Devadesát odstínů šedi

28. července 2014, 00:00 - Blahoslav Hruška
28. července 2014, 00:00

Čerstvá šedesátnice Angela Merkelová vize v politice neuznává. Možná i proto je tak úspěšná

Na německou kancléřku Angelu Merkelovou je spoleh. Kamkoli přijde, mohou si organizátoři vsadit, jak akce proběhne. Angie, jak se političce, která nedávno oslavila své šedesáté narozeniny, přezdívá, bude mít na sobě kalhotový kostým, moc toho neřekne a alespoň jednou sepne ruce do typického gesta připomínajícího naslouchajícího faráře. Pravděpodobnost, že se od srdce zasměje, se blíží nule. Ochotně ale zapózuje, aby si fanoušci mohli vytvořit selfie s kancléřkou, a lidé o ní pak řeknou, že je milá a skromná.

Charisma starostlivé maminky, která si právě někde v rohu odložila nákupní tašku, aby šla zatelefonovat Baracku Obamovi nebo Vladimiru Putinovi, ostatně uchvátilo i ty, kteří se politice věnují profesionálně a nikde jinde ani nepracovali. Na rozdíl od Merkelové, která strávila dvanáct let v laboratořích východoněmecké akademie věd. „Je na ní skvělé, že se stará o všechny,“ řekl o ní celoživotní profesionální politik, francouzský prezident François Hollande.

Platí to i obráceně. Evropané zase kancléřce dávají najevo, že se starají o její popularitu. Ve Francii je Merkelová lidem bližší než Hollande. Ostatně i jeho kdysi oblíbený předchůdce Nicolas Sarkozy s ní ve francouzských žebříčcích soupeřil. Doma pak na Merkelovou nemá nikdo – jen letos na jaře ji na čas v žebříčcích popularity předběhl ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. Na sociálních sítích její profil a tweety sdílí víc lidí než u všech ostatních sledovaných německých politiků dohromady. Jen na Facebooku má Merkelová více než 705 tisíc „lajků“.

Politology pak nepřestává fascinovat kancléřčina schopnost přežití v těžkých časech.

Od roku 2008 se muselo z funkce poroučet 17 šéfů vlád evropských zemí. Merkelová byla oproti tomu loni potřetí zvolená německou premiérkou – za situace, kdy se Němci stali pokladničkou eurozóny.

Jedním z rozhodujících důvodů mimořádné popularity kancléřky a šéfky CDU je fakt, že poklidný dojem z Merkelové zastírá její pragmatický politický styl. Kancléřka klame tělem. Lze to brát i doslova – její nudné kalhotové kostýmy nejsou zdaleka tak fádní, jak by se mohlo zdát. Nizozemská designérka Noortje van Eekelenová si dala tu práci a seřadila fotografie Merkelové podle barevné škály oděvů. Napočítala 90 odstínů. Včetně překvapivě šťavnatých a zářivých barev.

Prodávat příběhy Podobně se to má i s kancléřčiným politickým stylem. To, co se zdá jako celkem nudná a bezkonfliktní politika, je ve skutečnosti sérií promyšlených tahů a obratů, které se pak prezentují jako kompromis sloužící všem.

Merkelová s tím má velké zkušenosti. Zásadním momentem pro ni byl leden 2000, kdy jako generální tajemnice křesťanských demokratů (CDU) veřejně očernila a vystrnadila z postu čestného předsedy CDU patriarchu Helmuta Kohla. Není důležité, že se Kohl zapletl do finančních machinací a sponzorských afér a stranu diskreditoval. Image bořitelky tradic a vítězky si odnesla právě do té doby neznámá politička přezdívaná „Kohlovo děvče“.

Merkelová nebyla tehdy jedinou, která chtěla Kohla poněkud teatrálně odstranit. Jako jediná ale příběh bojovnice proti nešvarům dokázala prodat médiím. Jako někdejší vládní mluvčí to ostatně s novináři dobře uměla.

O budování příběhů, v nichž kancléřka vystupuje jako ta, která kárá a zároveň sjednává smír, není nouze. Minulý měsíc například na summit EU odjížděla s tím, že nepřipustí, aby byl fiskální dohled nad Španělskem a Itálií uvolněn. V té době už ale měla v kapse dohodu s italským premiérem Matteem Renzim. Výměnou za jeho podporu Jeana-Clauda Junckera na postu předsedy Evropské komise prosadila Merkelová do závěrů summitu větu o tom, že by měl být podpořen i růst. Doma pak mohla vystupovat jako smírce mezi evropskými národy. Fiskální rámec se nemění a vláda EU má bez hádek nového šéfa.

Hlavně nic neslibovat Leckoho takový handl mohl překvapit. Merkelová dlouho vystupovala jako velká eurofederalistka a třeba v roce 2008 dávala v Kramářově vile tehdejšímu premiérovi Mirku Topolánkovi domácí úkol v podobě rychlého přijetí Lisabonské smlouvy.

Jenže finanční a dluhová krize eurozóny ji naučila házet velké cíle za hlavu. Stejně jako doma se i na evropské půdě Merkelová snaží pokud možno nic neslibovat. Nikdy se tak nedostala do situace svého předchůdce Gerharda Schrödera, který slíbil snížit nezaměstnanost na polovinu, a nakonec přiznal, že to není v jeho silách.

Politika bez velkých vizí je výhodná i v tom, že umožňuje názory pružně měnit.

CDU se vždy prezentovala jako strana stojící na straně německého průmyslu. Jenže po havárii v japonské Fukušimě začaly prudce růst preference Zelených a Merkelová rychle jednala. Vytáhla ze šuplíku opoziční zákon o ukončení využívání atomové energie a z křesťanských demokratů učinila stranu, která rozpoutala zelenou revoluci.

Obchod smíšeným zbožím Nešlo jen o myšlenkový obrat, ale také o přivlastnění tématu, které 20 let marně prosazovali Zelení. Nebylo to poprvé, co Merkelová sáhla k výpůjčce. Expresivně to popisuje novinářka Gertrud Höhlerová ve své knize Kmotra (Die Patin). „Svůj úřad vede jako obchod smíšeným zbožím. Výrobky, které nejdou na odbyt, se stahují z pultů. Produkty od konkurence, které se prodávají lépe, se kopírují,“ píše o stylu vládnutí Merkelové.

Takových produktů si kancléřka osvojila několik. Třeba ženské kvóty, registrované partnerství homosexuálů, povinnost zajistit místo ve školce dětem od jednoho roku, daň z finančních transakcí nebo zelené technologie. Nejnověji pak i zavedení minimální mzdy, proti níž CDU vždy bojovala.

Šlo sice o ústupek sociální demokracii, s níž CDU tvoří velkou koalici, Merkelová si ale zároveň spočítala, že podpora veřejnosti je mocnější než kritika z řad vlastní strany.

Ostatně stejně jako v případě konce atomu v Německu.

Výpůjčky politických témat, ale i loni obnovená velká koalice německou partajní scénu paralyzují. Opravdová opozice si těžko hledá nové pole působnosti. A zejména se nedaří pokus o obnovu pravicového protipólu CDU. Liberálové (FDP) se loni vůbec nedostali do parlamentu a rychlý nástup euroskeptické Alternativy pro Německo zatím Merkelovou ohrozit nemůže.

Síla Merkelové nakonec spočívá i v tom, že za sebou nemá žádný skandál a rozhodně není vydíratelná. Přešlap za devět let v křesle kancléřky udělala jediný – když v roce 2008 uspořádala v budově kancléřství oslavu 60. narozenin Josefa Ackermanna, tehdejšího šéfa Deutsche Bank. Od té doby se ostatně nerada fotí se špičkovými bankovními manažery.

Brusel místo Berlína?

Může hvězda Merkelové ještě stoupat? Těžko říct. Sama si žádné cíle neklade a nerada mluví o budoucnosti. Týdeník Der Spiegel si nedávno zaspekuloval, že by Merkelová mohla odejít z úřadu kancléřky dříve než v roce 2017 a zamířit na post generální tajemnice OSN nebo předsedkyně Evropské rady. Zejména druhá funkce by jí slušela a jistě by jako „prezidentka EU“ byla třeba pro Američany důvěryhodnější než úředník Herman Van Rompuy. Jenže vzhledem ke své popularitě a neohrožené mocenské pozici k odchodu z kancléřství opravdu nemá důvod.

Nic nenasvědčuje ani tomu, že by jednou Merkelová dopadla jako „tatíček“ Kohl a nechala se svrhnout některým ze svých žáků v politice. Ty si ostatně nikdy nepěstovala. Na oslavě kancléřčiných šedesátin dával Sigmar Gabriel, ministr hospodářství za SPD, k dobru jednu historku. Říká se prý, že sociální demokracie prosadila do dohody o velké koalici s CDU požadavek, že se do důchodu bude chodit v 63 letech proto, že Merkelová se penzijního věku dožije v roce 2017. Tedy těsně před volbami do Bundestagu.

Gabriel se tomu zasmál i s publikem a začal vysvětlovat plány SPD: „Pracujeme na konceptu flexibilní renty, který by umožnil další zaměstnávání,“ prohlásil ministr a hned vzápětí si uvědomil, že tím opět nahrál Merkelové. „Ne ovšem nutně ve stávající pozici,“ dodal rozpačitě.

Síla Merkelové nakonec spočívá i v tom, že za sebou nemá žádný skandál a rozhodně není vydíratelná.

O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče