Copak je to za advokáta

29. září 2014, 00:00 - Václav Drchal
29. září 2014, 00:00

Manželská dvojice advokátů svým nájemníkům vypínala vodu a brala okna. Po letech by je za to mohli vyloučit z advokátní komory

Lenka Hnilicová je advokátka a pravomocně odsouzená vyděračka k tomu.

Její první lumpárnu – vydírání učitelky ze středočeských Štěchovic hanbatými fotkami – přešlo představenstvo České advokátní komory (ČAK) velkoryse s tím, že nešlo o tak závažný prohřešek, aby nemohla dostat šanci. Hnilicová proto dál vykonává praxi a zastupuje klienty.

Jenže Hnilicová toho má na svědomí zřejmě víc. Tento týden bude odvolací Městský soud v Praze řešit její další případ. Jde o agresivní, léta trvající šikanu dvou nájemníků – Dany a Jana Lukešových – z domu v pražské Lopatecké ulici, který patří Hnilicové a jejímu manželovi, rovněž advokátovi, Karlu Hnilicovi, respektive jejich firmě Dogrose. Za tuto šikanu (šlo především o takřka roční záměrné uzavření vody a tři léta trvající odebrání části oken) dostali oba manželé loni v listopadu za útisk a neoprávněný zásah do práva k bytu od obvodního soudce Michala Dvořáka podmíněné tresty. Oba se ale odvolali.

Městský soud měl odvolání projednat už letos v březnu, ovšem kvůli až podivuhodně nepravděpodobné náhodě (autor tohoto článku nenašel žádné důkazy, že by šlo o víc než jen o náhodu) neprojednal. Případ totiž dostal na stůl soudce Vladimír Cvetler – manžel advokátky Oleny Cvetlerové, která Hnilicovy léta zastupovala v celé řadě civilních pří s nájemníky. To Lukešovým pochopitelně neuniklo a Cvetler se krátce před jednáním prohlásil za podjatého.

Z odvolacího jednání poté sešlo a dlouhých šest měsíců se nedělo vůbec nic. Nyní konečně nový předseda odvolacího senátu – Jaroslav Pytloun – jednání nařídil.

NEKONEČNÉ SOUZENÍ Kořeny případu sahají až do 70. let, kdy se Dana Lukešová přistěhovala do bytu v Lopatecké ulici a později ho na vlastní náklady zrekonstruovala. Po roce 1989 dům zrestituovali původní majitelé a brzy poté jej prodali. Už tehdy se v domě přestalo topit, postupně se zhoršoval životní standard a nájemníci začali odcházet.

Společnost Dogrose manželů Hnilicových dům koupila v roce 2005 a podle Lukešových začalo jít takřka okamžitě do tuhého. Podle výpovědi Lukešové u obvodního soudu je Hnilicová krátce po koupi navštívila, řekla jim, že „ještě uvidí“, a pohrozila, že je z bytu „dostane pryč i bez dohody“.

Následoval nekonečný kolotoč žalob, rozsudků, nejrůznějších stížností a protistížností, obviňování úředníků z podjatosti, a to jak kvůli naprostým „prkotinám“, tak kvůli zásadně důležitým věcem – od sporu o anténu na střeše až po soudní tahanici o výpověď z bytu. Hnilicovi v této bitvě využili právnického vzdělání a zkušeností z advokátní praxe, a v domě tak nakonec zbyli jen Lukešovi. Otakar Motejl i Pavel Varvařovský, dva čeští ombudsmani, kteří se „válkou o dům“ zabývali, měli na věc velmi podobný názor. Ostřeji ho vyjádřil Varvařovský, podle kterého se Hnilicovi dopouštěli „šikanózního výkonu práva“, a to navíc „v intenzitě zavdávající důvody pro úvahu o trestněprávních konotacích takového jednání“. Vyzval proto v roce 2010 advokátní komoru k zásahu, ovšem bez úspěchu.

OKNA Nezůstalo jen u právní bitvy. Hnilicovi se soudně domohli toho, že si mohou z bytu Lukešových odnést – údajně kvůli natření – polovinu vnějších oken a v červnu 2009 tak skutečně učinili. Natírání mělo trvat zhruba 20 dní, ovšem protáhlo se na déle než tři roky. Obzvláště během následujících zim to bylo pro Lukešovy krušné. „Když je venku na nule, máme tak deset stupňů, když míň, tak kolem pěti stupňů. Dala jsem na okna aspoň igelity,“ líčila soudu Lukešová.

Majitelé domu tvrdili, že za nic nemohou. Hnilicová se hájila tvrzením, že si Lukešovi – prý již dávno natřená – okna setrvale odmítali převzít: „Vyhovuje jim, když se mohou situovat do role oběti.“ Hnilica zase vysvětloval, že chtěli se ženou vysoudit i zbylá okna a natřít je kvůli „hospodárnosti“ všechna dohromady, „abychom minimalizovali náklady“.

Ovšem dokumenty mluvily jasně. Obvodní úřad nařídil v dubnu 2011, aby Hnilicovi vrátili – ať už natřená, či nenatřená – všechna zabavená okna, a to do 60 dní. To však manželé ignorovali, a dokonce se opakovaně odmítli zúčastnit kontrolních prohlídek nařízených úřadem. (Mimochodem, v té době také kdosi podpálil Lukešovým auto zaparkované před domem. Policie však žádnou spojitost Hnilicových s požárem ani předchozími útoky na auto nenašla.)

S okny pomohl teprve soudce Dvořák, který během jednání soudu vyzval Probační a mediační službu, aby návrat oken zprostředkovala. Stalo se tak až v polovině prosince 2012, tedy zhruba dva týdny poté, co Hnilicovi poprvé stanuli před trestním soudem. Obhajobu Hnilicových označil Dvořák za „účelovou“ a „spektakulární“ a zvlášť zkritizoval jejich snahu exekučně se domoci vydání zbylých oken: „Takovýto jejich postup jednoznačně svědčí o jejich úmyslu vytvořit ve vztahu k bytu poškozené Lukešové takovou situaci, aby došlo k jejímu odstěhování se z bytu.“ VODA A TOPENÍ V prosinci 2010 praskla v domě stoupačka, čehož Hnilicovi využili k tomu, že kompletně zavřeli přívod vody do domu, a to přestože opraváři povolaní Lukešovými již pár dní předtím závadu odstranili. Následovalo nošení vody v lahvích a koupání u známých.

„Voda je strašná, nádobí neumyjete, sebe neumyjete, nejvíc jí spotřebujete na splachování, hygienické podmínky byly otřesné,“ vzpomínal u soudu Lukeš. I tady majitelé jakoukoli vinu odmítali, když třeba tvrdili, že si Lukešovi vodu dál tajně pouštěli. Jenže svědci potvrdili, že dotyčný kohout byl po celou dobu v zamčené místnosti, a to samé stálo i v úředním zápise.

Nakonec musel pomoci soud (tenkrát ještě civilní, nikoli trestní), který vymohl otevření kohoutů v září 2011 exekucí. Stejné to bylo také s topením, které exekutor nechal na náklady Hnilicových zprovoznit v červnu 2012.

Proces s manželi-advokáty se táhl bezmála rok – od prosince 2012 do listopadu 2013 – a soud během něj vyslechl desítky svědků.

Na závěr konstatoval, že Hnilicovým šlo o to, nájemníků se zbavit, přimět je k vystěhování, a to amorálním a protiprávním způsobem: „Primárně pokud se týká oken bytu a přívodu vody (…) je zcela nepochybné, že s ohledem na stupeň technického vývoje a rozvoj dnešní civilizace (alespoň v oblasti středoevropského prostoru) je odejmutí části oken bytu, odpojení od dodávky vody, resp. tepla takovým zásahem, který v dlouhodobém horizontu znemožňuje uspokojování potřeby bydlení.“

Hnilica dostal za šikanu sedm měsíců s čtrnáctiměsíční podmínkou a jeho žena osm měsíců s šestnáctiměsíční podmínkou. Přísnější trest si Hnilicová vysloužila tím, že do něj Dvořák vtělil i předchozí trest za vydírání učitelky mateřské školky ze Štěchovic.

CO BYLO A CO BUDE Tady pro úplnost připomeňme: Hnilicová spolu s někdejší starostkou Štěchovic a středočeskou zastupitelkou Miloslavou Vlkovou (bývalou členkou ČSSD) objevily v obecním počítači poněkud odvážnější fotky z rodinného alba tamní učitelky a knihovnice Olgy Hlaváčkové. Pod hrozbou jejich zveřejnění (a fotky se také skutečně na veřejnosti později objevily) nutily poté ženu, která v obecních volbách kandidovala proti Vlkové, aby si podepsala výpověď.

Vůbec poprvé se ale média začala o Hnilicovou zajímat v dubnu 2004. Tehdy Česká televize zveřejnila odposlech telefonního hovoru mezi Hnilicovou a Vladislavem Větrovcem, který je (respektive až do Klausovy amnestie byl) dle nepravomocného rozhodnutí soudu jedním z hlavních aktérů konkurzních podvodů kolem soudce Jiřího Berky. Nahrávka naznačovala, že Větrovec nabízel Hnilicové zisk titulu Ph. D. za to, že ona mu získá od známé na státním zastupitelství kopii jednoho vyšetřovacího spisu. Hnilicová i Větrovec ovšem svorně tvrdili, že šlo jen o nevinné žertování a nahrávka neměla žádný dopad.

Definitivní jasno v případě šikanování nájemníků by mohlo být už zítra. Pokud městský soud prvoinstanční rozsudek potvrdí, bude advokátní komora zřejmě znovu rozhodovat o vyškrtnutí či nevyškrtnutí Hnilicové (a nově i jejího muže) ze seznamu advokátů. V takovém případě bude zajímavé sledovat, co si může český advokát všechno dovolit – jestli může být nejen vyděračem, ale i utiskovatelem.

Proces s manželi-advokáty se táhl bezmála rok, na závěr konstatoval, že Hnilicovým šlo o to, nájemníků se zbavit, přimět je k vystěhování, a to amorálním a protiprávním způsobem. Hnilicovi v bitvě s nájemníky využili právnického vzdělání a zkušeností z advokátní praxe, a v domě tak nakonec zbyli jen Lukešovi.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče