Co pod stromeček nekoupíš

21. listopadu, 00:00 -
21. listopadu, 00:00

Česko-německý spisovatel a kouč Jan Bílý napsal pro týdeník Euro esej o zapomenutém smyslu Vánoc zimního, nevlídného večera jsem se procházel po Mnichově. Vítr hnal krupičky sněhu do očí, mráz lezl za límec; psa bys nevyhnal. Když jsem se blížil k Mariánskému náměstí, zaslechl jsem z podloubí hlas muže, který tam zpíval vánoční koledy. Kontratenorem, tedy „hlasem kastrátů“, hlasem, který mnou projel jako břitva. Nešlo se nezastavit, a tak jsem tam, zkřehlý, spolu se dvěma bezdomovci, postál téměř půlhodinu. Za celou dobu neprošel kolem ani živáček. Teprve po letech jsem pochopil, že onen podivný zpěvák byl později slavný, v té době ovšem již nemocný Klaus Nomi. Zemřel na AIDS necelých pět let po tomto našem jediném fyzickém setkání ve zcela liduprázdné bavorské metropoli, po setkání, jehož datum si lze lehce zapamatovat. Bylo to 24. prosince 1978, přibližně v sedm večer.

Nejen v Mnichově má Štědrý večer podivnou atmosféru. Tmavá vylidněnost ulic s hrstkou bezdomovců a troškou opozdilců kamsi chvátajících kontrastuje se světlem oken, za nimiž se scházejí rodiny před jídlem a dary prohýbajícími se stoly a vánočními stromky. Mýtus Vánoc, ten původní, jenž vyprávěl o zrození světla a později, což je vlastně totéž, o objevení (se) Spasitele, koliduje s naším novodobým mýtem o bezpečí, jistotě a konzumu. Jinak řečeno původní „stát se“ není kompatibilní s dnešním „mít“. To, že se cosi (u)děje, stane, mělo dříve poněkud jiný význam, který lze možná nejlépe vyjádřit skrze začátek bible: „I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.“ Mělo to nádech zázraku, zrození či radikální změny stavu (odtud slovo „stát se“). Dnes se ovšem nic nestává skrze zázrak, ale pomalu a neúprosně. Stáváme se staršími, tlustšími, chytřejšími nebo hloupějšími, případně bohatšími či chudšími. Někdo se někdy dokonce stane někým.

VzPomínkY na obrat

Jak každý ví, slavíme Vánoce několik málo dní po zimním slunovratu, který pro naše praprapředky neznamenal jen, jak to přibližně vnímáme my, že se zase začnou prodlužovat dny a snad už brzy přijde jaro.

Dřívější člověk vnímal astronomické dosažení nejjižnějšího bodu ekliptiky zdánlivou nebeskou poutí Slunce spíš jako „slunozvrat“ (dovolte mi tento nemožný novotvar). Zrovna tak jako v egyptské mytologii musela duše zemřelého umět obrátit hlavy ji napadajících příšer, zvrátit směr jejich působení, aby ze zla udělala dobro, zrovna tak byl dříve chápán tento astronomický obrat v dráze Slunce. Dodneška také známe „obratníky Raka a Kozoroha“, které označují okamžiky vrcholícího světla a nejhlubší tmy. A pokud zimní slunovrat a tím i Vánoce stojí ve znamení obratu z nebytí k bytí, nebo chceteli ze smrti k životu, byl ve starých dobách letní slunovrat obratem od života ke smrti. Tou dobou byl letní, světlý král, symbol růstu a prosperity, obětován a vládu nastoupil jeho temný bratr. Zabití Abela Kainem představuje ještě poslední vzpomínku na tento ritus, který najdeme v mnoha původních mytologiích. Ale zpět k Vánocům. Ať už během rození, nebo umírání – což jsou vlastně pouze dva velice podobné procesy, jen dějící se v opačném směru – v obou případech prolézáme úzkým otvorem do neznáma. Tibetský buddhismus tvrdí, že v okamžiku smrti opouští duše tělo skrze sedmou čakru, která se nachází na temeni hlavy. Je to přesně to místo, kde má každý novorozenec otevřené fontanely; možná jednoduše je musí mít otevřené, jinak by se do něj duše nedostala. Ven to jde zjevně lépe a rychleji; to ještě každý zažijeme. Řekněme tedy, že původní smysl Vánoc byla radikální změna, zrození nás všech do nějaké nové, neznámé reality. Procvičování tohoto porodu (klidně ho nazývejme „osvícení“, když už mluvíme o zrození světla) je ovšem základ všech mystických forem náboženství. Pokud se tento „průlez“ má zdařit, je potřeba se nejen zmenšit, ale i vzdát se všeho, co by nás během této transformace drželo zpátky. Je třeba se pustit. Nebo když využiji geniálnosti češtiny, se postit. To také byl donedávna hlubší smysl oněch čtyř adventů. A teď si prosím vybavme, jak vypadají naše Vánoce.

Dobře utajený smutek

Pokud bychom zaznamenali křivku aktivity normálního člověka v předvánočním čase, dostali bychom cosi podobné mužskému orgasmu. Po počáteční krátké fázi iniciačního vzrušení, které ve vyspělých západních společnostech začíná dnes už kolem půlky listopadu skrze vánoční výzdobu pěších zón, se tempo stále zrychluje, nabývá jisté hektičnosti, stává se téměř nesnesitelným a končí v mohutném vyvrcholení připomínajícím kolaps. Ten přichází pro muže zavřením obchodů a kanceláří 23. prosince, pro ženy upečením posledních pochutin a jejich následným naservírováním na večerní stůl o den později. Nyní se aktivita rychle zhroutí a následuje téměř kataleptické sezení v kruhu rodiny. Vybalování dárků pak lze přirovnat k onomu „post coitum omne animal triste est“, doufám, že jste měli latinu.* Pokud se ovšem touto dobou nacházíte kdesi mimo rodinu, domov či hospodu, tedy vně obvyklé reality, je možné pozorovat jakousi globální rozpačitost, do jisté míry i smutek či bezradnost. Do nesmyslně plných skříní a šuplíků přibyly další mohérové šály, krajkové prádélko, odšťavovač či páté hodinky, v dnešních pokročilých dobách i nejnovější typ smartphonu, dálkově ovládaný dron s kamerou či jiné zcela neužitečné hračky.

(V)zrušení Vánoc

Jistě, existují lidé, kteří se rozhodli se onomu dobře utajenému postkoitálnímu smutku Vánoc raději nevystavovat. Programaticky prohlašují, že dárky nedávají ani nechtějí, svátek ani vlastně moc neslaví a raději si onen inkriminovaný den půjdou zazpívat pod most koledy nebo se projít do přírody. Ti nejradikálnější dokonce prchají již v polovině prosince na malé divy, kde, jak víme, lze očekávat spíš biblické stoupání vod než příchod Spasitele.

Jenže škrtnutím tradice a mýtů jsme se ještě nevymanili z jejich působení. Je tomu ze stejného důvodu, z jakého dědeček, o kterém se v rodině nemluví, neboť propil statek a posléze špatně skončil, nepřestane být náš dědeček, protože prostě máme jeho geny v sobě. V tomto smyslu mluvím často o naší zanedbané „ mytologické noze“, tedy té části naší psýché, která se nespokojuje se striktně logickým, pozitivistickoracionálním přístupem k realitě, ale žádá si mýtů, víry, zázraků a nadpřirozena. Tato naše „druhá“ noha je stále mocná – možná právě v důsledku naší snahy ji nevnímat nebo se na ni dívat jako na nepatřičnou, překonanou část.

S naší touhou po mýtech se ovšem setkáváme všude a neustále. Vězí v účinnosti reklamy, která už třicet let tvrdí, že tento nový prací prášek pere o 50 procent běleji než jeho předchozí verze, že napatláním tohoto krému na vaši vnější slupku budete vypadat o dvacet let mladší, že auto této značky vám zajistí obdiv stejně prsatých mladých holek, jaké se na obrázku o něj opírají. Z této touhy jsou utkány úspěšné velkofilmy Hollyi Bollywoodu, při nichž v magickém přítmí kina pláčeme nad nesmrtelnou láskou pomalu do ledových vln klouzajícího, tehdy ještě hubeného, a tak lehce potopitelného DiCapria, který se loučí s bohatou, a tudíž ve člunu sedící Rose. A koneckonců je to i tato naše touha po intenzivním mytickém zážitku, po nalezení tajemného, „vyššího“ smyslu života, která mnohé z nás nutí nasávat do omdlení, ničit si sliznice linkami sněhobílého jedu nebo zakoušet střeva obracející očistu peruánských bylin. Za každou zrušenou mytologií se objeví hned tři nové, neméně vzrušující.

obrácení obráceného

Vánoce tedy nelze zrušit. O to se koneckonců pokoušela komunistická propaganda zkrachovalým pokusem o zavedení „dědy Mráze“, o totéž se pokouší i velká nápojová korporace bombastickým konvojem osvícených náklaďáků ( všimněte si onoho pokroku) přivážejících krátce před svátky zázračný nápoj mládí a vitality. Sorry, you can’t. Ale rádi bychom. Kdysi už hodně dávno jsme právě z důvodů zrušení tmářství a magie obrátili svět naruby.

Chtěli jsme totiž světlo a jen světlo, tma nás děsila. Z mýtů jsme udělali reklamu, Karkulku přestěhovali do paneláku, Bruncvíka postavili jednou provždy na sokl pod Karlovým mostem a draky zavřeli do vytápěných terárií zoologických zahrad. Z velké matky Země jsme udělali malou ledničku, ze které postupně vyndáváme vše, co do ní kdysi naši pradávní praprapředci nakoupili. Už toho tam ani moc nezbývá. Ale stále, i když možná už jen kdesi v malíčku levé nohy, v nás přetrvává vědomí, že tomu, co děláme, něco chybí. Že je to převrácené nebo snad i „zvrácené“.

Německý filozof Wolfgang Giegerich tvrdí, že se tak stalo skrze naši touhu po kontrole. Že zatímco staré kultury se cítily obklopené nekonečnou divočinou, jíž se báli a kterou uctívali, nám se podařilo obrácením světa naruby obklíčit přírodu. Stali jsme se příliš velkými, naši původně „velkou mámu“ Zemi jsme obepnuli dálnicemi, kabely, mobilními sítěmi, nechali ji neustále sledovat skrze družice, a nyní se, vrchol naší zpupnosti, dokonce snažíme ji, matku, chránit. Jenže malý nemůže zachránit velkého a člověk, jenž je malou součástí přírody, ji nemůže ochránit, environmentalistům natruc. Což samozřejmě neznamená, že bychom ji měli ničit. Naše současné pokusy chránit před námi samými divočinu, lvy, tygry, nosorožce a želvy, které se dožívají mytologického stáří, naše iluze, že zachráníme rozmanitost dřívějšího biologického světa, aniž bychom se museli vzdát nové rozmanitosti světa technického, to vše se v nás rodí jako výsledek podvědomého pocitu, že je něco naruby.

Jakkoli se sám děsím klimatické katastrofy, přetechnizování světa či vyhlazení velké části přírody, jsem přesvědčen, že zpátky to nepůjde, neboť vývoj se nikdy nevrací. Žádným pokusem o znovuzavedení zapomenutých mýtů, o návrat k tradicím, o nastolení starého a dobrého pořádku se nedostaneme do stavu dětství. Je to, jako bychom se vyprávěním pohádek chtěli zbavit šedých vlasů a vrásek a vrátit se do dob Budulínka. Vývoj se ale nikdy neděje zpátky, vždy pouze v cyklech. A tak Vánoce Nevánoce, po skutečném pochopení toho, co jsme se světem udělali (a ještě stále děláme), nám zbývá jen další obrácení toho, co už jsme jednou obrátili naruby. Pouze že, na rozdíl od košile, z toho vyleze něco zcela nového. Tímto malým narubyzázrakem jsem si naprosto jistý. Je krásné nevědět, co to bude.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče