Čína mění motor za jízdy

13. ledna 2014, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
13. ledna 2014, 00:00

Kvalitní a funkční instituce jsou nutnou, nikoli však jedinou podmínkou změny ekonomického modelu

Nový rok si žádá inovace a novinkou týdeníku Euro jsou články mezinárodně známých ekonomů a dalších osobností píšících v rámci Project Syndicate. Příspěvek šéfa bruselského think tanku Daniela Grose zkoumá přenositelnost evropských zkušeností do Číny, která si opatrně prošlapává cestu k modelu ekonomického rozvoje založeného na domácí spotřebě místo na investicích a exportu. Tedy modelu, který Číně dopomohl k 35 letům rychlého ekonomického růstu, ale jeho potenciál je vyčerpán.

První věc, která zaujme, je Grosova úvaha o tom, že investice do omezení znečištění životního prostředí v Číně se mohou dostat do kon? iktu se změnou orientace ekonomiky na spotřebu. Tady ale autor střílí opravdu velmi vysoko. V 11. pětiletce (2006 až 2010) Číňané stanovili objem environmentálních investic na zhruba 1,35 procenta HDP. Tohoto cíle však zjevně nebylo dosaženo nejen v 11. pětiletce, ale ani v současnosti – energetická náročnost růstu by měla do roku 2015 klesnout o 15 procent, ale do roku 2012 se ji podařilo snížit o pouhých 5,5 procenta.

ZELENÉ INVESTICE Aby se čistota vody a vzduchu podstatně zlepšila, bude Čína muset investovat do zelených technologií podstatně víc. To však vůbec není překážkou změny ekonomického modelu, ani kdyby se podíl environmentálních investic zdvojnásobil. Stačí si uvědomit, že Gros sám uvádí, že celkové investice v Číně jsou s objemem 45 procent HDP na mimořádně vysoké úrovni a často vytvářejí přebytek kapacit a nízkou či zápornou rentabilitu.

Environmentální investice jsou naopak podceněné. Ostatně vzduch v čínských metropolích je nedýchatelný, voda a půda kontaminované – vše do té míry, že vážně ohrožují zdravotní stav populace. Takže celková společenská návratnost investic do ekologie bude vysoká, ve skutečnosti jsou totiž součástí změny celkového ekonomického modelu, nikoli naopak.

Zcela zásadním prvkem čínských reforem je ohlášená liberalizace finančního sektoru včetně licencování nových komerčních bank a uvolnění úrokových sazeb. Bez toho nelze zlepšit přístup k financování malých a středních soukromých podniků, ale hlavně omezit finanční represi. V jejím důsledku domácnosti prostřednictvím nízkých a netržních sazeb depozit fakticky financují nejen sektor velkých, převážně státních firem, ale i samotných složek státu, které naopak těží z privilegovaného přístupu k úvěrům.

Opustíte­li finanční represi, liberalizujete finanční sektor, zároveň otevřete kapitálový účet platební bilance a uvolníte kurz, bude to mít dalekosáhlé následky. Podíl spotřeby stoupne, naopak investic ubude s tím, jak domácnosti coby čistí věřitelé přestanou subvencovat přes negativní úrokové sazby čisté dlužníky. Dluh státních ? rem přestane být levný, mnohé investiční úvěry se stanou nesplatitelnými. Státní a polostátní banky budou potřebovat vyčistit rozvahy a finanční represe už jim nepomůže.

NAROVNÁNÍ FINANČNÍHO TRHU Gros tvrdí, že samotná liberalizace úrokových sazeb nemusí být tím správným řešením, pokud nedojde k odnětí státních garancí, často implicitních. To však netvrdí ani čínské vedení. Grosem navrhovaná alternativa k privatizaci státních aktiv v podobě efektivní regulace a podpory hospodářské soutěže žádnou alternativou ve skutečnosti není a být nemůže. Kvalitní a funkční instituce jsou totiž nutnou, nikoli však jedinou podmínkou změny ekonomického modelu.

Třeba vyčištění toxických bilancí velké čtyřky státních či polostátních bank bude všechno, jen ne levné. Banky si na to již při minulé epizodě špatných dluhů v 90. letech vytvořily dcerky podobné někdejší České konsolidační agentuře, které nákup špatných dluhů od svých matek (za účetní hodnotu) financovaly úvěrem od centrální banky a emisí dluhopisů, které koupily matky. Naoko si tak perfektně vyčistily bilance a v téhle praxi pokračují dodnes. Například dluhy municipalit a lokálních vlád bez ohledu na jejich bonitu jsou klasifikovány jako bezvadné. Přitom mnohé jsou zadlužené až po uši, a to nejen u bank, ale hlavně ve spleti čínského paralelního finančního systému.

Část nakoupených pohledávek „čínské konsolidačky“ překlopily do akcií, čímž ozdravily bilance dlužníků, a prodaly je s úspěchem na trhu. Tomu ovšem foukal do plachet vítr v podobě robustního ekonomického růstu a hladu po nových emisích.

Teď to bude podobné, akorát vítr bude vát v opačném směru a objemy budou podstatně vyšší. Peníze z privatizace státních, provinčních i municipálních aktiv se zkrátka budou velmi hodit, protože v opačném případě jen přehodíte problém z jedné bilance do druhé (státní). Celkový veřejný dluh Číny už dosáhl 53 procent HDP, z čehož na lokální vlády připadá více než polovina (30 procent).

Náklady spojené s přechodem od jednoho ekonomického modelu k druhému jsou obrovské, stejně jako politická rizika. Čínské vedení si to velmi dobře uvědomuje, ale také ví, že když tohle riziko nepodstoupí, starý model stejně zanedlouho imploduje a vezme si je s sebou.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče