Cohousing po česku

10. listopadu 2014, 00:00 - Hana Boříková
10. listopadu 2014, 00:00

První dva pokusy o sousedské bydlení neoslnily. Teď přichází třetí Pokud jsou v něčem Češi nadmíru konzervativní, pak je to bydlení. Přesto se najdou developeři, kteří jim chtějí nabídnout i „něco“ navíc. Jedním z nejzajímavějších pokusů jsou projekty, které využily prvky ve světě oblíbeného cohousingu založeného na přátelských vztazích. První dva experimenty nedopadly vůbec slavně. Teď se ovšem pokusí vybudovat sousedskou komunitu miliardář Karel Komárek. Na rozdíl od předchůdců necílí na masovou klientelu a jeho projekt top’rezidence láká primárně na oblíbené „řadovky“ v zajímavé lokalitě. Sdílené prostory jsou spíše bonusem navíc. Proto by to mohlo vyjít.

Domácí experiment První světový pokus vybudovat cohousingové společenství se odehrál už v sedmdesátých letech v Dánsku. Popisuje jej Danny Milman v knize The Cohousing Company. Dánský architekt Jan Gudmand-Hoyer publikoval v roce 1968 v národních novinách své nekonvenční „skupinové“ představy o bydlení. Na text s názvem Chybějící článek mezi utopií a přežitým rodinným domem pro jednu rodinu odpovědělo více než sto rodin.

První cohousingová komunita byla dobudována o pět let později. V roce 1982 už v Dánsku existovalo přes dvacet cohousingů. Některé vznikaly s podporou vlády.

V Česku v té době zuřil socialistický experiment.

Jistou „cohousingovou“ zkušenost jsme už ale měli dávno za sebou. Po válce přišli architekti s vizemi postavit domy, ve kterých bude vše, co člověk potřebuje k životu.

V roce 1958 je zhmotnili v Kolektivním domě v Litvínově, v takzvaném Koldomě. Rozlehlou budovu s 352 byty – některé jsou dokonce mezonetové – tvořila dvě křídla propojená sedmipodlažním objektem s jeslemi, mateřskou školou, prádelnou, jídelnou nebo obchody. Dům – původně jich mělo být sedm – v sobě snoubí zdánlivě neslučitelné inspirační zdroje: Le Corbusierův Unité d’habitation v Marseille, sovětskou levicovou avantgardu 20. let i generaci předválečného československého funkcionalismu.

S trochou nadsázky se dá říci, že Litvínovem avantgarda v Československu nadlouho skončila. Následuje hromadné uspokojování potřeby bydlet, jejímž imperativem bylo hodně a rychle. Výsledkem je, že téměř 1,2 milionu domácností žije v domech postavených panelovou technologií, kde se lidé ani neznají, a přesto si stěžují na nedostatek soukromí. Možná právě ona uniformita, stádnost a nutné sdílení více, než by si přáli, zakódovala v Češích trochu svérázný přístup k bydlení. Pocit bezpečí navozujeme vysokými zdmi.

Směrem do ulice či společným zónám, kde hrozí kontakt s lidmi, se stavějí garáže a sociální zařízení. Okna kuchyní a obýváků vedou ideálně do soukromé zahrádky.

Doporučení praktiků z realitních kanceláří zní dnes nekompromisně: Stavte tlusté zdi, zajistěte klientům maximum soukromí a společné vaření ponechte ve snech utopistických architektů. Cohousingové projekty fungují ale na přesně opačném principu. Žijí v nich lidé, kteří cíleně vyhledávají kontakty, chtějí znát své sousedy, a dokonce s nimi chtějí sdílet nějaký majetek.

Základem cohousingu není žádná ideologie ani náboženství. Každá domácnost funguje ekonomicky samostatně, má svůj plně vybavený funkční byt či dům, další místnosti a vybavení ovšem sdílí se sousedy. Jakési srdce společenství obvykle tvoří společný dům, jeho funkce si definují sami uživatelé. Zpravidla je v něm velká kuchyně a jídelna, kde se obyvatelé cohousingu pravidelně scházejí například k večeři, v jejíž přípravě se mohou střídat. V domě mohou být pokoje pro hosty, dílny, herny pro děti, prádelna a podobně.

Spolubydlení od profíka Od doby, kdy v sedmdesátých letech Dánové objevili nový koncept bydlení, vznikly po celém světě minimálně desítky projektů komunitního bydlení. Úspěšné jsou i komerčně. Na takové byty nebo domy se vedou dlouhé pořadníky a osazenstvo si budoucí sousedy pečlivě vybírá. Ne že by nás zahraniční trendy úplně míjely. Na internetu lze nalézt příběhy lidí, kteří se v cohousingu našli a pokusili se dát dohromady skupinu podobného ražení. Zatím všechny až na jeden rodící se cohousing u Nového Jičína ztroskotaly už v přípravné fázi. Strastiplnou cestu za sousedy – kamarády – lze projít například s Tomášem Hajzlerem, prvním průkopníkem cohousingu u nás. Ten nakonec po několika karambolech s překvapením zjistil, že první cohousing u nás patrně nevznikne „zdola“, kdy se budoucí sousedé domluví a pak si postaví společné bydlení, ale vzhůru nohama. Že ho postaví profesionál a z klientů „udělá“ sousedy. Hajzler se rozhodl zariskovat a vyslyšet vábení ke spolubydlení v Lysé nad Labem v projektu Zahrada.

Zahrada byla vůbec prvním projektem, který se u nás ke cohousingu otevřeně přihlásil.

Společnost MS development plánovala uprostřed města postavit na dvou hektarech rezidenční park s 257 byty a pasáží se službami a obchody. Jeho tvůrci se pokusili zvrátit handicap v podobě pozemku mimo „satelitní“ dosah Prahy ve výhodu a nabídnout alternativní produkt bydlení. Duchovní otec projektu, architekt Michal Šourek, evidentně nevěřil, že by Češi byli individualisté, které socialismus poznamenal do té míry, že jen z představy programového družení a sdílení majetku jim naskakuje husí kůže. „Náš záměr může vypadat idealisticky, ve skutečnosti se ale jedná o pragmatickou úvahu. Dnešní Evropané vesměs neřeší pouze základní materiální potřeby; důležité jsou i emoce, zážitky,“ argumentoval před třemi lety Šourek. Ideál podle něho vypadal takto: parter se zelení a bez aut, hřiště pro děti, klubovny, obsluhované bydlení s pečovatelskou službou pro seniory či zdravotně postižené.

Srážka s realitou „Propagaci spolubydlení jsme úplně utlumili. Poptávka není malá, ale žádná, reakce, pokud jsou, pak leda negativní,“ říká Šourek dnes.

Dorosteme někdy ke cohousingu? „Pokud bych si měl hrát na sociálně-demografického prognostika, pak teprve až se generace dnešních 15letých začne blížit penzijnímu věku,“ odpovídá Šourek. Možná se plete. O cohousingu se u nás mluví v souvislosti se seniory už teď. Tento způsob blízkého bydlení by měl zabránit osamělosti penzistů a udržet je co nejdéle soběstačné. Jeden takový projekt vzniká s podporou města v Brně, v Praze se takový snad podaří vydupat ze země skupině architektů v Hloubětíně.

Ani druhému developerovi, který nabízel kromě bytu i místo, „kde sousedé jsou známými, a nikoliv anonymními tvářemi od vedle“, ruce klienti neutrhali. Metrostav Development se inspiroval cohousingem v důsledku krize, která naučila developery nespoléhat jen na slunce a zeleň. Prvních 120 bytů s klubovnami a dvorky pro potkávání mělo být prodáno před koncem minulého roku. V nabídce jich je stále kolem třiceti a Metrostav se už nijak usilovně nesnaží přesvědčit klienty, že nikdy nebudou fandit hokejistům sami a jejich ženy stihnou upéct bábovky, když jim sousedky dohlédnou na děti. Faktem ovšem je, že prodeje úplně umrtvil na nějaký čas spor o pozemky pod domy, takže nelze usuzovat na to, že by šlo o jasné šlápnutí vedle.

Mimochodem průkopník cohousingu Hajzler si nakonec koupil byt v obyčejném projektu Modřanský Háj s odhodláním, že tam vytvoří komunitu ex post. l

V cohousingu každá domácnost funguje ekonomicky samostatně, má svůj plně vybavený funkční byt či dům, další místnosti a vybavení ovšem sdílí se sousedy. Propagaci spolubydlení jsme úplně utlumili. Poptávka není malá, ale žádná, reakce, pokud jsou, pak leda negativní.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče