Co je doma, to se počítá

29. října 2012, 00:00 -
29. října 2012, 00:00

Evropský byznys ovládají rodinné podniky. Zisk však často neodvádějí státu, ale za hradbu nadací

Když se minulý měsíc nechal Ingvar Kamprad, zakladatel nábytkářského gigantu Ikea, pro firemní magazín vyfotit se svými třemi syny, způsobilo to velký rozruch. Stařičký patriarcha s pověstí podivína se na veřejnosti nerad objevuje sám, natožpak obklopen potomky, které pohromadě na fotce nikdo předtím neviděl. Idylický obrázek dynastie Kampradů ovšem klame – ve skutečnosti ve firmě Ikea zuří boj nejen otce se syny, ale zapojují se do něj i zvenčí najatí manažeři, kteří firmu alespoň papírově řídí.

Byla by chyba považovat Ingvara Kamprada, o jehož lakotě a alkoholismu kolují barvité historky, za excentrika, který do evropského byznysu vnáší své vrtochy. Podobně jako zakladatel Ikey, ještě před dvěma lety jedenáctý nejbohatší muž planety podle žebříčku Forbes, se totiž chovají i jiní patriarchové stojící v čele rodinných firem. Ty přitom suverénně ovládají evropský byznys.

Studie Evropské komise z roku 2008 uvádí, že rodiny mají v různé míře pod kontrolou až 80 procent všech firem a dávají práci až polovině všech zaměstnanců v zemích Evropské unie. Rekordmanem je sousední Německo, kde jen jedna firma z deseti nespadá do kategorie rodinného byznysu. Na opačném konci spektra se nachází Irsko, kde rodiny drží necelou polovinu společností. Špatně si nevede ani Česko, i když pod pojem rodinné podnikání spadá v tuzemsku především armáda živnostníků. Trend u našich západních sousedů je přitom přesně opačný – rodinné firmy zaměstnávají stále více lidí a také více vydělávají. A to i v době krize. „Kdo se před pěti lety chtěl dostat do top 500, tomu stačil roční obrat 108 milionů eur a počet zaměstnanců kolem tisícovky. Dnes musí obrat dosáhnout 250 milionů a zaměstnanecká hranice stoupla na 1400 lidí,“ říká Brun-Hagen Hennerkes, předseda Nadace rodinného podnikání.

Odolnost proti krizi Berlínská nadace provedla loni srovnání úspěšnosti vzorku rodinných firem se společnostmi kotovanými na frankfurtské burze.

A zjistila, že všude tam, kde o podnikání rozhoduje rodina, a nikoli obyčejný management, vzniká nebývalá odolnost vůči krizi.

Zatímco firmy obchodované na burze mezi lety 2006 až 2010 propustily v Německu devět procent zaměstnanců, ty rodinné naopak své stavy o sedm procent zvýšily. „Podnikatelé žijí tam, kde jejich firmy působí, a kdyby propouštěli ve velkém, sotva by mohli jít v neděli bez obav do kostela,“ míní právník Hennerkes. Zatímco pro zaměstnance mohou být poměry v rodinných firmách idylické, pro stát to často znamená pravý opak. Na rozdíl od snadno kontrolovatelných veřejně obchodovatelných firem totiž rodinný byznys trpí dvěma zásadními neduhy. O samotné rodině, která stojí v pozadí, se často ví jen to, že existuje. Pro okolní svět je neviditelná, zato oplývá velkými rozhodovacími pravomocemi.

Především je však rodinný byznys učebnicí „optimalizování daní“. Jinými slovy, vytváření sítě nadací a dceřiných firem, které zastírají majetkovou strukturu.

Příkladem může být právě Ikea. Celosvětová síť obchodů je kontrolována nizozemským holdingem Ingka, jehož stoprocentním vlastníkem je Stichting Ingka Foundation, po nadaci manželů Gatesových papírově druhá nejbohatší nadace světa. Ta ale obchody nevlastní. Modrožluté logo a franšízové obchody spravuje Inter Ikea Systems, za níž stojí lucemburský Inter Ikea Holding. Ani tady ale pavouk nekončí. Vrcholem pyramidy je nadace Interogo Foundation se sídlem v lichtenštejnském Vaduzu. Právě tam se sbíhají franšízové poplatky a tři procenta z každého prodaného kusu nábytku, což nadaci plně kontrolované rodinou Kampradů podle odhadů reportérů švédské televize vyneslo majetek v hodnotě 15 miliard amerických dolarů.

Ingvar Kamprad, který sám téměř čtyři desetiletí žije ve Švýcarsku, sice dnes lituje toho, že nadaci umístil do Lichtenštejnska a kromě zakládací listiny z roku 1989 o ní nenechal zveřejnit jediný dokument, tvrdí ale, že je to v zájmu všech. „Čím více uspoříme na daních, tím víc zůstane firmě a tím víc můžeme investovat,“ řekl počátkem měsíce v rozhovoru pro švýcarský list Bilanz.

Podobný majetkový propletenec stojí v pozadí mediálního domu Bertelsmann, který v Česku podniká prostřednictvím Euromedia Group a značek, jako je Ikar, Knižní klub nebo Odeon. Tři čtvrtiny obchodního podílu v koncernu drží Bertelsmann Stiftung založená mediálním magnátem Reinhardem Mohnem.

V jejím čele stojí Reinhardova druhá žena Liz, v kuratoriu i představenstvu figurují dvě Reinhardovy děti. Rodina Mohnů navíc přímo ovládá dalších 19 procent mediální skupiny.

A nejde jen o majetek. Nadace Bertelsmann patří zároveň mezi nejmocnější hráče na politické scéně. V jejím kuratoriu sedí například bývalý rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, ostatně sama Liz Mohnová je přítelkyní kancléřky Angely Merkelové. Vlastní nadaci, která ovládá celý byznys a kde sedí členové rodiny zakladatele, má třeba i Robert Bosch, jednička na trhu automobilových součástek, která v Česku zaměstnává osm tisíc lidí.

Tajemný pan Lidl Zatímco Mohnové i Boschové jsou veřejně činnými lidmi, které je možné zastihnout na nejrůznějších charitativních večírcích, jiní patriarchové rodinného byznysu se pečlivě skrývají. Třeba Dieter Schwarz, zakladatel mocného impéria prodejen Lidl a Kaufland, platí za tajemného muže. Existují jen dvě jeho fotografie. Jedna oficiální černobílá ze sedmdesátých let minulého století. A pak nekvalitní z roku 2008, kterou pořídil na velkou vzdálenost fotograf Wirtschaftswoche. Ostatně celá Schwarz Gruppe kopírovala tajnůstkářskou strategii svého zakladatele. Až do roku 2004 ji nezastupovala žádná PR agentura a nezveřejňovala žádné hospodářské údaje. I podnikání německého krále diskontů totiž zastřešuje soukromá nadace.

Hlavy podnikatelských rodů se nemusejí ohlížet na akcionáře a často ani na investory, a tak si mohou dovolit zveřejňovat o svém byznysu jen to, co samy uznají za vhodné. Na rozdíl od obyčejných akciovek mají ale pořádnou starost navíc. Pokud nechtějí firmu prodat a užívat si zaslouženého odpočinku, musejí si vychovat nástupce. Nejlépe samozřejmě z rodiny. Podle studie, kterou si nechala zpracovat německá BW-Bank, předávají tři pětiny seniorů byznys svým potomkům. Pětina se poohlíží po někom, kdo ve firmě alespoň pracuje dlouho, a jen každý pátý nakonec volí cestu angažování externího manažera.

Následníci trůnu Ne vždy je snadné sladit zájmy rodiny a byznysu. „Jsou to dva rozdílné systémy s protichůdnými zájmy a vnitřními hodnotami – rodina si zakládá na harmonii, zatímco byznysu dominuje dosažení ekonomických výsledků.

V rodinných firmách, kde se tyto systémy překrývají, vzniká konflikt, který je vlastně už dopředu naprogramovaný,“ vysvětluje Lenka Beinhoffová, majitelka švýcarské poradenské společnosti Beinhoff & Co., která se specializuje právě na rodinné podnikání.

Kdo chce z rodinného byznysu učinit záležitost celé dynastie, musí si své nástupce vychovávat. „Family governance“, jak se tento poradenský obor jmenuje, se podobá vychovávání následníka trůnu. To, že junior je studovaný manažer s diplomem v kapse, zdaleka nestačí. Je třeba především zvládnout komunikaci s vlastní rodinou a samotné střídání generací. „Převzít rodinný podnik bez dostatečné přípravy a vzdělání je jako sednout si do nastartovaného ferrari. Těžko lze čekat, že to dopadne jinak než tvrdým nárazem,“ varuje Beinhoffová s tím, že výchova nových juniorů je čím dál palčivější problém také v Česku a na Slovensku.

Ani předáním rodinného stříbra do rukou mladší generace to ale nekončí. Představa, že hlava rodinného klanu odejde na zaslouženou penzi a o firmu se nebude zajímat, je lichá. Ve většině společností to nakonec dopadne jako ve společnosti Ikea. I když by Ingvar Kamprad mohl už jen inkasovat svá procenta z obratu firmy, pořád do jejího vedení mluví a ponechal si funkci „senior poradce“. Synům například rozmlouval investici do realit v Londýně, zdá se mu také, že obchodních domů roste najednou nějak moc. Starého Kamprada, který letos oslavil 86. narozeniny, je zkrátka všude plno. Jak sám trefně poznamenal v rozhovoru pro Bilanz: „Já nemám čas ani zemřít.“

Graf

Odolné i v krizi

Porovnání Top 500 rodinných firem

a veřejně obchodovatelných společností

(meziroční změna zaměstnanosti v %)

pramen: Stiftung Familienunternehmen

Mocné klany v byznysu

Největší rodinné společnosti v roce 2011

Firma Oblast podnikání

Walmart supermarkety a hypermarkety

Samsung elektronika, těžký průmysl, pojišťovnictví

Tata Group ocelářství, automobily, telekomunikace, energetika

Schwarz Gruppe prodejny Lidl a Kaufland

Robert Bosch automobilový průmysl, nářadí

LVMH móda, šperky, parfémy, hodinky

Ikea nábytek, nemovitosti

Henkel kosmetika a drogerie

pramen: jednotlivé firmy

Rodina Obrat v mld. eur

Walton 344,2

Lee 190,6

Tata 77

Schwarz 60

Bosch 51,4

Arnault 23,65

Kamprad 23,5

Henkel 15,6

Všude tam, kde o podnikání rozhoduje rodina, vzniká nebývalá odolnost vůči krizi Rodinné podniky jsou učebnicí „optimalizování“ daní, tedy vytváření sítě nadací a dceřiných firem

O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče