Dar z nebes

29. února, 00:00 - DANIEL DEYL
29. února, 00:00

Umberto Eco dokázal úspěšněji než kdo jiný prodávat atraktivně zabalenou intelektuální dietu jako sytou krmi

Od doby, kdy Edgar Allan Poe napsal první detektivní povídky, a připravil tak půdu pro zrození Sherlocka Holmese, Hercula Poirota, Phila Marlowa a mnoha dalších (obvykle podstatně bezvýznamnějších) hrdinů, řešila jedna početná skupina čtenářů tohoto nového žánru zásadní problém.

Jak číst jednoduché příběhy o svých oblíbencích, aniž by tím člověk získal nevítanou pověst intelektuální lehké váhy? Jak číst Agathu a tvářit se u toho stejně neproniknutelně jako u Dostojevského?

Těmto lidem poskytl v roce 1980 geniální odpověď Umberto Eco (5. ledna 1932 – 19. února 2016), italský „vědec, který o víkendech psal romány“, jak sám sebe popisoval. Tehdy vyšel jeho první román Jméno růže, formálně běžný „whodunit“, zasazený do středověkého prostředí, a navíc okořeněný dávkou relativně přímočarého ? lozofování. Kritici si klepali na čelo – co si tenhle vědátor myslí, když celé kapitoly věnuje rozjímání? Nestačili se divit.

KRÁTKÝ KOUSEK NA PĚT SET STRAN

Vznik díla byl prozaický: Eca, tehdy již váženého profesora sémiotiky na Boloňské univerzitě, oslovil vydavatel se žádostí o příspěvek do série krátkých thrillerů od předních italských intelektuálů. Eco přijal, ale trval na tom, že kniha bude mít nejméně pět set stran a bude se odehrávat ve středověku. Sám byl ke svému záměru skeptický: třicetitisícový náklad považoval za přemrštěně optimistický.

Knihy se však dosud prodalo na deset milionů výtisků ve třiceti světových jazycích. Ve svých dalších dílech, z nichž nejznámější je zřejmě Foucaultovo kyvadlo z roku 1988, už se Eco komerčnímu úspěchu Jména růže nepřiblížil – ale vybudoval si mezitím obec čtenářů vyznačujících se mimořádně vysokou dávkou loajality.

Eco – příjmení zní nezvykle proto, že je dostal spisovatelův dědeček od církve jako akronym slov ex caelis oblatus, „dar z nebes“ – se narodil za Mussoliniho vlády v severoitalském Piemontu. K jeho prvním vzpomínkám patří hrdost na fašistickou uniformu a na vítězství v literární „soutěži mladých fašistů“. „Až když jsem z fašismu procitl, začal jsem věci chápat,“ popsal to později (citaci použil list Los Angeles Times minulý týden ve svém nekrologu).

Těsně po válce, když mu bylo čtrnáct let, vstoupil do hnutí katolické mládeže a ve dvaadvaceti už stál v jejím čele. Ani tady se mu však nelíbilo – ještě v roce 1954 z hnutí vystoupil na protest proti konzervativním postojům papeže Pia XII. (Však to také katolické církvi ve Jménu růže pěkně natřel, pročež jej Vatikán od té doby upřímně a hluboce nenáviděl.)

KAVÁRENSKÝ POVALEČ S PUBLIKEM

Nakonec zakotvil u sémiotiky, vědního odvětví, jež – pro Eca celkem případně – zkoumá, co znamená co a proč. Postupem doby se z něho proto stal jakýsi instantní intelektuál, jemuž jeho profese umožňovala autoritativně mluvit na jakékoli téma (což také s gustem činil). Razil přitom v postmodernistických kruzích oblíbený – jakkoli trochu bezvýchodný – názor, že každá interpretace jakéhokoli uměleckého díla je stejně platná jako kterákoli jiná.

Příčiny Ecovy popularity literární i osobní (celý život vysedával nekonečné hodiny v boloňských kavárnách, obklopen studenty) však tkvějí spíše než v jeho ? lozo? i ve skutečnosti, že byl výborný vypravěč se smyslem pro humor a sebeironii. Když se na jednom literárním festivalu sešel se Salmanem Rushdiem, jenž krátce předtím strhal Foucaultovo kyvadlo jako „nudné a prázdné“, vyžádal si výtisk řečeného díla; celou dobu svého příspěvku z něho četl a občas po Rushdiem střelil pohledem. Obecenstvo, jež vědělo, oč jde, se náramně bavilo.

Eco zemřel 19. února v Miláně dva týdny po svých 84. narozeninách.

O autorovi| DANIEL DEYL, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče