Demokratický kapitalismus? Ale kdeže

23. září 2013, 11:00 -
23. září 2013, 11:00

V německém Porúří se těžaři mohli domáhat státní pomoci, protože odváděli nemalé zisky. Za Ostravu nesou odpovědnost ti, co si ji „rozebrali“

Touhle dobou před čtrnácti lety jsem poprvé přijel do Ostravy, abych se potkal s krizí. A bylo to zlé. Pravda, epicentrem problému tehdy nebyly kamenouhelné doly, ale Vítkovice, firma, jíž bylo tehdy „pouhých“ 171 let. Hrdá, zakotvená v tradici, se spoustou věcí, jimiž se mohla historicky pyšnit. Akorát neměla na výplaty.

Naprosto nebyla schopna splatit nahromaděné dluhy a musela projít dosud největší finanční restrukturalizací v novodobé české korporátní historii. Aby dokázala vyplácet mzdy, musela snížit náklady a projít tvrdou provozní restrukturalizací, tisíce zaměstnanců musely odejít. Ti, kteří u toho tehdy byli – včetně odborářů – si jistě uvědomí, že oproti současné situaci na Ostravsku velmi vyčnívá jeden rozdíl. A sice tehdejší naděje, že očištěna o minulé zátěže může firma přežít, protože její jádro je zdravé. Že prostě bude schopna po restrukturalizaci prodat svoje zboží se ziskem.

Ostatně to byla také podmínka pro zařazení do „revitalizačního“ programu vlády Miloše Zemana: nedělat projekty, které nemají šanci na budoucnost. Druhým imperativem bylo firmu nebo její části co nejrychleji po záchraně prodat. Přidejte k tomu hodně finančního inženýrství v podobě dodnes nepřekonané kombinace mimobilančního financování přes Osinek (jež chránilo „nové peníze“ před spadnutím do konkurzní podstaty), výkupu pohledávek minoritních věřitelů (pro získání souhlasu s vyrovnáním) a soudem schváleného vyrovnání s věřiteli. Dodnes nevidím nic, za co bychom se měli stydět třeba ve srovnání se záchranou amerického gigantu General Motors v režii Obamovy vlády o deset let později. „Technicky elegantní restrukturalizace“ by samozřejmě byla na dvě věci, kdyby v případě Vítkovic jejich ocelárna a válcovna „Kvarto“ nedokázala vytvořit dostatečné provozní cash flow. To aby udržela nad vodou jejich tehdy prodělečné strojírenské části.

Tahle stříbrná chvíle české firemní restrukturalizace v režii české vlády se ovšem nebude v případě Dolu Paskov, ale ani celého OKD a dalších podniků opakovat. Hned z několika důvodů.

Komoditní supercyklus v uplynulé dekádě v ostravském hutnicko-uhelném komplexu vytvořil zisky výrazně přesahující stovku miliard korun. Je tudíž politicky a morálně, eticky velmi obtížné zapojit do dnešních problémů soukromých vlastníků, kteří tyto zisky inkasovali, český stát. Ten nemá ani minoritní účasti v samotných firmách, ani účasti ve financujících bankách.

Když se podíváte na jakékoli předchozí příběhy obdobných firem, či přímo aglomerací závislých na hutích a uhlí v západní Evropě, odehrávaly se ve zcela jiném daňovém prostředí.

Důvody úpadku byly přitom podobné

– drahá těžba v hlubinných kamenouhelných dolech se přestala vyplácet tak, jak se nejméně nákladné sloje vytěžily, a nastoupila levnější globální „uhelná“ konkurence. Totéž se děje v současnosti, kdy břidlicový plyn v USA změnil cenové relace a levné zámořské uhlí posunuje všechny zbývající hlubinné evropské těžaře pod čáru ponoru.

Výsledek je stejný: hluboké strukturální změně se nevyhne nikdo. Postižené regiony se s ní vyrovnávají desítky let a náhradu za „uhlí a ocel“, měřeno německými zkušenostmi, nenašli v Porúří dodnes. V čem je tedy rozdíl? V Porúří pobíral stát v 50. a 60. letech nesrovnatelně vyšší podíl na ziscích než v Česku v poslední dekádě. Přiměřeně těmto odvodům mohli němečtí těžaři a hutníci požadovat protislužbu státu v době útlumu. To český stát spoléhal na dobré časy a nevyžadoval po vlastnících podniků žádné „rezervní fondy“. Očekávat, že si je vytvoří sami vlastníci, aniž by byli zdaněni, by bylo pošetilé.

Bude zajímavé sledovat Zdeňka Bakalu, jak se „vypořádá s regionem“, kterému vděčí za drtivou část nabytého bohatství, třebaže je to jen „minoritář“. Také o tom jsme v týdeníku Euro psali, včetně toho, jak historicky kdysi vnímali příslušníci podnikatelských elit vlastní odpovědnost. Třebaže jisté náznaky „vstřícnosti“ by tu nakonec možná přece jen byly.

Důvěru v demokratický kapitalismus coby systém vytvářející bohatství a šířící jej pro většinu populace ztrácí tato společnost s každým dalším nevydařeným příběhem. Stav, kdy zisky jsou moje a náklady všech ostatních, není kapitalismus, je to obyčejná hanba. Ve středověké Itálii se tomu říkalo „banca rotta“, ve většině jazyků pak bankrot. V daném případě ho však nepáchá ani Ostrava, ani český národ.

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče