Díky, Renato a Barborko!

07. dubna 2014, 00:00 - Petr Holec Petr Weikert
07. dubna 2014, 00:00

Zemanovci uspořádali sjezd, po kterém už nejsou zemanovci Mimořádný sjezd SPOZ, konaný poslední březnovou sobotu v pražském Top Hotelu, začal mimořádně: soudním zákazem. Jeho důvodem byla žaloba bývalých členů středočeské buňky SPOZ, s nimiž se vloni po svém vypořádali vládci obskurní partaje založené kvůli politické resuscitaci Miloše Zemana, prezidentský tajemník Vratislav Mynář a hradní poradce Martin Nejedlý. Známé duo to udělalo starým dobrým způsobem po vzoru ODS a ČSSD, když v rozporu se stanovami strany uspořádali a podle svých potřeb zrežírovali vlastní středočeský sjezd. Konání mimořádného sjezdu nakonec umožnilo až stažení žaloby den předtím.

Sjezd byl mimořádný z prostého důvodu: vedení „prezidentské“ strany se muselo vypořádat s loňským volebním fiaskem, kdy SPOZ, již Zeman veřejně propagoval i při svých oficiálně nadstranických prezidentských cestách placených z veřejných peněz a za niž kandidovali i členové vlády Jiřího Rusnoka, získala pouhých 1,51 procenta hlasů - suverénně nejpřekvapivější debakl loňských voleb.

Z agresivního ataku na voliče tak po SPOZ navždy zbyl jen osobitý televizní pozdrav jejího krajského volebního lídra, lehce excentrického exministra dopravy Zdeňka Žáka.

Někdejší nadějný kádr brněnské ODS, jenž v jejím sekretariátu vařil jako mladý konzervativec kafe, vlétl krátce před volbami do televizního studia s kamarádským „Ahóóój!“ a na webu z toho hned byl podobný virál, jako když další volební kandidát SPOZ, muzikálový zpěvák Daniel Hůlka, v přímém přenosu nevěděl, co vlastně znamená zkratka SPOZ.

Individua nás nezastaví Navzdory volebnímu fiasku nezačal mimořádný sjezd SPOZ špatnou náladou. Už v devět ráno se někteří delegáti občerstvovali u baru pivem a panáky, takže do sálu, kam nesměli novináři, vcházeli s úsměvem. Mimořádný však nebyl pouze sjezd SPOZ, mimořádná je v mnoha ohledech i sama partaj. Žádná jiná strana nevznikla z důvodu uctívání kultu konkrétního politika a jeho návratu z venkovského zapomnění. Žádná jiná strana esteticky a rétoricky tolik nepřipomíná předlistopadové časy, i ČSSD a KSČM se částečně modernizovaly. A v žádné jiné straně se také nestanete předsedou, protože vás o to někdo poprosí. O vedení se obvykle bojuje.

„Konání sjezdu nepřekazily ani snahy některých individuí. Přál bych si, aby dnešní sjezd byl restartem strany, a ne handrkováním o vinu,“ začal sněm méně přátelskou rétorikou její odstupující předseda Zdeněk Štengl, muž menšího řečnického talentu, jenž přednesl zprávu o stavu strany. Na závěr projevu nejdřív poděkoval „Renatě a Barborce ze sekretariátu“, byť bez upřesnění za co. Poté pochválil senátora a bývalého šéfa Agrární komory Jana Velebu, že přijal nabídku vystřídat ho v čele strany.

Právě jeho kandidatura nejvíc ukázala mimořádnost SPOZ. Veleba před sjezdem neobjížděl krajské organizace, aby se svou politickou vizí ucházel o předsednické nominace, jak bývá v demokratických stranách zvykem. „Jenda“, jak chovateli prasat ve straně říkají, jen těsně před sjezdem oznámil, že bude kandidovat, a své předsednické plány soukromě sdělil Zemanovi, jako by šel líbat prsten starému Donovi. Na sjezd si v podstatě přijel jen pro zvolení.

A podobně Nejedlý, do mimořádného sjezdu první místopředseda SPOZ. Ani on není velký rétor, umí však sehnat peníze. „Dostali jsme ránu, velkou ránu,“ posteskl si ve své zprávě o hospodaření strany. Načež bez předchozího vyhlášení kandidatury vyrazil ke zvolení místopředsedou pro ekonomiku. Bez funkce by přišel o možnost, jak stranu dál de facto řídit.

I proto si nejen delegát sjezdu Josef Kvasnička, jehož neobvykle arogantní moderátor Augustin uvedl jako „Pepu“, postěžoval, že s členy strany vedení SPOZ vůbec nekomunikuje. Ostatně na absenci komunikace ve straně si stěžovalo víc delegátů a občas v sále vybuchly příznaky vlekoucí se rozhádanosti. Ti SPOZ popsali spíš jako firmu několika vyvolených než běžnou politickou stranu.

Jen deset procent a víc Ve filmu a v literatuře se tomu říká dramatický oblouk, tedy vývoj postavy. I SPOZ urazila za čtyři roky existence dramatický oblouk: od neslibného začátku přes absolutní vrchol až k neslibnému konci. Na personálních troskách někdejší Zemanovy vlády stranu založil koncem roku 2009 Miroslav Šlouf; Zeman tehdy hrál znuděného důchodce z Vysočiny, ve skutečnosti se ale na návrat do politiky třásl. Přestože slíbil, že nebude nikam kandidovat, stal se už ve sněmovních volbách v roce 2010 lídrem SPOZ. „Bereme jen deset procent a víc,“ chlubil se Šlouf. Nakonec brali 4,3 procenta hlasů.

Po schválení přímé prezidentské volby Zeman vyhlásil kandidaturu na prezidenta a zručný manažer a lobbista Šlouf připravil volební kampaň. Když se však stal pro Zemana mediální přítěží, budoucí prezident ho veřejně odkopl a usedl na Pražský hrad. Z firmy na zvolení Zemana prezidentem se záhy stala firma na zvolení jeho příznivců z Rusnokovy vlády poslanci. Šloufa a jeho suitu SPOZ z jeho vlastní strany vyloučila a ve volbách utrhla bídné procento a půl. Oblouk se zase uzavřel: zhrzený Šlouf usedl k psaní knihy a firma SPOZ ztratila další smysl existence.

Ksichty na billboard Sjezdy vždy napoví o partajích nejvíc. Zatímco totiž v médiích stále opakuje naučené floskule pár vyvolených, takže málokdo vidí typy jako Patrik Oulický či Petr Benda, odhalí sjezdy skutečnou mentální i personální výbavu dané politické strany. U SPOZ to není úplně hezký obraz. Někteří delegáti si sice stěžovali, že nemají ve straně žádné slovo, i na sjezdu ale většina mlčela. Jiní v sále rovnou klimbali.

Ti, co promluvili, často blábolili o tom, že nepotřebují „ksichty na billboardy“. Nebo o ekonomické soběstačnosti země, znárodnění některých firem či návratu státních a krajských podniků, kdy na Češích nevydělávají nějací cizáčci. Řečnickým perlám určitě vévodila věta: „Mediální tlak je na nás možná i proto, že věci děláme dobře.“ Asi nejsrozumitelnější se nakonec ukázala slova ohledně výběru nového šéfa SPOZ. „Nemáme jinou volbu než Jendu Velebu,“ zaznělo v sále. Záhy se zemědělský lobbista stal novým šéfem SPOZ.

Bývalý okresní zemědělský kádr KSČ, jenž při setkání s lidmi odkládá na stůl hodinky i dva své mobily, měl sice dva protikandidáty, ti ale spíš suplovali zdání výběru než skutečnou volbu. Miroslav Matějka, muž nebezpečného spasitelského odhodlání, ani Martin Schubert nepředstavili žádnou politickou vizi; jen nesrozumitelně řečnili o potřebě změny komunikace a jití vládě po krku. I tak necharismatický člověk jako Veleba, libující si v obratech typu „stav politiky je, jaký je“, tak opravdu vyšel z klání jako jediná volba.

Jako jediný také aspoň nastínil jakýsi politický program: za programové priority vytkl boj s nezaměstnaností, prosazení zákona o prokázání původu příjmů a majetku a budování sociálního státu skandinávského typu, čímž jen vykradl prezidenta Zemana. Načež před novináři vyhlásil emancipaci od něj. „Byla katastrofa, že jsme se upnuli na Zemana. Strana by se od něj měla emancipovat a mělo by dojít k vypuštění Zemanova jména z názvu strany,“ řekl.

Máte můj hlas Symbolickou tečku za SPOZ, jejíž název se na sjezdu scvrkl na SPO, přijel na sjezd osobně udělat „pachatel“ toho všeho, Miloš Zeman. I politický matador pochopil, že SPOZ splnila svou historickou roli, když ho posadila na Hrad, a delegáty požádal o vypuštění svého jména z názvu strany.

Ostatně z původních zemanovců už nic nezbývá. Šlouf ani Zemanovi někdejší ministři nejsou ve straně aktivní a parta neznámých odpadlíků převážně z ČSSD přestala po volbách zajímat i lidi jako Martin Pecina nebo Zdeněk Žák, kteří chtěli politicky pouze využít prezidentův vliv. SPO je nyní stranou Zemanova hradního kabinetu a na to v názvu nepotřebuje prezidentovo jméno.

Zeman přesto zůstal čestným předsedou SPO a ve volbách jí slíbil hlas. Nic už tím nezmění.

Ti, co promluvili, často blábolili o tom, že nepotřebují „ksichty na billboardy“. Mediální tlak je na nás možná i proto, že věci děláme dobře.

Kopačky od prezidenta

Ve chvíli, kdy končící předseda zemanovců Zdeněk Štengl děkoval v posledním projevu své velké politické kariéry „Renatě a Barborce ze sekretariátu“, mohl s klidným svědomím své vystoupení ukončit. Definoval totiž úplně přesně politiku i postavení své strany lépe než ostatními větami svého projevu - byla taková bezbranně milá, trochu hloupá a nikdo moc nevěděl pro koho. Strana se do téhle situace dostala kvůli prezidentu Zemanovi. On, který ji stvořil, ji také nyní rituálně pohřbil. Partaj už nenese jeho jméno a ztratila to poslední, co by na ní mohlo voliče zajímat. Konec Zemanova příjmení v názvu strany vypovídá o mnohém. Byl to totiž právě on, kdo se od strany distancoval, a to už ve chvíli, kdy drtivě propadla ve sněmovních volbách. Bývalý předseda Štengl se mimochodem přiznal, že by před volbami vsadil snubní prstýnek na to, že SPOZ půjde do sněmovny. Nešla a prezident pak řekl, že už jim dávno vzkazoval, ať si dají jeho jméno pryč, a že s ním vlastně nemají nic moc společného. Miloš Zeman samozřejmě jen nechtěl, aby na něm ulpěl neúspěch strany. Společného s ním má ale mnohé. Třeba to, že si z vedení partaje vytáhl po prezidentských volbách na Hrad nejschopnější muže - Vratislava Mynáře coby kancléře, Radka Augustina, který přes křeslo šéfa Úřadu vlády zamířil na analytický odbor Hradu, a Martina Nejedlého, ze kterého se stal prezidentův poradce. Prezident tím straně jednoznačně uškodil. „Byli jsme tehdy personálně vyprázdněni,“ přiznal bývalý předseda Štengl, jinak úplný politický nováček, kterého v té době čekaly sněmovní volby a chyběl mu silný tým.

Bývalý železniční odborářský boss Jaromír Dušek to popsal pregnantněji: „Po prezidentských volbách jste se v centrální kanceláři pomalu báli, jak tam bylo prázdno. Seděli tam dva lidé.“ Strana práv občanů má ale ještě jeden vážný problém. Na rozdíl třeba od zelených nepřekročila ve sněmovních volbách tři procenta hlasů a nedosáhla na stálý státní příspěvek, který by jí zajistil peníze na fungování aparátu v příštích letech. „Jsme odkázáni na dary a členské příspěvky. Nebude to lehké období,“ přiznává Martin Nejedlý, který byl coby bývalý první místopředseda zodpovědný za ekonomiku. Strana je ale podle něj ještě v dobré kondici. Vloni měla podle výroční zprávy výnosy 45 milionů a náklady 46 milionů. Účetní ztráta spočítaná do posledního haléře je 1 102 141 korun. Za první kvartál je zatím podle Nejedlého strana v plusu. (ker) l

O autorovi| Petr Holec Petr Weikert * holec@mf.cz * weikert@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče