je také významným odběratelem ruského zbrojního průmyslu.

Moskva byla věrným spojencem asadovského režimu po celých čtyřicet let a v Radě bezpečnosti nebude nikdy hlasovat proti Sýrii. Vojenská intervence s posvěcením OSN je tedy vyloučená. Kreml považuje rebely za ozbrojené povstalce, nikoli za seriózní politickou opozici. Zároveň by ale Rusové rádi dohodli poklidný odchod Asada, předešli tak revolučnímu zvratu a orchestrovali plynulý přechod syrských věcí do rukou nových vládců. K tomuto projektu by rádi využili dalšího syrského spojence, Íránu.

Mezinárodní tlak na bezprostřední pád syrského režimu je tedy ruskými a íránskými zájmy oslabován, ruský projekt by se ale mnoha Syřanům zřejmě zamlouval. Zajímavé je také všímat si postoje Izraele. Stejně jako v případě ostatních arabských revolucí i k syrskému dění přistupuje židovský stát rezervovaně. Asadovci nejsou pro židovský stát zrovna nejlepšími přáteli, jejich styl a záměry byly ale přece jen známé a předvídatelné. Nejistota, kdo se v Sýrii ujme moci v případě Asadova pádu, je pro Izrael nepříjemná.

Tísnivé embargo Dlouhotrvající boje s povstalci a embargo na syrské exporty, které se na Sýrii sesypalo nejdříve ze strany USA, později i Evropské unie a Ligy arabských států, už syrské hospodářství přece jen vyčerpávají. Sankce mají samozřejmě dopad na obyvatele, a jako vždy je otázkou, zda nejsou v tomto směru kontraproduktivní. Na přelomu července a srpna přijela do Moskvy syrská delegace vyjednávat finanční půjčku a dodávky paliv výměnou za suroviny.

Finanční rezervy státu, které se na začátku syrského povstání odhadovaly na 17 miliard amerických dolarů, tedy zjevně vysychají.

Po „dezerci“ premiéra Hidžába zazněly ze strany americké administrativy výroky, že se syrský systém už drolí. Je to samozřejmě politická proklamace, reálně je to stále ještě těžké tvrdit. Dokud budou rodinné vazby Asadovců a Machlúfovců stmelené, dokud budou klientelistická pouta pevná jako dosud, dokud bude Rusko a Írán se syrským režimem spolupracovat a dokud bude pro dostatečnou část Syřanů lepší, aby se Asadův režim udržel u moci, může být toto drolení ještě velmi dlouhé. Narušení kterékoli z výše uvedených jistot ho ale významně urychlí. l •

O autorovi| Štěpán Macháček, arabista a spolupracovník ČRo v Káhiře

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče