Co s egomany na steroidech

21. října 2013, 00:00 - Miroslav Zámečník
21. října 2013, 00:00

Smyslem trestní zodpovědnosti firem není jejich likvidace, ale zvýšení citlivosti vůči tomu, koho nasazují do vedení

Zavedení trestní odpovědnosti právnických osob do českého právního řádu není novinkou, ovšem když policie zahájí podle příslušného zákona stíhání první opravdu velké firmy, či dokonce lídra ve svém oboru, je tomuto tématu třeba věnovat náležitou pozornost. Týdeník Euro nahlíží věc ze tří různých úhlů – z hlediska historické geneze, z pozice společností a především s ohledem na to, co potenciální zneužitelnost této právní normy znamená v českém prostředí. Na trestněprávní odpovědnost firem stojí za to se podívat i z ekonomického hlediska. Představuje trest postihující nejen řídící pracovníky, potažmo členy statutárních orgánů, ale i samotnou firmu něco ekonomicky užitečného?

Přispěje to k čištění českého korporátního ekosystému?

Podle anglosaského zvykového práva je trestní odpovědnost firmy posuzována podle toho, kdo přestupek spáchal. Jedná-li se o pracovníka, který je v řídícím postavení, jde samozřejmě o něco podstatně jiného, než když se trestného činu dopustil řadový zaměstnanec bez pokynu shora. Předpokládejme tedy, že se jednalo o osobu v řídícím postavení. Nejen ekonom si musí položit otázku, zda měla firma z daného jednání prospěch, nakolik se jednalo o individuální akci za účelem osobního obohacení, anebo o systematickou aktivitu, jež sloužila k zlepšování hospodářského výsledku společnosti, z něhož profitovali nejen řídící pracovníci, ale také firma jako taková, potažmo její vlastníci, a to na úkor svého okolí.

Ve všech těchto případech těžko najít ekonomický argument proti adekvátnímu potreswww. tání nejen manažera, ale i firmy, přesně v duchu zásady „jedno tělo, jedna mysl“. Základní smysl ovšem není likvidovat, ale především odradit následovníky, odstranit černé ovce a zvýšit citlivost firem vůči tomu, koho do managementu vlastně nasazují. Na steroidech honěný egoman dovede zvednout zisky, ale také dokáže společnost svým chováním zabít. Zvažte to a přijměte příslušná ochranná opatření – to je idea trestní odpovědnosti firem.

Možná stojí za to uzavřít tuto úvahu historickou vzpomínkou na setkání kapitánů českých financí někdy na sklonku 90. let. Tedy v době, kdy v Česku vrcholila jedna z etap boje o modus vivendi, kdy veřejně obchodovatelné firmy, banky a investiční fondy vzešlé z kuponové privatizace byly terčem pokusů o nepřátelské převzetí ze strany agresivních finančních skupin, jež se s dodržováním ani tehdejších pravidel příliš nezatěžovaly a hledaly pro své záměry spojence v politice. „Hodní hoši“ tehdy řešili, jak zachovat alespoň trochu kultivované podnikatelské prostředí a zabránit největším excesům prostřednictvím kolektivní obrany.

Kupodivu výzva k přijetí zásad „nikdy s lupiči neobchodovat, nemluvit s nimi, nepůjčit korunu, ani jim, ani jejich firmám, a vytěsňovat je, kde se dá“ zůstala nevyslyšena. Dokonce ani varování, že „kdo líhá se psy, vstává s blechami“, nezabralo.

Odtud lze odvodit, že sokratovská uměřenost, zdrženlivost a samoregulace v Česku tehdy nefungovaly. A co si budeme povídat – nefungují ani dnes. Trestněprávní ukončení existence mnoha subjektů působících na českém kapitálovém trhu by jistě bylo správnou odpovědí na divoký kapitalismus, nikoli jen trestněprávní odpovědnost jednotlivých fyzických osob řídících obchody. Jinak řečeno, potřebovali jsme tuto normu už nejméně před 15 lety, i když tehdy by stačilo pozavírat alespoň ty fyzické provinilce.

Ale nestalo se ani to, takže se teď nelze divit trvale blbé náladě – zvlášť když se od té doby spektrum trestné činnosti firem i jejich principálů evolučně posunulo. Nabízejí se přímo tři příklady takovéto evoluce. Prvním jsou nesporně veřejné zakázky a korupce při jejich získávání, druhým daňové podvody snižující daňový základ firmy a třetím je újma způsobená protistraně, ať již ohrožováním či šizením spotřebitele, případně omezováním hospodářské soutěže.

Navrhuje-li tedy dnes vrchní pražská žalobkyně Lenka Bradáčová zřízení speciálního centra, kde by špičkoví finanční analytici pomáhali policii shánět důkazní materiál, lze s tím jen souhlasit. Ovšem s výhradou, že máme zpoždění zhruba jedné generace, které jsme si však způsobili sami, což současnou českou chandru jenom umocňuje.

Vychýlení kyvadla společenské objednávky do druhého extrému je ale také nebezpečné. Bez schopnosti ekonomického myšlení a zdravého úsudku je tupá služební horlivost stejně zničující jako nečinnost.

O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče