David Cameron a hodina pravdy

09. listopadu 2015, 00:00 - Daniel Deyl
09. listopadu 2015, 00:00

Britský ministerský předseda musí provést nevratná rozhodnutí, která jeho předchůdci po desetiletí odkládali

Psal se rok 1997 a William Hague spokojeně blýskal svou předčasnou pleší po celém Blackpoolu, kde absolvoval svoji první konferenci v čerstvé roli šéfa britských konzervativců. Na otázku autora těchto řádek, jak hodlá usmířit proevropské a euroskeptické křídlo své strany, se přestal usmívat a ledově ucedil: „Na to teď rozhodně není správná chvíle.“

Z yorkshirského chasníka a pozdějšího brilantního parlamentního diskutéra je dnes lord Hague, uznávaný exministr zahraničí.

Jeho takřka mimoděk utroušená odpověď na osmnáct let starou otázku však zůstává stejná: teď není pro Konzervativní stranu vhodná chvíle na otevřený střet mezi jejími eurofily a euroskeptiky. Ostatně shodou okolností na totožnou otázku téměř stejnými slovy později odpovídali i Hagueovi následovníci v čele toryů, Michael Howard, Iain Duncan Smith i dnešní ministerský předseda David Cameron.

Má to prostý důvod: na hledání odpovědi na tuto otázku není vhodná chvíle nikdy, protože oba tábory jsou ve svých názorech na Evropskou unii a britské členství v ní naprosto nesmiřitelné. Dnešní situace je jiná v tom, že Cameron jednat musí. V sázce je nejen jeho osud coby ministerského předsedy, nýbrž i osud jeho strany a jeho země; jeho boj sleduje i celá Evropská unie.

Schizofrenní pozice

Onen boj vede Cameron ze zcela schizofrenní pozice. Aby ucpal ústa skeptikům, řekl v roce 2013, kdy jako šéf koaliční vlády ztrácel ve vlastní partaji půdu pod nohama, že do roku 2017 vyhlásí o setrvání Británie v Evropské unii referendum. Názory na moudrost takového počínání byly smíšené. „Úplně to posral,“ řekl o Cameronovi v soukromém rozhovoru jeho spolužák a kolega z proslaveného oxfordského společenství Bullingdon Club Radek Sikorski, tehdy polský ministr zahraničí. Tak či onak – kdyby Cameron nyní slib nedodržel, jeho vlastní lidé by jej z Downing Street odstavili. Institut pro výzkum veřejného mínění YouGov v říjnu zjistil, že pouze 58 z celkem 330 konzervativních poslanců by hlasovalo pro status quo, zatímco 69 by bylo rozhodně proti (u ostatních to nebylo zjevné); nicméně Cameronovi protivníci by se o parlamentní revoltu dokázali postarat.

Cameron tedy referendum vyhlásit musí, jakkoli se mu do něj nechce. „Zakopl balon do vysoké trávy a teď si tam pro něj neochotně jde,“ komentoval to pro agenturu Bloomberg

Joe Twyman, šéf politických průzkumů v YouGov. Absurditu jeho postavení dobře ilustrovala říjnová toryovská konference v Manchesteru: ačkoli oficiální program se o referendu a Evropské unii vůbec nezmiňoval, věnovaly se jim takřka všechny přidružené akce (oblíbená platforma pro partajní nekázeň všeho druhu). Drtivá většina přítomných, tedy stranických aktivistů, aplaudovala řečníkům ze skeptického tábora.

Problém je v tom, že šéf konzervatistů stojí na opačné straně sporu. Spolu se špičkami ostatních partají (s výjimkou ostře protiunijní UKIP) a celebritami veškeré provenience od obchodu až po pop-music vede od začátku října kampaň za zachování členství v EU. Podporují jej v tom ti, kteří mají výhody členství na očích, tedy zejména finančníci z londýnské City a podnikatelé vůbec. Proti jsou především ti, kteří o Británii mluví nejčastěji v emotivních vlasteneckých tónech – a to jsou naneštěstí pro Camerona takřka bez výjimky konzervativní voliči. Jinými slovy, ministerský předseda jde přímo proti vůli svého voličského jádra. Kníže Potěmkin

Aby mu měl co nabídnout, slíbil Cameron, že od Evropské unie vyzíská „podstatné ústupky“ a prosadí „zásadní reformy“. To bylo v řečeném roce 2013. Od té doby si hraje v Bruselu na diplomatickou schovávanou: dosud totiž nikomu neřekl, co přesně bude po svých kontinentálních partnerech chtít. Hraje na to, že čím kratší dobu se budou v jeho požadavcích rýpat Evropané i jeho vlastní euroskeptici,

tím pravděpodobnější je úspěch celého projektu. Kampaň k referendu už však rozjel on i jeho odpůrci, aniž by ani jedna ze stran měla sebemenší ponětí, co se Londýnu skutečně podaří získat; to vypovídá o obsahu nejdůležitější veřejné debaty nelichotivě. Kníže Potěmkin by měl radost.

Druhá část příběhu se odehrává v Bruselu, což dalo tamním eurokratům příležitost osvědčit schopnost prokládat dramata prvky frašky. Nezklamali. Dotlačili kličkujícího Camerona k písemnému výčtu všech požadavků.

Cameron si zase vymohl následující scénář: on dá dohromady seznam svých požadavků a pošle jej v soukromém dopise Donaldu Tuskovi, prezidentovi Evropské rady. Tusk, až mu ho někdo přeloží, seznam probere, s kým bude chtít – čti s německou kancléřkou

Merkelovou a francouzským prezidentem Hollandem. Až pak se seznam, patřičně zrevidovaný, dostane do bezvýznamného debatního klubu zvaného Evropský parlament. A teprve tehdy se s jeho detaily seznámí i ti, jejichž životy bude ovlivňovat, tedy lidé na obou stranách Lamanšského průlivu.

Cameronovi to má ušetřit případný diplomatický trapas, když Evropané podstatné části jeho požadavků zamítnou. (Dobrý tip přitom zní zhruba tak, že kde bude možné britské požadavky řešit výjimkou, bude EU svolná; kde by to však znamenalo změnu pravidel v celé Unii a přepisování příslušných smluv, bude mít Londýn smůlu.) A ta celá šaráda, řečeno Tuskovými slovy, se děje „v zájmu zachování co nejvyšší míry transparentnosti a přímočarosti v rozhodování o budoucnosti Evropské unie“. Život je složitý.

Přes všechno diplomatické mlžení se však staré rány otevírají s obvyklou trpkostí. Šest ministrů Cameronovy vlády požádalo, aby mohli v rozporu s interními kabinetními pravidly vést kampaň za vystoupení z Unie – tedy jednat přímo v rozporu s šéfovou linií.

Nedostanou-li požadovanou výjimku, hrozí mu v soukromí rezignací, jak napsal The Daily Telegraph, deník s úzkými vazbami na Konzervativní stranu.

Jestliže však tábor proevropanů nefunguje jednotně, jejich protievropští odpůrci jsou na tom stejně špatně. Kampaň za opuštění Unie má dva hlavní protagonisty, Nigela Farage, bývalého šéfa výslovně protievropsky zaměřené strany UKIP (vede organizaci Leave.eu), a Nigela Lawsona, bývalého ministra financí z kabinetu Margaret Thatcherové (organizace For Britain). Na škodu jejich společné kauze je skutečnost, že se oba zabývají především vzájemnými pomluvami. V ideologické oblasti bývá nejhorším nepřítelem váš nejbližší soused.

Klín mezi spojenci

Spor nicméně vetkl klín i do nejtěsnějšího Cameronova politického spojenectví: zatímco ministerský předseda je údajně ochoten neobvyklému požadavku kolegů ministrů, aby mohli vést kampaň za vystoupení z EU, vyhovět, ministr financí a kabinetní dvojka George Osborne je ostře proti. Cameronova vláda se tak začala otřásat v základech ještě dříve, než z klíčových jednání o budoucnosti vztahu Londýna a Bruselu vzešel byť jen náznak výsledku.

Když v říjnu v jeho venkovské rezidenci Chequers večeřela Angela Merkelová, slíbil jí Cameron, že Tuskovi pošle své požadavky na začátku listopadu. V polovině minulého týdne, kdy tento text vznikal, nebylo známo, v jakém stadiu příprav jejich seznam je. Ministerský předseda pouze zveřejnil čtyři hlavní oblasti (viz box), jichž se jeho požadavky budou týkat. O konkrétním obsahu schůzky se v médiích nikdo nic nedozvěděl. Cameron pouze řekl, že „je před námi ještě mnoho práce“. Lze si představit, že projednou mluvil čistou pravdu.

Co se stane s Brity Existuje několik možností. Většina z nich je méně pravděpodobná, než jak se o nich mluví. 1) Evropané vyhoví Cameronovi natolik, že bude uspokojen nejen on sám, nýbrž i dnešní euroskeptici. Referendum ponechá Británii jako člena Unie. Pravděpodobnost: nulová. Tvrdé jádro skeptiků by bylo ochotno přistoupit pouze na to, že se na kontinentě bude platit librou, Evropská unie se stane součástí britského impéria a její úředníci budou zahajovat každý pracovní den zpěvem God Save the Queen. 2) Evropa Cameronovi vyhoví natolik, že ministerský předseda neztratí pokračováním v kampani tvář. S nejvyšší pravděpodobností pak referendum vyhraje a všechno poběží zhruba jako dosud. Pravděpodobnost: šedesát procent. Evropané budou chtít vyjít Cameronovi vstříc, pokud je to nebude nic stát; Brity mezitím emotivní nacionalistická kampaň omrzí. 3) Cameronovy požadavky budou nepřijatelné, Evropané z nich buď splní jen minimum, případně je dokonce veřejně odmítnou. Cameron bude muset vést kampaň „proti“, zvítězí a začne vyjednávat podmínky brexitu, odchodu své země z Unie. Výsledkem bude jakési členství druhé kategorie. Pravděpodobnost: třicet procent. 4) Jiný výsledek. Je řeč o Britech, takže nikdy nevíte. Pravděpodobnost: deset procent. Co bude Cameron chtít Prozatím jsou oficiálně známy čtyři oblasti, jichž se britské požadavky na Brusel mají týkat. 1) Symbolika Výjimka z principu „stále těsnějšího svazku“, jenž je zakotven v Lisabonské smlouvě z roku 2009. 2) Euro Explicitní přijetí faktu, že EU je svazkem o více měnách, tedy že euro není oficiálním unijním platidlem. 3) Pravomoci Snížení vlivu Bruselu na chod britské legislativy a justice. Cameronovi lidé již údajně jednají s eurokraty o principu takzvané červené karty, jejíž pomocí by parlamenty jednotlivých zemí mohly pozastavit platnost eurozákonů, které by se jim nelíbily. 4) Strukturální reforma Záruky, že státy eurozóny nebudou do budoucna mít možnost mluvit do finančních pravidel devíti členských zemí, které si drží vlastní měnu (tedy včetně Británie); tato oblast se týká především výjimky z europravidel pro finanční centrum v londýnské City.

O autorovi| Daniel Deyl deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče